Jsem poctivý chlap a kradl jsem jen vždycky jen kytky

(ukradeno nějakému filosofovi)

Rostlina vznikne ze semene, to z jiné rostliny, a tak dále, až se dostáváme k první bílkovině, ta pochází z buněk, ty z aminokyselin, (…) a takhle se dostaneme až k Velkému třesku. Ten je dokázán existencí rudého posuvu světla, jakož i gravitačních vln.

Je vlastně ten Bůh - pokud ho připustíme - neměnný, nebo ne? Křesťané říkají, že se nemění, tudíž nepotřebuje příčinu, ale spousta pasáží z Bible nasvědčuje tomu, že se mění. Bůh například myslí, mluví, nějak jedná, manifestuje se v podobě hořícího keře apod.

To je ale projevem změny. Je stejně zvláštní, že je na spoustě míst Bible Bůh naštvaný tu na Kaina, tu na Sodomu apod., ale když je nějaká bytost vševědoucí, a tedy musela vědět dopředu, co se stane, jak pak může být naštvaná?
Nebo jak bych se mohl svobodně rozhodovat, pokud by existovala všemohoucí bytost, která ví dopředu, co udělám? Na druhou stranu je ale taky všemohoucí, tudíž tu budoucnost může libovolně měnit. Což je zase v rozporu s tím, že tu budoucnost předem zná.

Morálku máme, protože je evolučně výhodná. Pokud se k sobě budeme chovat morálně, tak spíše přežijeme, než kdybychom se vraždili jako na běžícím páse. Lev morálku nepotřebuje, když přežije díky tomu, že sežere antilopu dřív než jiný lev.
Namítneš, malá pizdičko, jak tedy takový lev může zlepšit svoji karmu. Inu, má k tomu se svou úrovní vědomí mnohem menší možnosti, než člověk, ale i lev se dá (například v cirkuse) ochočit, může bavit lidi, i u lvů (či obecně zvířat) jsou různé povahy atd.

Já tam pořád vnímám disproporci v té spravedlnosti, jak ji chápeš. Podívej se na Mahátmu Gándhího, který propagoval nenásilí. Byl to hinduista. Pak se podívej na Breivika, který se hlásí ke křesťanství. Porovnej dopady jejich činů na společnost. Představ si, že takový Breivik by měl - hypoteticky - dle tvého Boha větší šanci na nebe než Gándhí, přestože zničil desítky životů, jen protože toho litoval a měl tu "správnou" víru. Copak to je nějaká spravedlnost? Není důležitější, jak se člověk chová, než co si myslí? To chování má větší dopad, než myšlenka.

Jak jsem psal, položit život za nějakou myšlenku je ušlechtilé, ale i to je sporná otázka… ten život má taky nějakou minimální odnotu… Jak se v tomto světle dívá průměrná pichna například na čin Jana Palacha?
Považuje ho za sebevraždu, nebo za obětování se pro pravdu?

Nevím, proč by mě měl chtít Bůh trestat za něco, co 1) v demokratické společnosti ani není zločinem (nevíra v konkrétního Boha), 2) nemá žádné negativní následky pro společnost, neboť se snažím ze všech sil pomáhat lidem okolo, jakkoliv se nemodlím ke Kristu.
Jak mě Bůh může nutit přijmout něco, k čemu mi nedal žádný přesvědčivý důkaz? (Za takový důkaz bych například považoval, kdyby se na nějaké molekule DNA objevil nápis "Made by God" a vědci by tuto událost zdokumentovali.
Já nevím, mě to mnohem víc než svobodnou vůli připomíná vydírání. "Dělej si co chceš, ale když nebudeš dělat to, co chci já, tak tě pošlu věčně trpět." Věčné utrpení by si přece nikdo dobrovolně nevybral. Natož aby ho mohla snášet bytost, která je láskou. S trochou nadsázky, pokud si Bůh myslí, že buddhismus je fuj, proč se teď nezjeví v mém pokoji a neřekne mi hromovým hlasem "jsi vedle"? To bych považoval za důkaz. Ale takhle?

Socha na hraně šílenství

Můj dávný, třebaže ryze amatérský zájem o malé holčičky, mě povzbuzoval, když jsem byl se silami na dně. Tehdy za mnou přišla naducaná, kudrnatá osmnáctka s prosíkem, abych ji podepsal kozu. Vzal jsem propisku a krasopisně ji označil místo, které mi na své kozičce ukazovala, těsně pod krkem, měla vousky ta kozička a bučela, byla na vodítku a trošku se jí potila vlna. Pak se usmála, jak to mladé dámy umějí a odkráčela pryč i s kozou Mórenou, bujaře pohupujíc zadečkem.

Od té chvíle se můj i její život změnil. Potkávali jsme se čím dál častěji, náhodou či osudem, bůhví, nejdřív mě vídávala v parku, pak se přidalo knihkupectví, pak došlo i na bary a kasina a nakonec jsem ji čirou shodou okolností potkal v bordelu. Tam se mi vrhla k nohám a vyznala mi lásku. Připadalo mi to tuze romantické. Však víte, jaké to je, když se vám někdo s nářekem vrhá k nohám a pláče do gatí nějaké gřisty. Neváhal jsem ani chvíli, popadl ji do náručí, odnesl do pokoje 666 a tam ji štědře odměnil. Nemohla se po čísle dobré dva týdny postavit na nohy a pálila ji, jak mi svěřila v milostném dopise, julča do dalších měsíčků.

Jmenovala se Penelopé. Cítil jsem se blažen, že nabíjím holku s tak starobylým a úctyhodným jménem. Sám se jmenuji jako kokot, a tak mě každý člověk s energicky silným jménem naplňuje bázní a obdivem. Počali jsme spolu chodit, přidali se navzájem na twitter, facebook, instagram, ask.fm, tumblr, myspace a libimseti.cz. Mluvila perfektní, byť trochu lámanou češtinou a spolu s pokročilým Alhzeirem do postele přinášela závan mohutné inspirace, nechutného potu z neholeného podpaží a přirozeného elánu dívky jak vystřižené z kamasutry, píchané samotným stuprumem.

Je bent een goed vechter

Běž, běž, ještě kousíček, fajn, báječný pat, mistře. Za takový by se nemusel stydět ani profesionální golfista. Na jamky vedete tři k nule.

Jsem zvyklý vyhrávat, zalhal jsem.

Máte koule?, zeptal se zčistajasna.

Jaké koule, tázal jsem se udiven.

No přece golfové koule.

Aha, ne, usmál jsem se, nikoliv, nechal jsem je v zámečku.

Suma sumárum se to nedá charakterizovat jinak než jako moje ostuda, dodal.
Poklepal jsem ho z lítosti po ramenou.

Pokud mě nenařknete z nedostatku sportovního ducha, vzdávám se.

Objal jsem ho otcovsky a vřele mu stiskl ruku.

Jak myslíte. Je ale skoro hřích neabsolvovat pole celé. Je to jako s dívkou. Dokud není nahá, není na ní nic pozoruhodného. S každým roztrhaným hadříkem ale její hodnota vzrůstá, zkušeně jsem pronesl.

Pak mi sdělil, že mu utekla manželka s cikánským baronem. A že přišel na buben, protože blbě investoval. Nic z toho ovšem nemělo žádnou váhu, a tak jsem se jen usmíval a chápavě kýval hlavou.

Bla, bla,...pokračoval mechanicky, "chci vybudovat klub s barem a knihovnou. Pak golfové a kriketové hřiště. A to všechno po letecké základně."

"Máme dokonalé telegrafní spojení. A v přístavišti se houpá loď. Celý štáb je chráněn před sabotáží nepřátelských elementů. A tadyhle, povídá mi, když jsme došli k zarostlému chodníčku a notně zpustošené jeskyni či co.

Před námi je vstupní šachta zatopeného dolu, nejspíš na cín. Vyhloubali ho Egypťané. Asi v čtrnáctém století před Kristem. Nezírejte tak na mě, S. Nedávno mě navštívil přítel archeolog."

Tím mě překvapil, jinak byl nuda sama!

Zbytky rudy byly patrné uvnitř výdutě šachty, která celá jinak mlčela hnilobou.

O této lokalitě koluje arabská pověst, říká.

Podle ní ostrov kdysi náléžel k území, který ovládal pyšny emír Fatům. Kromě otroků a poddaných nahnal k realizaci projektu i partu horských obrů. Zatímco babylonská věž měla čnít pouze k nebi, Fatům si usmyslil, že jeho budova prorazí nebeskou klenbu, aby pronikla a dostoupala až k úrovni očí všemocného Alláha a sjednala mu trochu respektu.

Jenomže ten se rozzlobil. Ledabylým máchnutím smetl emíra i s minaretem. A zarazil je hluboko pod zem, až do bezedného jícnu ďáblova. Smůla byla, že zahynuli taky všichni pracanti a otroci okolo. Hladově zející chřtán se pak nezevřel a v podobě temné jámy čeká na další potravu.

Cmh, stejně jsou Arabové podivní pronárod, říkám.

I těm jejich děvkám se nedá nic věřit.

Hlas neznáma

Našli se i tací, jimž nestačilo přetrvávat ve vzpomínkách lidí, toužili trvat věčně, nenasytní egomaniaci, potlačovatelé přirozených instinktů, lidé s vyvinutou hemisférou levou, která je nyní úplně zbytečná, ale která dřív pomáhala budovat podhoubí estetického vkusu. Tito požitkáři nekonečna se, byť třeba nadaní na nejnižší možnou mez, nespokojí jen tak s něčím. Ženy považují za herečky, případně za kusy nábytku, který mohou bez skrupulí přesunovat po bytě. A tvoření - to už vůbec pro ně je idyla, něco jako práce, která stravuje smysly jen pozitivně, aby nemuseli nakládat problémy na hřbet své tvorby jako na soumara.

Pro ty, kteří ženy považují za žárlivé herečky, ještě je naděje na jakousi povrchní, otrockou niku. Obsadí ji tedy a v budoucnu i přijmou mnoho tísnivých dní, nehledě na upřímnost ze vzrušení, jaké poskytují dobré doutníky a kvalitní dialog s kýmkoliv na úrovni. Radost z rozhovoru nebo dopisů jim ale neposkytuje potěšení a právě tam, kde se snoubí intelekt s vlastnostmi řemeslného poučení, vzniká prostor mimo čas asi jako krystal lidského ducha.

Každé děcko ví, že malovat čerta je lehké, protože ho nikdo neviděl. Tyhlety abecedy utrpení, jak jsou vlastně celé postavené proti filozofii žití, ony geometrické patvary, jaké si předepisují malíři puzení svou vášní k malbě obrazů, které nikdy nevznikly, poněvadž je daleko lehčí obraz prodat než ho namalovat a oni touží po nemožném jako každý blázen, musí mít svůj základ v choré představě o síle, o kontrastu, o přetavovacím procesu. Jako fénix, který se zatoulal do cizího hnízda, a tam se obrodil v obyčejného krocana, je oko ohniskem a účelem a ctnostní a stylizováním toho, co je půvabné na obnažené ženě např. Jak se k ní přibližuje i ten, kdo je zcela oblečen, a jak linie jejího těla pod štětcem dostávají zabrat jak ateliér zparchantělých děcek užité fotografie. Jak mazlavá hučka hnojená lidským tentononc.

Tehdy je pro toho, kdo stojí při plátnu jako nahá socha, jež ožívá, řecky, barbarsky a prostě, na způsob pozvolného přiléhání k formám. Není to výstřední image, která probudí nach její tváře ani měkký narůž okolo bradavek, nýbrž krisis identity, nesoulad mezi hlavním a vedlejším, mezi kritériemi vytyčenými pohlcenou a posedlou duší, která už vůbec nehodnotí a nedokáže naplnit ani svá očekávání - jinak než inspirací okamžiku.

Pro toho, kdo nemá dost geniality, se vždycky najde cesta populárního autorství, která vede bezpečně napříč Skyllou a jíž všichni laikové oslavují jako cosi nebeského. Otevřené a živoucí srdce pohrdá mistry i umělci, kteří pro slávu nevidí svůj spánek na vavřínech mediokricity. Musí si nechat líbit kdejaké nesmysly. Starožitně usedlí vydávají včerejší kýč za kýč zítřka akorát s tím rozdílem, že za pár týdnů budou mít splacenou hypotéku. Vůbec ta běžně bavící produkce nemá nic do sebe, vulgární, banální, céčková literatura aspoň netouží po docenění a směřuje jen k vyvolání efektu, jako když nevlastní dítě brečí na pískovišti u rozbité káči. A je tím chutněji vyhledávána, čím příjemněji se u ní zapomíná. Řeč je pramenem nedorozumění, ale aspoň tryská tak, že dává poznat, kdo ji probouzí k toku. Když můžeš být srozumitelný, raději si připomeň, že srozumitelnost unavuje a desetkrát opakované se začne líbit, když překonáš prvotní odpor.

Medovým jazykem můžeš ovládat mamuta i s chlupama vášnivě zaujetého kopulací s polární liškou. Tak se drž věcí, ona už se slova dostaví.

Florilegium

Ono se to nezdá, ale kolem a kolem se neděje nic. Lidi cestují za prací nebo za šukem, ti náročnější cestují za meditací do Tibetu. Duchovní prázdnota se nabízí na dlani, a my z ní srkáme po doušcích chutného ginu.

Je to mor současna. Který je o tom, že napadá už v lůně nedonošené embrya. Může takové embryo mít nárok na plnohodnotný život, ptáte se? Pokud považuje za plnohodnotný život vybírat popelnice, pak jistě ano. Nic pokročilějšího si ovšem nemůžete od poškozené dvousřoubovice slibovat.

Kdo nemá všech pět pohromadě, ať už svou vinou nebo návdavkem od přirozenosti, jako by v soutěžním prostoru existence bezprecedentně, jako lidský hromosvod, přitahoval eskápady, neštěstí a katastrofy.

