Našli se i tací, jimž nestačilo přetrvávat ve vzpomínkách lidí, toužili trvat věčně, nenasytní egomaniaci, potlačovatelé přirozených instinktů, lidé s vyvinutou hemisférou levou, která je nyní úplně zbytečná, ale která dřív pomáhala budovat podhoubí estetického vkusu. Tito požitkáři nekonečna se, byť třeba nadaní na nejnižší možnou mez, nespokojí jen tak s něčím. Ženy považují za herečky, případně za kusy nábytku, který mohou bez skrupulí přesunovat po bytě. A tvoření - to už vůbec pro ně je idyla, něco jako práce, která stravuje smysly jen pozitivně, aby nemuseli nakládat problémy na hřbet své tvorby jako na soumara.
Pro ty, kteří ženy považují za žárlivé herečky, ještě je naděje na jakousi povrchní, otrockou niku. Obsadí ji tedy a v budoucnu i přijmou mnoho tísnivých dní, nehledě na upřímnost ze vzrušení, jaké poskytují dobré doutníky a kvalitní dialog s kýmkoliv na úrovni. Radost z rozhovoru nebo dopisů jim ale neposkytuje potěšení a právě tam, kde se snoubí intelekt s vlastnostmi řemeslného poučení, vzniká prostor mimo čas asi jako krystal lidského ducha.
Každé děcko ví, že malovat čerta je lehké, protože ho nikdo neviděl. Tyhlety abecedy utrpení, jak jsou vlastně celé postavené proti filozofii žití, ony geometrické patvary, jaké si předepisují malíři puzení svou vášní k malbě obrazů, které nikdy nevznikly, poněvadž je daleko lehčí obraz prodat než ho namalovat a oni touží po nemožném jako každý blázen, musí mít svůj základ v choré představě o síle, o kontrastu, o přetavovacím procesu. Jako fénix, který se zatoulal do cizího hnízda, a tam se obrodil v obyčejného krocana, je oko ohniskem a účelem a ctnostní a stylizováním toho, co je půvabné na obnažené ženě např. Jak se k ní přibližuje i ten, kdo je zcela oblečen, a jak linie jejího těla pod štětcem dostávají zabrat jak ateliér zparchantělých děcek užité fotografie. Jak mazlavá hučka hnojená lidským tentononc.
Tehdy je pro toho, kdo stojí při plátnu jako nahá socha, jež ožívá, řecky, barbarsky a prostě, na způsob pozvolného přiléhání k formám. Není to výstřední image, která probudí nach její tváře ani měkký narůž okolo bradavek, nýbrž krisis identity, nesoulad mezi hlavním a vedlejším, mezi kritériemi vytyčenými pohlcenou a posedlou duší, která už vůbec nehodnotí a nedokáže naplnit ani svá očekávání - jinak než inspirací okamžiku.
Pro toho, kdo nemá dost geniality, se vždycky najde cesta populárního autorství, která vede bezpečně napříč Skyllou a jíž všichni laikové oslavují jako cosi nebeského. Otevřené a živoucí srdce pohrdá mistry i umělci, kteří pro slávu nevidí svůj spánek na vavřínech mediokricity. Musí si nechat líbit kdejaké nesmysly. Starožitně usedlí vydávají včerejší kýč za kýč zítřka akorát s tím rozdílem, že za pár týdnů budou mít splacenou hypotéku. Vůbec ta běžně bavící produkce nemá nic do sebe, vulgární, banální, céčková literatura aspoň netouží po docenění a směřuje jen k vyvolání efektu, jako když nevlastní dítě brečí na pískovišti u rozbité káči. A je tím chutněji vyhledávána, čím příjemněji se u ní zapomíná. Řeč je pramenem nedorozumění, ale aspoň tryská tak, že dává poznat, kdo ji probouzí k toku. Když můžeš být srozumitelný, raději si připomeň, že srozumitelnost unavuje a desetkrát opakované se začne líbit, když překonáš prvotní odpor.
Medovým jazykem můžeš ovládat mamuta i s chlupama vášnivě zaujetého kopulací s polární liškou. Tak se drž věcí, ona už se slova dostaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat