Čestný doktorát za celoživotní odpaňování

Chud jak kostelní myš. I myš je bohatší, má svoje myšky v pelíšku. Ke mně už se žádná nepřitulí!

Snad mě tyto paměti, poslední, které kdy sepisuji, než dnes ukončím své žití, postaví na nohy.

Budou o sudu italského vína, nenadálé cti a lásce, které se mi dostalo. Z těla na trestance ostříhané dívky. Z jejího překvapivého způsobu interakce. Přišla ke mně v hypermarketu a zeptala se, proč jsem tak smutný. Řekl jsem popravdě, že nikoho na světě nemám.

Nabídla se, že mi udělá společnost. Tak jsme šli k ní domů, bydlí asi 3 míle severozápadně od Cicero, tedy kousek ode mě.

Zmínil jsem se, že nemám už ani peníz, abych ji za její pohostinství mohl zaplatit. Střelil jsem částku, kterou by si zasloužila, že se mě tak nezištně ujala.

"Když nemáš kde bydlet, můžeš bydlet tady. Já vím, není to nic moc," zeširoka opsala oblouček pokoje, který vypadal jak obchod se zdravou výživou, tolik regálů a skříněk a všude úhledně popsané štítky.

"To je od tebe až příliš velkorysé, Dano."

"Opravdu, bude pro mě čest ti pomoct," zašvitořila a upřeně na mě hleděla.

"Tak když jinak nedáš, můžu tu chvíli pobýt."

"Budeš mi samozřejmě se vším pomáhat," spustila se samozřejmou převahou někoho, komu vděčíme za službu.

"Jak jinak, pomáhám celý život, akorát to nikdo nikdy neocenil," potichu jsem prohlásil.

"Ocením to, věř mi, S.," podívala se na mě ještě upřeněji.

"Tak jo."

S tím jsme se k sobě příblížili rozpálené tváře. Popadl jsem ji do náručí a líbal, kde se dalo. Ani se moc nebránila, asi čekala, že to přijde. Saw it coming, jak říkají Američani. Jak jsem říkal, měla krátké vlasy, takové ty ježčí, takže vypadala jako armádní kuchařka. Výrazné zelené oči značily, že mám před sebou divoženku nebo vodníka. Rty jí přiroda nadělila ukázkově vykrojené do srdíček a celkově její tělo vybízelo k obvyklým pohlavním zvrácenostem.
Rajcovní představa - mám tu kobylku, která vypadá, že má vaječníky dělat mezi chlapama.

V puse měla piercing. Bude mě žmoulat s tou pyramidkou nebo krychličkou, které tak zbožňuji!

Začal jsem ji všecko sundávat, ale uvědomil jsem si s nastupující hrůzou, že mi nefunguje vašek. Byl jsem tehdy rozjařen po demižónu piva a tropil jsem hluk, abych získal trochu času. Po minutě šmátrání do kalhotek jsem zabrzdil a řekl, že ještě nejsem připraven na vztah. Tedy na to, co bychom tu dělali.

"To je v pořádku, vypadáš tak smutně, že není divu, že... však víš... že nemůžeš."

"Děkuji ti, jsi anděl milosrdenství, Danuše... nejsem tě ani hoden."
"Jsi, jsi... už jak jsem tě tam v obchodě u nočníků viděla, řekla jsem si, že budeš hoden všeho pokladu světa."

"Ach, to je vlastně... pravdivé prohlášení."

Ví bůh, že vztek, kterým jsem byl naplněn, za nic nestál. Cítil jsem se naprosto neschopný. Snažil jsem se týdny před setkáním s Danou přijít na slušné prachy, když jsem měl s Josem jít na vloupačku do klenotnictví. Nechal mě si vyzkoušet na trhu nejdřív ukrást okurku. Malý, vetchý prodavač se zrovna bavil se zákazníkem, když jsem se nenápadně přibližil k hromadě okurek, ujistil se, že se nikdo nedívá, rychle ji chňapl, schoval do tašky a odcházel pryč. Asi po pěti metrech se ozvalo:

"Haló, pane. Pane, vraťte tu OKURKU, odkud jste ji vzal, jinak zavolám CAJTY."

Otočil jsem se, asi dva tři lidi mě pozorovali, jak se vracím k hromadě a jak jsem ji položil zas zpět na vrchol mezi ostatní. Pak jsem odešel. Cítil jsem se neschopný natolik, že jsem se na ulici rozbrečel. Jose říkal, že to klenotnictví necháme raději na později.

S Danou jsem měl zas na pár měsíců o živobytí postaráno. Dělala sekretářku u bohaté právnické firmy v Downtown. Nakupovala každý večer drahé konzervy s rajčaty, ananasy, hříbky a k tomu třeba bramboráky nebo grilovaný nášup, vařili jsme spolu jak milenci v hotelu na dovolené v Reykjaviku a pak naše výtvory do pozdních hodin konzumovali spolu s archivním vínem značky Anselmi, padlo mezi námi pár košilatých vtipů a dokonce jsem ji notovával hezkou řádku písniček.

Ježto jsem býval po škole knihovníkem, znal jsem dokonce i názvy několika titulů, které by s měla prečíst, než je spláchne nová móda. Věci šly vesele vpřed a zdálo se mi, že se Dana do mě pomaličku zamilovává. Odtud se karta obrátila.

Nepotřeboval jsem, aby mě bohatá panička z periferie považovala za svého milého. Střežil jsem se vyvarovat i ostatních chyb, kterých bych se mohl dopustit při snaze ji vybílit konto a zmizet. Víc by si mě teď všímala, kdyby mě milovala, a to by mi bylo jen na obtíž. Řečené nesnáze se táhly jak smrad z úst kuřáka, dokud jsem neobjevil zkratku, která by mi ušetřila problémy i čas. Venku byl leden, metelice se střídala s bláznivým povětřím, jezero zamrzalo a já ji navrhl, že si půjdeme zabruslit. Víte, domnívám se, že každý příběh by měl být kořeněn láskou i nenávistí, a protože už jste slyšeli o lásce dost, napadlo mě, že nepohrdnete druhou stranou mince. Piják whisky pozná kraj, odkud pochází pálenky, kterou pije. A stejně tak vy poznáte kuchaře, který vám příběh vypravuje.

Tak jsme si zabalili brusle, dovezla nás jejím SUV až k těsně k zmrzlým okrajům jezera. A tam jsme jí, zatímco se v autě soukala do bruslí, bodl otrávenou propiskou do krku. Nebyl to otrušík ani podobný jed z brakové literatury. Byl to obyčejný nikotin. Za dvacet vteřin ležela s vyplazeným jazykem, modrá na krku a fialová ve tváři. Rozbil jsem heverem led, vytáhl pilku na dřevo a přepiloval ji zápěstí a hodil jsem kusy rukou do mrazivé studny. Vytrhal jsem ji kolečko vlásků na hlavě, protože sbírám skalpy. A v poslední řadě jsem ji strčil před volant auta, nastartoval, zařadil rychlost a těsně před tím, než po vyasfaltované promenádě vůz narazil do přepychové vilky miliardáře, jsem vyskočil z auta. Scéna se změnila v přehlídku drceného plechu a rozbíjeného skla, tělo se sklíčeně opřelo o tuny součástek, které ho ve zlomku sekundy zdmuchaly jak lístek javoru v pneumatické drtičce.

Věděl jsem, že má sestru, která s ní nemluví. Zkusím štěstí ještě u ní. Třeba se do mě tentokrát aspoň ona nezamiluje a nebude třeba použít násilí.

Sex? Opera chudých

Sharon Van Etten - Give Out
2 hours ago
Play on spotify	Movement - Like Lust
2 hours ago
Play on spotify	Dan Auerbach - Whispered Words (Pretty Lies)
2 hours ago
Play on spotify	Mice Parade - Double Dolphins On The Nickel
2 hours ago
	Portico Quartet - Ruins
3 hours ago
	The Smiths - I Won't Share You - 2011 Remastered Version
3 hours ago
Play on spotify	Be Forest - Totem
3 hours ago
	éyal hai - Practicing Catharsis
3 hours ago
Play on spotify	Beach Fossils - Sleep Apnea
3 hours ago
Play on spotify	French For Rabbits - The Other Side

Tady máte ukázku mého playlistu. Dovoluji si ke každé písničce přidat komentář. Sharon van Etten zpívá naléhavě, chybí ji cigareta, tak pěje skoro melancholicky. Představuji si, že by byla vítaným článkem do jazzového podniku U staré paní. Kočka, kterou přepadl záchvat mňoukání. Líbí se mi její křišťálové zaujetí.

Písnička Like lust opakuje jedno téma celých pět minut. Množství repetic (i vokálních) je na tak malém prostoru skutečně zarážející. Ale taková je touha.

Dan Auerbach šeptá slůvka. Poslouchatelná chuťovka. Škoda, že je Dan lepší básník než muzikant.

Poslech hudby je poslední hrází proti smutku, který mnou prorůstá. Žár v očích již zhas, přílíš mlád, příliš mlad zašel, co už naplat, teď mám tam, co ostatní chátra,

levných bourbonů třpyt a bolavá játra.

umírám, dívky, umírám, ženy,

zemru bohem zapomenut,

jako smutný panic chud,

zemru neposkvrněný

Pokud má duše, to hlubné peklo, které dýchá jen oměj a lilek které obrůstá, rychle nedostane dávku penicilínu na zlomené srdíčko, proměním se v hromadu zetlelé trosky! Jak dny ubíhaj, celý se halím do rubáše. Už ze mě jdou vidět jen dravé oči satanáše, který si hoví v roští duše, rozštěpené tolikérymi prázdnotami vůkol - temnotou. Bojím se a lekám, že mě už žádná radost neozáří, že nepřijde už žádná dívka, která se mnou bude chtít jít do postele a nebo aspoň do kina. Bez změny žiju a nepřestávám doufat v zákrok Spasitele. Dost už chvílí plných muk, kdy šeptám si zoufale, že život netřeba vleknout dále! Že je škoda jej vleknout, když známe cíl... kam plyne jasné vody proud.. všech z nás.. i kalná voda sytě, že nás, prokleté!, už nic k plesu nepřiměje a že vše vezme za své konec!

Stejně žití dlouho trvat nemůže,

let několik a už se chýlíme jak uvadlé stvoly,

dívkám gravitace sní melouny,

skráň jim ovine vlas šedý

bajky o mladosti nás přešly,

je nám dvacet devět jar,

kveteme dál? to sotva

nechť člověk mlád, nechť stár,

jak se jednou vysílí a vyšeptá

je po něm veta!

nyní udeřte v bubínky pohřební,

stuprum klepe na vrátka,

už nemá zájem o kůzlátka,

ba ani o dudy, ty roztomilé přeludy

odumírá vše, co v jeho duši vřelost mělo,

co rozněcoval plamenem,

jenž mrazí,

náhle bezciten jak hrobní kámen,

srší z něj med nebo jed

a vzlykot ze smíchu

má ti osud krutou moc

a málo z něj vytřískáš

i když ho holí jak holku zbiješ

byť bys ho vzdorem svým zlomil,

přijde další zoufalá noc,

zásady, názory a ta pakáž,

jež si krátce užiješ,

kdy zjistíš, že velký je jen omyl

co štěstím jednoho je,

druhému záhubou, i mně,

kdo spasit ráčí světy

zůstane věčně kletý!

V bolu zoufálém já vším pohrdám!

i sebou kuposled!

nic víc než odmítavý mrzák vět

trpitel nelidských běd!

RYTÍŘ Z MRDOSTÁNU

zachrání vnadnou pannu...

vyrve ji smrti chřtánu...

všechna rozkoš z ní,

v níž doufal, jíž živil

však jak mdlý plamen kahanu

v hlubině zmizí!

láska je někdy záchod,

jindy s usměvavou barbínkou rachot,

co šije šaty panenkám,

dávajíc průchod sexuálním myšlenkám

blondýnka s modrýma očima

má modré nehty na nohou

a růžové střevíčky,

dobře se vedle ní usíná,

povědět historky z pařeb vám

ústa její tisíc a jednu noc mohou,

časně zrána má v očích slzičky.

Protože nenácházím potěchu! již ani ve vlašském ořechu! Musím se vydat do chaosu! vypít číši jedu z kokosu!

jak blogerka, která našla slávu v dojemném epitafu, i já odcházím

a zítra (nebo dnes, podle časového pásma, odkud čtete) umírám!

Ospalé oči zhuntovaného gymnazisty nad nevyholenou, trochu ovíněnou spolužačkou

V pětasedmdesátým jsem byl mladíček, holka. Ale povím ti jedno, krása stárne. Nejenže stárne, ona umírá! Starý neznamená jenom být starý, utahaný, užitý a senilní. Stáří znamená být pro všechny jenom přítěž. Zestárl jsem, i když jsem si slíbil, že nikdy nezestárnu! Ani já, nejlepší ze všech, nedokázal nakopat smrt do prdele a pískat si při tom!

Dívat se na holčičí prdelky bylo smyslem jeho života. Už když byl školák, díval se s potěšením na dolinatou prdelku učitelky výtvarky. Stála proti němu, otočená k tabuli a on jen zíral na ty rozkročený nohy určený k roztahování, na ty úplý džínsy country zpěvačky, na tílko s dekoltem, které působilo skoro jako spodní košilka. Mělo tenká ramínka a přiléhavý slušivý střih. Jednoduché a praktické provedení umožňovalo mnoho variací, jak je nosit. Představoval si, že ho nosí jako svršek, který doplňovala stříbrným řetízkem. Stejně tak si tílko mohla obléct pod jiná trička a nechat jen ve výstřihu vykukovat decentní krajku. Takové, jako byla ona, ženská snů, se fantazii meze nekladou.

Chtěl si jí už tehdy vzít na manželku a donutit ji porodit mu osm dětí, jedno hezčí než druhé. Jenže po deseti letech, co vylezl školu, šel rovnou za ní do učebny a viděl zděšeným zorem, že byla stará jak reklama na kofolu a voněla jaksi jako záprtek. Prozradila mu, že porodila robě s koňskou nohou. Nezbylo než vzdychat jak světec pouště po vidinách rajské síně, po jiné, zlatem a hymny zdobené síni. Byl sice chachar, z rázovitého regionu, ale co je moc, to je příliš. Chachaři odjakživa plují po vlně alkoholu vstříc novým krajům. Nikoliv po vlně vypleskaného struhadla (tak se říká v hantýrce kundě) samospádem do prdele.

Smyslem života té holky, kterou viděl později ve vlaku cestou do Brna, byla její královská zadnice. Zdobila ji všemožnými, možnými a leckdy i nemožnými, vylepšeními. Měla na nich vytetovanou holubici, o něco výš perský koberec, zdálo se, že zahlédl i rodinku dovádivých opic. Měla to zhuštěné na těch svých božských polokoulích pevného silného kulatého masívu prdele. Ne že by ji někdy viděl nahou, byla zřejmě příliš výlučná, než aby ji nějaký kluk viděl nahou, navíc skoro žádný dívčí zadeček ještě neviděl nahý, ale zdálo se mu, že tady ten její zadek musí sevřít - tady a teď - jinak umře... to by bylo nemilé, v duchu zapřemítal... to by bylo nemilé umřít, aniž bych zmačkal glóbusy její podstaty. Její zadek byl svět sám o sobě. Vzrůstal pod laskavou péčí své matky a taky podobně zmíral, když ji nějaký vlezlý úchylak poplácal příliš horlivě po zadku v baru, když tančila před jukeboxem. Možná tančila celá, avšak jen její zadek na sebe poutal pozornost - asi jako Libor Uher zastíní nováčky při stoupání na K2. Obměkčila jeho kamenné srdce do té míry, že jí ve vlaku požádal o ruku - nebo spíš o zadek. Už jste viděly mnoho žádostí o ruku a většina z nich byla kompletně směšná. Jenže tato pocházela z pravé žádosti - a proto se jí nikdo soudný nemohl smát. Kromě mě. Když jsem viděl, jak klečí na koleně a napřahuje k ní jezdecký bičík, neubránil jsem se úsměvu.

Tak takhle se dobývá zadek ženy... nevěřil jsem vlastním očím. Chvíli se zdálo, že je příliš zaskočena tou nenadálou nabídkou. Pak se začervenala a řekla ne. Vstal a oprášil si prach z kolen, bič schoval pod košili. Neřekl ani slovo, otočil se na podpatku a vyrazil z kupé jak terč hrubého šprýmu. Přirozeně jsem se nesmál, když rozrážel zavazadla kolem mě v divém úprku, protože byl asi zasažen na citlivém místě a já ho nechtěl ranit. Jakmile ovšem vlezl do jiného vagónu, smáli jsme se Zadkem oba, já surově jak námořník, ona krutě jak žena.

Mně veselo zhusta je,

někdy tak divoce,

jindy lehce docela,
tu počítám ty svoje muky,

klepu ženské na kozy, ťuky, ťuky,
teď vzroste-li mi erekcí,

pohraju si se Zadkem,

někdo musí dovnitř,

jiný musí ven,

bez frndy prostě není,

není krásný den.

Osvobodit žáka od mrdocviku

neuškodí trochu kýče

máte kozy jako míče

Joj, třeste se na další článeček jak ratlíci, než vám ho tam vsune nechutný traktorista z JZD.

V Petříkově rodině byli odjakživa všichni šikovní. Spravili dokonce i to, co schválně rozbil, aby museli koupit něco nového. Kontrast šikovnosti v jeho příbuzenstvo vytvářel jeho strýc Josef, který vstoupil do dějin opravou záchoda v panelovém domě, kde je splachovací nádržka pro získání většího tlaku vody umístěna u stropu. K dotažení mírně kapajícího přítoku vody do této nádržky použil těžký hasák, který mu však vypadl z ruky a spadl do záchodové mísy. Samozřejmě ji prorazil. Švagr nelenil, sedl do auta, dojel do obchodu a koupil mísu novou. Při jejím upevňování k podlaze nedal pod hlavy šroubů pružné podložky, jeden šroub dotáhl víc, než je pro keramiku zdrávo, a příruba záchodové mísy se ulomila. Takže Josef znovu nelenil, sedl do auta, dojel do obchodu, a koupil další mísu. Tu už mu pomohla instalovat jeho šikovnější manželka, která nakonec dotáhla i ten kapající přívod vody do splachovací nádržky.

Když jsem byl naposledy na vísce, viděl jsem traktoristu z blízkého JZD, který provedl mechanickou lžící výkop.

A ještě rozhovor s kamarádkou Vietnamkou, převzatý z prestižního zábavního portálu www.respekt.cz:

Proč jste vlastně začala blogovat?

Někdy kolem roku 2008 se spustila vlna asijských blogů, já na ni jen nastoupila. Vždycky mě bavilo čtení a psaní a tohle byla příležitost si to vyzkoušet. Také to bylo výborně načasované, vietnamská komunita se tehdy začala více otevírat a Češi se také začali o druhou, dospívající generaci místních Vietnamců více zajímat. Spousta mladých Vietnamců se toho chytla a začala psát o tom, co se děje a v čem je jejich život odlišný či totožný. Já jsem tenkrát prožívala změnu prostředí - nastupovala jsem na vysokou a stěhovala se z malého města v pohraničí na západě Čech do Prahy, začala jsem bydlet sama... Řešila jsem v sobě spoustu věcí, včetně rozporu nás Vietnamců druhé generace, kteří dospívají a nevědí, zda jsou víc Češi, nebo Vietnamci. Tohle všechno jsem potřebovala nějakým způsobem zaznamenat.

Z Vietnamců si na blogu často utahujete. Co na to okolí?

Utahuju si ze všech a ze všeho, nejen z Vietnamců. Je to trošku tenká hranice, protože dělat si takhle otevřeně srandu sice není ve vietnamské komunitě trestné, ale může to být vnímáno jako despekt. Ten já nemám, jen si dělám legraci z toho, jak se lidi berou občas vážně.

Je vlastnost, kterou by se měli Češi od Vietnamců učit?

Určitě pokora. A taky úcta k druhým lidem. Někdy jsou tyto vlastnosti nejen ve vietnamské, ale třeba i v japonské mentalitě tlačeny až do extrému, kdy musíš fakticky poslechnout, co ti řeknou rodiče nebo prarodiče či teta z patnáctého kolena. Ale obecně se k sobě Vietnamci na veřejnosti chovají slušně, neštěkají na sebe, jsou k sobě pozorní. Není to samozřejmě vždycky černobílé, ale cítím, že jsme vedeni k větší rozvážnosti, ke klidu.

Pracujete jako happiness manager ve firmě IBM. Co máte na starosti, dělat lidi šťastnými?

Je to pozice, jejímž cílem je lidi ve firmě propojit, být takovým komunitním manažerem. Angažovanost českých zaměstnanců, a to víme z různých světových žebříčků, je minimální, pohybuje se okolo tří procent. Nejde jen o to uspořádat team building. Ten by měl být postaven na tom, co ti, kdo se ho mají účastnit, opravdu chtějí. A to chceme změnit - ne někoho k něčemu nutit, ale ukázat lidem, že není čeho se bát a taky že se nemají brát tak vážně.

Na slamníku s kozatou služkou

Co je mrtvé, už nemůže umřít. Ale někdy povstane silnější a mocnější.

Seděl jsem na peci a okusoval pšeničný chleba, který mi mamka připravila. Bylo mi dvacet čtyři let. Nikdy jsem nepoznal ženu, nikdy jsem se nezamiloval. Chlapský humor mi nešel přes hubu. Nedokázal jsem se podívat na svůj nedokrvený pyj, který prozrazoval úpadek osobnosti. Měl jsem co dělat, abych zvedl tříkilový batoh, který mi mamka plnila čokoládovými dobrotami a instantními polévkami, když mě posílala za humna, abych dohlídl na zakrslé slepice naší babičce. Jestli prý nechce kuřata, je potřeba, aby mezi slípkami vládl železným zobanem kohout. Tím kohoutem jsem měl být já. Byl jsem ustanoven radou vesnice.

Všecko jsem měl mít v malíku. Být tak průbojný a nezlomný. Nevykouřil jsem zatím jedinou ukrajinskou cigaretu a nevypil jediný doušek pančovaného rumu.

Sotva jsem vylezl na kopec, začalo hustě chumelit. Zapadal jsem do vánice spolu s blizzardem a hromobotím jak do pohyblivých písků. Vločky mi padaly do prasečích očí a rozpíjely v nich tupou dřímotu.

Byl jsem jen figurka, loutka, panák okolností a moje nedovyvinuté orgány se sunuly ve sněhové nadílce, jako se sune vozík s uhlím na rotační desce do pece poháněné měchy. Jako stěhovavý pták odlétající za lepším sluníčkem. Jako ostýchavý, poďobaný puberťák před zarostlou pipinou učitelky češtiny na obchodní akademii. Jako vykrmená pichna s nalakovanými nehty křičící a naříkající, že jí bolí vagínka, jak ji natrhává mistr světa v desetiboji. Nevyhnutelně jsem se sunul za babičkou do dědiny.

Zjistil jsem po třech hodinách chůze, že jsem se ztratil. Když jsem dalšího rána někam došel, čekalo na mě asi deset hasičských vozů a tři policejní se sirénami, tisíc zdravotníků a jeden detektiv policie. Babiččina hlava s natáčkami na vlasech byla naražená na plot a důlky jí vyžraly havrani. Ptali se mě, kdo jsem a co mám v tom batohu, myslel jsem, že normálně polévky a čokolády, ale udělali mi kontrolu a zjistili, že jsem pašoval nějaký bílý prášek. Zatkli mě pro důvodné podezření. Kartel není žádná prdel, tam jde o holý život. Ukázalo se, že matka v tom jela s babičkou. Prodávali drogy do Venezuely. Myslel jsem, že je to jen noční můra a že se brzy probudím.

Probral jsem se až za dvacet let, kdy mě pustili z vězení.

První věc, kterou jsem po propuštění udělal, bylo jít si zatrkat do Amandy. Měl jsem uspořeno dobrých pět tisíc, takže jsem šukal skoro do úmoru. Ve sladké Amandě, bordelu, který, jak se ukázalo, kdysi dávno vedla moje babička.

Pokročilý dělohář

Osvítila mě oblouková lampa inspirace. Konečně ožírání se v barech a zatahování vyděšených holek na hajzly něco dalo! Kdybych byl pyšný na plody svého tvůrčího úsilí, nerozpakoval bych se použít výrazu GENIALITA. Tak tedy trňte, děvčátka. Každý týden nebo měsíc, nebo rok nebo život, jak se zadaří, napíšu šokující článek, v němž všechna slova budou začínat na jediné písmenko abecedy. Počínajíc áčkem přes béčko, céčko, déčko, éčko, péčko a zetko. Možná ne úplně všechna, možná jen většina, ale ten zbytek určitě bude mít aspoň druhé, třetí nebo čtvrté písmenko v slově takové. Takže třeba

Amor autorizovaně napadl alfasamce na nádražním nástupišti. Zlá a zákeřná jako selátko, Alena apelovala na antidemokraty.

Akcionář akce análem automaticky a akčně vykadil antilopí výkal artisty. Anály abatyší akumulují jako angrešty, aby anonymně na apríla šukaly abnormální a absurdní čuráky absinthových agresorů.

Achát a aloe mají akutní otravu aerosolem. Ááaaaaach, Alžběta a píchací aféra táhnou alabastrové amazonky na amatérské divadlo.

Siesta

Úspěšně jsem se odvalil do obchodu s koblihy. Nakoupil jsem čtyři boston cream a tři čokoládové. Typické ráno. Koukám na hodinky. Svítí rudě 09:23.

Je mi na blití. Vracím se do postele. Dávám jí první, už je tam v ní, rozjedu se, stříknu do ní... odvalím se. "Tak vidíš," povídám, "nebylo to tak zlé."

Ona odkluše do koupely veselá jak čivava, umyje si třešničku, borůvku a malinu. Mrkne do zrcadla spíše se strachem ze stáří než ze smrti. A zas se vrátí pod deku, zrovna když já lezu do špinavých trenek a zvenku, z Roscoe street, je slyšet troubení aut, co se valí na jih.

"Poď, naber mě, kanče," povídá s rozzářenýma očima.

"Nebudeš se zlobit, když půjdu do práce?"
"Víš, nemusíme nic dělat, jen si tu lehni vedle mě."

"Ne no. Nech mě jít."

"Prosím tě! Jen pět minut."

"Tak jo no.. tak jo, pět minut."

Vrátím se k ní. Hned mě stáhne pod deku a chňapne za koule, pak za ptáka. Vyhrkne: "Jé, ten je tak rozkošnej."

Já při tom uvažuju, kdy se mi podaří vypadnout.

"Můžu mít otázku?"
"I dvě. Tak prosím."

"Nebude ti vadit, když ti dám pusu?"
"Nebude."

Slyším, jak to mlaskne, když se ke mně natočí a pak cítím, jak mi ho líže. Úplně zapomínám, že mám jet do práce.
Mám celou dobu zavřené oči a o to víc vynikne ten šrumot, když se jakoby přestřihává haldou starých novin, které mám pod postelí.

Cítím, jak něco nasazuje na špičku mého nezkrotného. "Podívej," říká.

Podívám se. Vidím, jak složila malý papírový klobouček a nasadilo ho na žalud. Na střeše klobouku je malinká žlutá stužka. A všecko to sedí docela přesně.

"No není rozkošnej?"

"Kdo? To jsem přece já."
"Ale ne, to nejsi ty, ty s ním nemáš nic společného."

"Že nemám jo?"
"Nemáš. Nevadí, když mu dám ještě jednu pusu?"
"Jak je libo."

Jane sundala klobouček, držela mě jednou rukou a začala líbat na místě, odkud klobouček zmizel. Hleděla hluboko do mých očí. Špičku už měla v puse. Rozvalil jsem se do peřin a byl jsem ztracen.

Mezitím jsem žil na úkor systému. Pár hodin poctivě pracoval, zbytek prochlastal v baru a noc skončil sjížděním pichen.

V podstatě jsem neměl žádné známé. Jen Hektor, šlachovitý Mexik, který měl vlastní pokrývačskou firmu, mi občas sekundoval. Byl tak klidný a starý, až se mi zdálo, že je duch nějakého významného Apače.

Po děsném tahu v baře mě obvykle našli vypitého pod koly zaparkovaného Grand Cherokee nebo Grand Caravan. Když jsem jednou večer šel na pivo, vystrašil jsem prodavačku z květinářství, která zavírala. Volal jsem za ní, prchájící, omluvy v češtině a ona si musela myslet, že mám v kabátě skrytou kudlu. Vlastně měla pravdu, ale přede mnou se nemusí mít na pozoru. Kudly mám na pyskaté chlapy, ne na pyskaté ženské. Všiml jsem si, že krám zavřeli.

Ještě jsem se stýkal s Josem, ten měl vedlejšák: zlodějnu. Kradl zpětná zrcátka, šrouby, příslušenství do počítačů, LED lampy, reflektory z fotbalových stadiónů, kradl i kalhotky nebo prostěradla z prádelen. Když si šel koupit na trh brambory, odnesl si pytel brambory - ale na spodku měl rybičky, plátky šunky a sýr. Měl zvláštní úchylku. Všecko co ukradl, použil a následně vyhodil. A potom, co vše vyhodil, si to hezky nafotil vyhozené v odpadkovém koši. Měl v bejváku celou jednu stěnu polepenou zmenšenýma fotkama obsahu odpadkových košů. Taky měl dost divný zvyk pít na cizí útraty. Co jsem ho znal, ani jednou za sebe nezaplatil. Mně to bylo samozřejmě celkem putna, prachů jsem měl dost. Když se zlil, začal mě bít. Měl strašnou chuť mi dát do budky, ale jako každý pravý zloděj byl vychrtlý a k tomu posera. Dal jsem mu pár do žeber, kopl jsem ho na koleno a on odlít, odpotácel se ven a úpěl jak raněný mopslík.

Když musíš, odepři si to

fdsfds

Jak se nestát vrahem

Kráso!

Tebe jsem v životě nejvíc miloval,
…ale ty seš zabiják...

Krása zabíjí!

První takzvaná láska

Velice vydatný den, vydal by asi tak na dva řádky, ale zhustím ho na víc.

Vstal jsem víceméně dobře naladěn, dal jsem si lahvinku Zachariase na rozjezd, nějaký kefír a burákové máslo. Pak jsem šel do liquor shopu pro piva, chlastal jsem, fotil telefonní dráty, krysy, nápisy zlý pes atd.

Pak jsem šel na ranní mši, kde si mě vyhlídl pastor.

Mimojiné jsem zahlédl kajícnici. Skutečně tam přišla bigótní, vírou zmučená Polka v žíněném rouše, klečela hezky na ledových kachlích, když se provolávala sláva atd. Už už jsem ji chtěl oslovit, jestli by si nezatrkala, když mě zastavila napražená ruka kněze.

Budu psát v češtině, i když na mě mluvil polsky.

"Dobrý den, pane, jste tu nový?"

"Jo, jo, v kostele jsem prvně.

"Ale dalo se to přežít, ne?"
"Jo, líbilo se mi, jak jste přirovnával Boha k šroubováku (szrubokrent je slovo, které slyšíte pořád)."
"Však jsem to nemyslel tak doslovně. Bůh je osoba, trojjediný."

"Otec, syn i duch, já vím. Žádná energie nebo vibrace."
"Přesně tak."

Atd atd.

"Přijďte zas, budeme se těšit. Sbohem."
"Určitě. Sbohem."

Tolik maminek, které schovávají pěkná lýtka. Když klečely v těch hrůzostrašně stísněných lavicích a čtou si z žaltáře. Díval jsem se jim na sukýnky, na vlásky stažené v culících, na rozkošné pantoflíčky, zacházel jsem ve fantaziích až k pupíkům, k podvazkovým vzorům a o tom, že bych si to s nima rozdával na oltáři!?!, jenže v tom mě zarazil tok vyprávění zkušeného diakona.)

Mluvil tam o tom, že bychom neměli podléhat pokušení. Vím, že je to necudné, ale když prostě pud. Vším je vinen pud. Nedokážu se ubránit myšlenkám na styk s připraveným vzorkem. Byly tam i mladé, osmnáctky, přirozeně jsem chtěl především je. Dokonce seděly poblíž kúru. Ale odvracely ode mne pohled, když se mluvilo o Ježíši. Že dneska jako bychom mu nasadili na hlavu pytel, jako kdyby neviděl vší bídu na Zemi a nechtělo se mu zde sestupovat. Kdybyste, holky, věděly, na co takhle kluci myslí, určitě byste s nimi neuzavíraly vztahy, nebraly si je za muže ani jim nepraly ponožky. Možná jsem divný jen já, možná jsou všichni chlapi stuprumové, třeba stovky stuprumů denně potkáváte na zastávce, na veřejných záchodcích, v útulném antikvariátu nebo na schůzi bytového družstva a ani netušíte, že kolem a kolem myslí jen na jedno. Proč byste s něčím takovým vůbec mrhaly časem?

"Hlavně si ho nepředstavujte jako starce, který v agónii trůní na mráčku."

Já si ho tak ale představuju. Fila ve slavné recenzi říká, že Ježíš je normální. Že však někteří věřící, žel Bohu, nikoli. Podle mě musí být stižen zánětem okostice nebo něčím, co minimálně stojí dost bolesti a vyčerpává jeho omezené síly. Protože kdyby mohl přiletět v paprsku na rozkvetlou louku, obklopen duhovým obloukem, neumím si představit, že by to už dávno neudělal. Na světě je totiž hezky. Dokonce velmi hezky, náramně hezky. Proč čekat na poslední soudy, na katastrofy? Za městem jsem viděl skládku, kde chodí mladé děcka se síťkami na motýly a loví tam babočky atd. Mám i něco nafoceno, abyste mi uvěřili. Přitažlivé, dospělé, kariéristické, vdané organizátorky, sotva ukončí den prací za počítačem firmy Loom and Leaf a sjedou šedesát tři pater výtahem z mrakodrapu, nalejou na sebe krém faktor čtyřicet, vodě odolný, vyrazí ve volvu na pláž, kde se opalují na lehátkách a popíjejí Margaritu. Což uvádím jen proto, abych dokreslil fakt, jak je na světě hezky.

Prostě jsem se tam, při bohoslužbě, cítil jak Satan, taťka Kazisvět. Možná opravdu tamti věřící, kterých je nespočet, chodí do kostela, aby si pronajali pár uspokojivých let života - za svou oddanou službu. Nedokázal jsem neznámo proč přejít do hlavní lóže, nějaká neviditelná síla mě držela před veřejemi. Až jsem se málem zhroutil v křečích na zem, s pěnou u pusy, když provolávali Děkujeme ti, Jezu. Tehdy v devět třicet ráno mě chytla ta bláznivá představa, že jsem ztělesněný Satan a že jsem se poslal na Zem, abych pokoušel nevinné ovečky u svatého Ladislava. A vymazal si při tom paměť bůhvíproč.

Ale ty maminky se na mě usmívaly docela nepokrytě. Tak jsem si skromně řekl, že jsem se asi hezky učesal, i když se vlastně nečešu. Nebo že jsem si umyl zuby - nebo co mi z nich zbylo. Vydrhl uši? Nevím, v čem to bylo - asi že svítilo sluníčko, šestileté dívenky a jejich maminky spokojeně žijící v Kristu, v civilu s tatínkem, s výhledem po životě věčném, mě zahrnovaly přílivem hřejivých sympatií. Měly prst na spoušti. Kdyby mě střelily šípem lásky, strhal bych z nich šat přímo na chodbě, vrátil se k BDSM minulosti a svíčkami jim začal pálit cejch na kozách.

Pak zas blik, naskočil ten zpropadený Satan. Co když jsem skutečně ďábel a ten přece odjakživa má v popisu práce lákat na zakázané ovoce? Protože jaký ananas chutná nejlíp? Ten ze zakázaného ananasovníku (ananassa saliva) s mocným endospermem přece. Co když ty holky (Bože?, pročs holkám dal ty zadky v bílých kalhotách? Jako nadržená, napitá drapérie se jim vlnily v oblince prdelky) v procesí ucukávaly pohledem, protože když se mluvilo tom, jak slabou pozici má dneska Bůh, bezděčně pomyslely na to samé, na co jsem myslel já, totiž že jsem Luciper a stojím těsně před vstupem do sálu jen proto, že prostě nemůžu ještě dovnitř, že mě drží ochranné majáčky zkrátka, skoro se hroutím při zpěvu, kdykoliv se ozve Jeho jméno, atd.

Pozdě večer jsem při večerní mši narazil na černošku, starší už, která když promluvila, zněla jako chlap. Pomrkávala na mě nějak nápadně spiklenecky. Teda ne že bych měl extra zkušenosti s transkama, rozhodně však bych nechtěl být klácen v kostele předělaným černým babochlapem o holi.

Dorozumívala se prsy

nevím kolik lahví

piva jsem

zkonzumoval,

zatímco jsem čekal, že se věci samy

vyřeší.

nevím kolik lahví vína a whisky

a piva

hlavně piva

jsem zkonzumoval po

rozchodech se ženami

ženská vydrží

když my šílíme

svěží jak jarní kvítí

nese se na podpatcích

do bungalovu

našlapuje jak kočka

kroky se nakonec ozvou

vždy příliš pozdě

jen aby mohla u dveří

seřvat na tři doby opilce

který má ledový žaludek v krku

ženská vydrží

žije o sedm a půl roku déle

než muž a pije hrozně málo piva

protože ví, že jde

na tloušťku

cosi ji napovídá, že

řeky a moře piv už vůbec

nemají dna, ba ani

nemají koryt, prostě

tečou bez přestání,

stékají do povodí

a tam se rodí další

v rádiu hrajou písničku

o pivu

a ona tančí

a směje se

s primitivem

stěny se točí

a ona padá

a pivo je to jediný co jí nakonec zbývá

Polovětná konstrukce

kosti mé holky

kouřily a klely

a byly pohřbeny

kde se pohřbívají kosti

které nemají

peníze

a jsou děvkami

málem bych vám zapomněl říct:

její kosti se jmenovaly "Dora"

a

měly zelené oči

které se

nezachovaly.

Kameny mu svištěly kolem hlavy

Víme, že láska se nedá vynutit. Šel jsem po ulici a prohlížela si mě slečna. Tak jsem za ní došel a řekl ji: "Nedá se vynutit, ale zato se dá koupit. Tak za kolik půjdeš?"

Bylo by to vskutku poklona, kdyby taková kurtizána odmítla přijmout penízky!

Řekla, že za dvacet babek pro mě udělá i striptýzek.

Ale jak už to bývá:

Zamilování lidé mají trable s šukem. Sex nedokáže čekat a láska zas žádá, aby ji bylo všechno dodatečně či předem vysvětlováno. Aby se zdůvodnilo, proč. Aby se vysvětlilo. Proč mě miluješ? Jak mě miluješ? Kolik je málo a kolik hodně lásky.

A budeš mě milovat i za třicet let a koho jsi miloval víc atd.

Proto obvykle sex není schopen tolik lásky vydržet a vzdává to.

Proto se o nás, kteří působíme promiskuitně, vyjadřují zlé jazyky tak hanlivě. Že jsme neurotickým způsobem neschopní najít nebo vytvořit zralý vztah.

Abychom toužili po dáme, musí nám unikat. Přimkne-li si nás k srdci a tělu jako králiček, kterým si můžeme být jistí, neboť tak nám dává najevo jistotu, voilá, touha slábne a zaniká.

Je to jak sbírka lží, která za světla zmizí. Přehráváme si v hlavě, kým jsme. Vyprávíme příběh, jehož vypravování máme sklon ukončit před bodem, kdy nastává prozření.

Někdy kupříkladu, když mi v žilách nekoluje pět promile a náhodou o sobě vím, si pustím dejme tomu starý skvělý Haven. O postižených ufonech, lidech, co se rodí znetvoření a postavách, které nechtějí být jako ostatní. Kde se nesnáze vracejí a ti, kdož jim čelí, musí být tvrdí jako žula. Musí být pašeráci. Kde umírají staré rašple vidlemi při čtení knihy v posteli. Kde se ptají, proč jsi (se chováš) jako v hororu. Snaží se identifikovat ženu u haldy kamení na fotografii, která je možná její matka.

Opravdu mi stačí pět minut (někdy pět vět) a jsem hotový smíchy. Stará dobrá škola seriálů, ve kterých kamera útočila na jiné oblasti našich ubohoučkých fantazií, než na které se zaměřuje nyní. Na čistou, seriózní, pastvu pro oči, která je tak nudná, až se divíme, že při ní neusneme.

Místo abyste si léta lámali hlavu, která poloha je ideální pro splynutí duší, věnujte svůj čas charitě. Pošlete jim nekrytého šeka na sto korun. Každá korunka zachrání malomocné děcko nebo cukrovkáře před záchvatem.

Nenaparujte se hlavně, že už jste za svůj bezvýznamný živůtek ulovili svou vrcholnou milenku! Naparování je poslední obranou slabochů! A vždycky je lepší dělat něco pro druhé, než si nalhávat, že jste neodolatelní ředitelé světa!

Strávit noc se ženou je sice dobře strávený den, ale někdy se hodí být Stallone a jít se vybouřit třeba na dostihovou dráhu. Sázet na koníčky s plusovou bilancí už umí dneska málokdo.

Portrét dívky, kterou chtěl malovat Tizian

Nevím, jak to dělá dnešní mladá generace. Ale za mých časů junáků a cudných dam se spolu lidé nejdříve vyspali a až pak spolu začali chodit. Dneska nejdřív založí facebookový účet, nalajkují si videa, nasdílejí dropbox a až pak se spolu začnou nenápadně vodit za ručičku.

Nic proti ničemu, jen vám radím dobře, abyste se zamysleli, jestli je sex priorita, nebo přichází až po facebooku.