O takovém člověku tvrdíme, že je do nebe volající parazit a straníme se ho, neboť spí na lavičkách a chlemtá okenu, což působí podezřele a leckdy proti našim společenským postojům. Kdo ovšem jednou okenu či petrolej ochutnal, nemůže tvrdit, že by nebyla obdařenou jistou svéráznou chutí. A tak jsme zas na začátku bludného kruhu či spirály, jež padá nahoru a narůstá dole, dokud se naším přičiněním nebo bez našeho vědomí neobjeví rovnovážný bod strasti, od kterého se v lepším případě neodpichuje.

Lidé se zaměřují na shromažďování peněz, ale každý ví, že bankocetle jsou jen papíry, které se můžou ztratit v davu nebo spláchnout do záchoda a svět poběží dál i bez nich.

Bez povahy, bez morálního vzoru nebo naopak morálního hyenismu jako archetypu konání se však svět neobejde. Obdivují se lidi, kteří si získali slávu, dobyli uznání, ovládají území nebo volný trh. Kteří umí manipulovat s ostatními. Které byste nejradši zardousili, protože z onoho plačtivého údolí vezdějšího či případně viděno jinýma očima, plácku cynického úsměvu, dělají horší místo. Než by bylo, kdyby oni nebyli nebo minimálně, než by bylo, kdyby oni byli někým jiným.

Zvrhlíka bezpečně poznáš dle mimiky, dle nepatrných gest, projevujících se pod rouškou uhrančivé pokory, za níž se skrývá jen arogantní nadraženost. Může se skrývat v každém muži, neboť ženy se spíš maskují samozřejmým přezíráním. Akcentují tak své nevýhodné postavení kořišti, jenže který chlap je dost lovcem, aby šel a bez reptání, bez skrývání a bez lítosti se vrhal po hlavě do každé jen trochu vhodné samice?

Většina mužů slyší na vlídné slovo nebo aspoň si rádo poslechne vystrašené volání o pomoc z ženiných, již oslabených hlasivek.

Málokterý, jestli vůbec nějaký, má dost nestorské kuráže odsouzeného k hrobu, aby šel proti ženě do přímé palby všech jejích nabitých zbraní. Bez jištění a s omezenou šancí na vítězství.

Denně a dnes s pravidelností měsíčků se lze přesvědčit o tom, že prachsprostý psychopat má nejjednodušší přesvědčovací metody a i největší úspěch s jejich uplatňováním. Je tedy přímo výhodné stát se jedním, ačkoliv je to bez potřebných markerů takřka nemožné. Správně se v odborných kruzích razí teorie, že psychopatem se individuum rodí - a je to porod jednoduchý a často pro ženy osvěžující.

Že je jich čím dál víc, lze vysvětlit třeba hormony plynoucími z továren na výrobu kdejakých chemických svinstvech, jimiž se řeky doslova hemží. Zamlčován bývá fakt, že obří koncerny si platí něco jako klaku, aby podpořila jejich na oko průhledný režim hygieny a podala médiím lživý obraz těchto ve skutečnosti možno říci megalomanských přečinů proti fundamentům duševního zdraví.

Proto se v kulturních bytostech zhusta váží historických osobností, které jakoby bojovaly proti režimům a útlaku, ačkoliv ve dnešní době by si tak akorát mohli utřít nudli u nosu, neboť s větrnými mlýny lze bojovat jen teorémou, per accidens, a navíc často i dokazaná, stokrát omletá pravda ustupuje nestvůrné obmezenosti fantazie hnané na ostří nože, takže my, postaveni do stínu, jak se věci mají, raději couvneme do hlubšího stínu, než bychom vystrčili hlavu zpod stínítka a oni, majestátní, protivenstvím kovaní bojovníci za pravdu a pro pokrok, by o ni přišli, protože by je klepla palice nebo rovnou řemdich syrového naturelu konvence, strachu, patolízalství a vesměs negativního naladění, které vládne dnešními lidmi. Napříč všemi generacemi a vrstvami.

Golem ošukal školačku

Před nedávnem jsem viděl plakat děvčátko.

Nevrle hledím oknem ven

nechte mně led můj, nechte sníh-

vždyť nechápu více, nač ten rej,

k čemu ta vřava, spěch a smích!

Do větrů, dešťů šlehavých

obrací člověk smavou líc,

i vrána té bouři stříkavé

s jásáním křídly bije víc

V obsahu slov člověk nenajde odpověď a radu! Stala se věc podivná, já dostávám dopisy a jeden ten dopis byl opravdu tlustý, a protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tne dopis otevřel a tam byla tahle knížka. A poslal mi ji někdo, koho jsem neznal, z Hradce, a tak jsem ji otevřel a začal ji číst. A byl v ní vzkaz. Vzkaz od jednoho velkého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život.

A začnu číst třeba tady.

Ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, že ty poníci dostanou občas na frak.

Mrňousové (malé národy) mají zrovna tak nesmrtelnou duši jako ti sloni!

Drama v kině

Hgg

Honička

Ffh

Pokakánek

Pro velký úspěch Počůránka přidávám Pokakánka. Pokakánek bydlel v malebné italské vesničce, bylo mu asi pětatřicet, pěstoval vínko a oženil se s Pokakanou. Což nebyl nikdo jiný než sestra Pocahontas. Měly tedy indiánské předky. Každou neděli si dávali před spaním trojku. Pokakana jako nikdo jiný uměla kouřit buřty.

Navzdory své vůli piju dál!
Vrahem byl Thomas, manžel zavražděné.

Zrovna jsem četl o sympatickém vrahu, který v ráži zasadil tří rány sekyrou své novopočené manželce... do lebky... s úmyslem ji zabít.

Jestli cítil vinu, ptáte se?

Ne, tak dalece ji nemiloval!
Cítil potřebu ukončit její žití, usiloval o její život už delší čas.

Mladá žena byla uznána za mrtvovu, když ji našli v posteli s obličejem rozděleným na tři téměř rovnoměrné části. Jedna od čela k obočí, druhá od obočí k nosu a třetí od nosu ke krku.

Thomas měl otevřenou plechovku s pivem a sledoval na pohovce zábavní pořad v televizi.
Zjistilo se, že někdy tou dobou měl osm promile v krvi. Ne v dechu, v krvi! Jako já zamlada.

Kleštěma rozbít zuby

Je namahavé se doprošovat. Když spíte s třemi naráz, nevíte, kde jste nechali klíče od porsche. Jestli jedné v kalhotkách, když jste je, rezavé, chtěli zbavit v její skulince rzi, nebo druhé zavěšené v klícce pro kanárka nebo třetí v koši na prádlo.

Prostě buď spěte s žádnou nebo si najděte koníčky. Sběratelé jdou na dračku.

"Boženko," děl povaleč choti svého souseda, nabíraje si vydatnou porci tuňáka z konzervy, "dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat, musím ho předložit soudu. Kdyby to vyšlo ven, byla by jeden sexuální server v pořádné bryndě. Holky, co u nich dělají casting, nemají ani šestnáct. Na, podívej se na to," děl pan Zorro, sahaje nejdřív do jedné náprsní kapsy, potom do druhé.

"Počkej, kam jsem to," začal hrabat po všech kapsách.

Takový řádný přicmrdnávač sousedovic buchty má tolik kapes jako každý jiný řádný muž. Že v nich má hodinky, párátko, nůž, hřeben, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnící pero, staré dopisy a četné jiné předměty denní potřeby, se ví.

"Kam jsem to dal, to jsem blázen." Hrabal se dál a tvářil se čím dál zmateněji. Tak jako by to činil každý jiný lidský tvor, hrabající se ve svých kapsách.

Ale choť si ho nevšímala.

"Prosím tě, kdybys raději jedl," vystydne ti to.

"Dobrá, nejspíš jsem ho nechal u manželky kamaráda."

"No tak, představ si, že mi udavač posílá od.. okamžik," řekl, "já se jenom podívám do pracovny, nechal jsem ho asi na stole."

Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním poběhlice podívat. Probíral se list za listem, akt za aktem.

"Mám ti dát to jídlo ohřát?" nakvašeně pronesla.

"Jo, hned, musel jsem to dát někam mezi ty papíry."

"Tak se jdi nejprv najíst," podrážděně prohodila.

Venku šuměly stromy a padaly hvězdy. Byla skoro půlnoc, když paní Božena počala zívat.

Roztodivné nápady pana Prstovala

Nezlobíš se, miláčku? Už jsi spal jak špalek, jak mimino na horské dráze? Jsem tu sama a šahám na sebe. Ležela jsem a četla si, najednou mi napadlo, že to nemá smysl: jen ležet a číst si o cizím životě. Lepší je na sebe šahat. Je mi smutno. Jsme tak sami. I když spolu, přece odsouzeni k osamění. Tobě není smutno, když pomyslíš, že se míjíme?

Vymlouváš se, vždycky ses jenom vymlouval. Dobře víš, že mně jsi nikdy nedal příležitost. Abych se ti předvedla. Nechtěla jsem víc, než na kolik má právo každá mladá pichna.
Příležitost k čemu? Nebyli jsme snad dost spolu? Nechodili jsme do kostela, do muzeí, na swingers?
Nikdys nebyl jen se mnou. Měl jsi bokovky. Ani týden neminul, kdy bych tě nepřistihla. Ani den! Nikdys nebyl se mnou jinak než potají. I tam u moře...Měl jsi tam tu blondýnu s peroxidovými vlásky. Kolik já se naplakala, když se provalilo, že ráno jsi se mnou na pláži a odpoledne se válíš v hotelu s ní.

Cizota se prostírá kolem nenasytných, zbloudilých a nepřístupných. Jako se vším je to tak, že kdo první chodí, vylíže si nejlepší flek i kořist.

Už brzy se rozprostře temnota vůkol, zasáhne pokemony i obyčejnou populaci zmutovaných homoušů. Nadchází dies ater, mrtvolná bledost se šíří do mitochondrií těch, kdož neposlouchají rozkazy a coby slepí jdou na závěrečnou porážku. Střezte se chodit poblíž prokletých, bídných, mrákoty obestřou i vaše smysly, roznesou je na kopytách a obsadí jimi popelářské vozy, zadupou je pod kola chevroletů, nasekají na nudličky. Zastihne vás třes, do mozku se vkradou veršovánky cikánů.

Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej...

Ba dokonce umře vaše oblíbená kočka Micka a vaše učitelka tělocviku zčistajasna dostane kapavku.

Udeří černá hodinka, tak se varujte naparovat. Odhoďte pýchy marnivost, obrňte se prostou skromností. Jen tak vás nerozežerou rozhněvaní červíci.

Sen o klíštěti

Byla vysoká, urostlá, pohledná s bílými zuby. Vždy pečlivě učesaná. Nekouřila ani nepila. Měla za muže statkáře Jemifova. Měla tolik ctitelů, že je musela vyhazovat. Narozdíl od ostatních dívek se pořád usmívala!
Nedaleko jejich zámku ležela tvrz, kde spal na peci Něfimov.

Bydlel v rozpadlých zdech, kde by bydleli leda sobi nebo havrani.

Zjevoval se tam, nosil šaty staré stovky let a tvrdí se, že má mrtvé oči, které někdy ožívají a je slyšet zběsilé úpění, bolestné sténání a sladké laskání.

Zdejší kraj je plný démonů, na břehů řek žijou rusalky, které chytají lidi a topí je. Něfimov byl proti nim imunní. Sám bych rád věděl, jestli ho znala Naděžda.

Skutečně, nevědělo se to, dokud se nepotkali na bále.

Hříšník se tam dostal omylem. Jemifov uspořádal sbírku na chudé děti.

Pozval kněze a kněžny.

Prosil za prominutí, když omylem vyslal pozvánku i Něfimovovi.

Za tou ženskou se chtěl podívat a zjistit, jestli je tak cudná, jak se o ní tvrdívalo.

Tak přišel a viděl, že jí po tvářích tečou slzy. Jemifov se nalil a přetáhl ji opaskem. Byla celá rudá, zpráskáná jak cirkusový valach.

Hned se nabídl, že ji udělá společnost.

Dva večery se pak Naděžda neobjevila v zámku.

Statkář seděl mlčky.

Pro velký úspěch

Fhd

Lekce z orálu

Hgh

Počůránek

Dhd

Když pomyslím na všecky, co tě prznili

fds

Neunavitelná

Horší je, když ji má mastnou a šupinatou. Taková se roztahuje hůř, je to jak přebrodit močál při úplňku. Přejde vás chuť, sotva zabřednete jednou rukou do těch sra***.

Případně má přítele, který ji nakazil chlamydiemi a teď musí chodit na preventivní prohlídky ke gynekologovi!

Některá nemá ráda svého gynekologa, protože se zdá, že se věnuje své práci víc, než by musel.

Jedny po nás dupou, druhé nás mučí slzami. Jsou to tyranky.
Věříl bych, že jsem trýzněn hrůznými sny, neboť mě od vás dělí mlha!

Ještě že máte mrtvé oči, mramorové paže a ukazujete mi všechny své poklady!

Šaty máte z dob starého Polska.

Šifra zmrda

Znáte mě. Jsem vaše noční můra na entou, která se opakuje v řádcích, které čtou jen bláhové pichny. Vůbec mě nezajímají vaše nicotné živůtky, jen ty, které se svlékají navečer, když ulehají do vodních postelí. Měl bych dostat diplom z umění přetvářek, falší a lstivých úsměvů, jež platí jen na ty, které se nechají ošálet šuliny.

Ale takové jsou téměř všechny, mají v sobě tu nevycválanou cizoložnici Evu, její šupiny nevěry se dotýkají každé půvabné dámičky. Áaaaa, krysy, kam se podívám, lezou mi tu po ploskách. Nenávídim krysy objevující se znenadání, pachuť smrti a rozkladu z nich vane a já nesnáším rozklad, tedy pokud není můj vlastní. Ten si nechám líbit. Stěží však na cizí přistoupím, cizí ve mně evokuje odpornost smíšenou s nechutností.

Rozlítané samičky s opičí tváří, takové mám nejradši, mohu se jich dotýkat, aniž bych byl jejich makak. Nechají po sobě šátrat, v skulinkách pátrat.

Je to jako ta antická báseň, kterou napsal odříkavý mnich na dubovém stole a poblíž terakotových válečníků.

Čekám na poštovského panáčka. Pod horou, kterou rozebírá ďábel.

Kterak přelítává s pytlem na zádech. Se všemi psaními z daleka i šíra. Ďábel. Nedbající klikavost cesty. A ignorující obyčejného pošťáka.

Až u uzamčeného hostince u Modré lišky. Tam si naň počká a zpije ho.

Panáček pak jde a vidí například: lišky držící ratolůstku, je pánem snů, nese si v mysli hezkou hlavu Jezábel, která ho opustila jako zfetované děcko, chrta se žlutýma očima, vlky v zemi houštinaté, podobizny učesané třináctky s mořským děsem v kundě.

Čekám na poštovskou famfáru a panáčka, syna krkavců.

Kromě večera přemílám si kamínek slova a pletu provaz z vlasů Jezábel. Přeřežu ji šlachy na nohou, aby nemohla nikomu kouřit na kolenou! Odteďka se bude ovíjet peřím páva, protože bude mít příliš zmasakrované, rozklepané tělo.

Mám přepych. Své jméno. Zeptej se po blbci a bude ti označena cesta za mnou. Z vesnice půjdeš ještě dlouho, a pak uvidíš hřbitov. Projdeš-li lesem, uvidíš vinici. Zahrada. Vine se psí víno. Okolo zdi se prochází mistr čistého hrdla.

Víno otáčí se k mistrům rubem.

Vlásek smývá z obličeje, pro nějž mistr čistého listu, dává najevo lítost. Krchov.

S nitěmi loutek. Uvidí panáčka a rozesměje se.

Hle, blbeček není blbečkem, když na krávě jede!

Pozdní sběr

Noc poživačů opia a třinácti vychcaných dealerů

Elma byla vždy kus. Víme, jak zní tlesknutí prsou, ale jak zní plesknutí jedné kozy? To věděla jen dívka, která nepromarnila čas.

Spojovala v sobě něhu filmové hvězdy 30. let a rozkošnický flirt děvek. Dokázala se usmát jako žádná jiná. Právě proto ji tak šlo roztahovat nohy. Ze sta chlapů si vybrala jen jednoho, ale zahrnula ho přívalem nakládačky sexu, který si žádný bejk nedokáže odepřít. Seděla právě v pokoji, kde sepisovala životopisy, když zazvonil telefon. Chovala se, jako kdyby od dob její puberty telefon zvonil neustále. Předtím si prohrabovala vlasy kartáčem a hřebenem, opravovala na sukni záhyby a trhala dva chlupy z mateřského znaménka. které právě vyrazilo na povrch, na stehně. To už byla hotova s lakováním nehtu na levé ruce. Zdůrazňovala linii půlměsíčku. Pak vstala, mávala levnou, mokrou rukou ve vzduchu.

Zazvonil tedy aparát.

"Haló," řekla držíc prsty ruky daleko roztažené. Měla na sobě bílý župan, vylezla z vany. Prstýnky nechala v koupelně.

"Jsi to ty, špindíro?, ozvalo se na konci.

Dívka mírně odtáhla sluchátko. "Ano, Vladislave. Co chceš?"

"Chci tebe, to co vždycky, stav se za mnou po práci, v pět."

"Vždyť jsi mi dal čestné, že mě nebudeš obtěžovat, když jsem tady."
"Časy se mění, náhodou jsem měl chvilku, tak jsem si řekl, že o sobě dám vědět," řekl hlas Elmě.

Dívka viditelně znervóznil a polkla nasucho.

"Řeknu ti o svém plánu umřít, když mi vykouříš, dnes v pět."

"Tak to si nenechám ujít, měj se, čus," koktala.

"Pak se mnou půjdeš k psychiatrovi a nebuď drzá, chtěl jsem ti koupit věnec karafiátů, abys měla k čemu čichat,

až přestaneš být zodpovědná a sekneš s tou sekretařinou!"

"Všude s tebou půjdu, miláčku, všude," dutě odpovídala

Kde byla, když s ní mluvil hlas, netuším. Určitě daleko od lidi. Myšlenkami na obláčku.

Kyselý obličej

Unavuje mě pozorovat tvůj kyselý ksicht, psí čubo!

Svlékej hadříky, nebo tě jimi uškrtím. Nastav poševní vchod.

Celá se vypni, nechci tě cítit! Jen tvoji pulzující vagču.

Takhle to dělají někteří dobyvatelé, které jsem poznal. Místo aby v dívce viděli skvostný vynález Stvořitele, vidí v ní jen maso na ulevění si! Přijdou do baru a začnou rýt do nevinné, nic netušící barmanky, aby s nima šla do postele, jinak že ji vypálí barák!

Jsou to prasata, vyvrhelé a nejspíš i vypité mozky.

Schovaná v lednici

Jsi můj miláček, moje neplač, k nohám se mi přisaješ a na konci světa je zrůžesad a tam je růže a ta je kouzelná, na tu nesahej, neb je má!

Srazím tí hřebínek

Višnový sad je líbání. Oltář ukradený z Gentu s těmi malůvkami nevímekterého bratra. A na kraji toho sadu. Živ se tam višněmi a čekej na návštěvu.

Rozčarování

Podělaní šmejdi. Pancharti zlolajní.

V obchodě kradli jak najatí. Ukradli tři žvýkačky, dva pakly kondomů a růžové nalepovací nehty.

Přistěhovalci odněkud ze zapadákova, křupani a vidláci, jinak je nelze označit. Mají snědé tělo a oči jim divoce blýskají nevycválaností. Jestlipak je někdo okradl, když byli malí špuntové a oni to jen vrací? Ten jeden vypadal, když utíkal, jako někdo, komu stačí dvě piva k tomu, aby spadl ze židle a ten jejich lídr musel mít motorek v prdeli, protože kulhal ne na jednu, ale na obě nohy, poskočil, přisunul, krok sun, přískok, dopad, nachýlení kupředu v úhlu třicet stupňů, další poskok, přísun atd. Neviděl jsem ještě nikoho, kdo by chodil jak sklaplá past na myši. Tento měl k pasti blízko, k porouchané pasti.

Takže řečeno polopatě, nebylo oč stát.

Mladí a naplněni iluzemi, že když ukradnou oláčky, v parku za městem si zadupou s konkubínami. Jenže tady konkubíny nejsou, ani kurtizány ne, zbyly tu jen šlapky, takzvané hookerky. Chodí někdy i do barů a nabízejí křivé úsměvy, aby se smiloval cizinec, případně i našinec, a zaplatil za zasunutí kolik tam tisíců kaček, kolik ještě nesmyslných částek! Jako kdyby sex stál za tolik peněz. Jak pro koho, samozřejmě. Když nezasunuješ pár let, chce se ti vydat i výplatu. Někdo by prodal auto zralé do šrotu, někdo by prodal člena rodiny. Když se musí píchat, tak jdou stranou ohledy a spekulace, že? Ale tak normální člen populace přece nedá tisíce za prohnání studánky. Pokud není jako já nebo soused z kralíkárny. My nejenže diskutujeme o nejvhodnějších pichnách v okolí, zvažujeme jejich dajnost a přidanou hodnotu. My pácháme hříchy proti třem přikázáním, když s nimi pod výhružkou smrti uleháme do loží!

Výlet

Mám den nezávislosti!

Za několik minutu ponesu na ramenou máry. Nepotrvá to dlouho a vnesu na hřbitov opatrně jakéhosi člověka.

Za mnou jde kůň. Pronikavě zařehtal jakoby v největším strachu.

Koňský dupot.

Na márách leží mladík štíhlé postavy, bez dechu, beze všech známek života.

Mocná prsa se ani nepohla.

Hlava k straně nahnutá nejevila nejmenšího hnutí.

Nad lehkým černým obočím se vypínalo vysoké hladké čelo obklopené havraními kadeřemi vzdor situaci překrásnými!

Nic naplat, mrtev je, mrtev!

Divné myšlenky kolují mou hlavu, tím dívnější, že podobné nikdy jsem neměl!

Špatná výživa činila u něj za života obtížným proces trávení a většinu času trpěl na větry, které vypouštěl do nočního ticha, odpovídaje těmi signály na roztoužené volání milenky.

Zjistilo se o něm po pečlivém vyšetřování, že ubytovával horníky u sebe v domě.

Napřed se myslilo, že je to spiknutí, ale pak se vysvětlilo, že to dělal za peníze. Za těžce vydobyté peníze.

Rozhodně nechtěl převracet stát.

Poslední noc před popravou si nechtěl sednout na mísu.

Zapřísahal se, že to není pro fajnového člověka.

Byl takovej rozmazlenej, že dokonce trval na klozetovém papíře.

Já mu to říkal.

Zhýralci končí vždycky špatně.

Dej mu Pánbůh království nebeské.

Miláček bohů a kam to dotáhl.

Nikam.

Chlastal, smilnil a zavraždili ho, holoubka!

Pomfrity

Xdhd