Lepá krása lepidlové ženy

Jsem tak brouzdal tumblrem, jak to občas ze zoufalství dělám, a když nadešla hodinka, abych šel na kutě, zachytil jsem poslední výkřik, jakousi Alexandru Levasseur. Jistěže obrázky na internetu matou víc než italské zlodějky kabelek. Nedá se ani říct, v jakém jsou malby a kresby formátu, co je odlišuje od ostatních slátanin, kterých jsou mraky. Ale když už nic, Levasseurka má velice nápadité krajinky. Dělané na panelech. V aktech nebo kvazizátiších nebo co to je, kde vystrkují ženské jen ruce, nohy, hlavy se svátozáří nebo duhou, záda, velice napjaté rysy kolem očí strhávají pozornost na propracované obličejové svaly a samy očnice intenzivní, jako by snad žily jen introspekcí nebo zaživaly neustálý nával úzkosti. Jak vrány figurky hřadují na větvích stromu, připravené se vysypat z říčky nebo vylít se barevně z postele, na které leží v polohách známých jen depkařům, emanace něžného, přesto odsouzeníhodného. Podnebí se na obrazech mění, přechází z jasných tónů pacifické aliance do turbulentních vlnek na způsob Gogha. Trochu kubisticky laděné, přesto pointilismem říznuté.
Tváří se, předpokládám, že ženy jsou to, všechny bez rozdílu divně, buď jak fotomodelky na speedu nebo jako vyteklé po ranním sexíku prodavačky parfémů. Kde je třeba, zvětší, rozšíří třeba xicht na úkor těla, ale jen tak, aby vystupovalo v barevné syntéze s pozadím. Obzlášť podařeně vystupuje v tomto ohledu rudovláska před záhonem kytic (Soirée de Solstice), v dálce za telefonními sloupy.

To, že nějaké věci nerozumíme nebo ji neumíme vysvětlit, ještě neznamená, že ji máme ignorovat... Já třeba nic nevím o hvězdách, ale vidím je na nebi a vím bezpečně, že jsou nebo by měly být okrasou noci. Nevím nic o tom, proč malá záměna perspektivy často způsobí nenadálý převrat v percepci celku. Protože samozřejmě nejsem študiem ani geny žádný opravdický malíř, jen někdo, kdo se o ty věci zajímá zájmem přece jen upřímnějším (a taky bez ohledu na vavříny) než diletant na akademii kritiků.

No nazdar, tys zřízená

Když se vám lyže lehce zanoří do parádního prašanu, někde v paneláku si to poprvé rozdává Líza s třicetiletým ženatým učitelem tělocviku.

Proč bys chodil s mojí švigrou, vole?

Úsměv nestojí nic, ale dává mnoho. Obohacuje ty, jimž je určen, aniž by ochuzoval ty, kteří ho věnují. Trvá jen okamžik, ale vzpomínka na něj trvá věčně. Nikdo není tak bohatý nebo mocný, aby se bez něj mohl obejít, a nikdo není tak chudý, že by ho úsměv nemohl obohatit.

Narodil-li se člověk, radují se všichni; zemře-li, pláčou. Lépe by bylo jednati opačně, neboť nevíme, jaké osudy ho potkají, a bude-li dobrým nebo zlým.

A tak se stalo, že léta Páně 2234 žili na světě jen fandové Ke$hy. A nejvěrnější z nich, Randy, seděl v zaplivaném baru a popíjel zteplalého millera. Žil od výplaty k výplatě a protože jako automechanik si nepřišel na žádné bohatství, co vydělal, dal za cigára a novou elektrickou kytaru (*struny se dělají v budoucnosti ze stoliček velrbyb, kterých v moři plave sotva tisíc) a čas od času za nájem garáže, kde se přes den štoural v motoru a v noci s kapelou zkoušel. Miloval Ke$hu jako vlastní přítelkyni. Která se s ním rozešla, když jí odmítal měsíce pohlavně uspokojovat. Šli každý svou cestou. Ona studovala na Yalu kosmetickou chemii a chodila do katolického kroužku. Ke$ha inspirovala Randyho k založení kapely už když ji slyšel v deseti let poprvé na gramofonové desce. Snil tehdy, že dobude stejné slávy jako ona a že ovlivní životy miliónů Američanů.

Přítelkyně však nechala Randyho na holičkách tím, že se s ním nevydala po stopách slavné zpěvačky. Vídal ji zřídka a zřídčeji, a když už ji viděl, radši by ji neviděl. Dostal z ní ponorkovou nemoc a musel se potají v noci uspokojovat nad fotkami zlajnované Ke$hy ve vaně, kterou pořídil nechutný paparazzi, když byla na vrcholu slávy v roce 2018.

Nakonec se hádali jako dva puberťáci na dovolené v Chorvatsku. Když jí nechtěl oprcat, propadala v lítostivé nářky. Lítaly talíře, dělala mu žárlivé scény, svlékala se před cizinci do půl těla (dolní půlku svlékala, takže jí byly vidět světlé chloupky nad julčou, v kombinaci se slunkem a v kontrastu s azurovým mořem působila jako éterické stvoření určené na rituální styk - voodoo panenka ovládáná mocnostmi náruživosti).

Jediné, co neporušila, byla důvěra partnerů. Nedokázala být taková mrcha, aby Randyho podvedla, i když měla nejmíň šest možností a přestože nechodila na párty, svou půvabnou postavou, věčným úsměvem a tváří, z které hodná mysl září, pobláznila nejednoho chlapce tak, že byl ochotný pro ni zemřít!

Hlava jak tykev, penis jak avokádo

Potřebuji nějakou mladou krev, mladou buchtu jako třeba Leri goodness, aby mi vyhonila. Vážně se cítím jak prokletý Onan z bible. Nemůžu si ani vyhonit, jak mě bolí srdce a ruce! Myslil jsem na to už dřív. Že mi chybí ejukuláty obyčejného šílenství.

Víte, kde jsem strávil minulou noc? Na ambulanci. Nějaký vtipálek na mě zavolal sanitku. Byl jsem trošku jetý, to jo, ale vážně ne tak, abych musel trávit noc v nemocnici. A tam mě ještě sjel doktor, že se dívám na holky a tím je děsím.

Moje jediná šance, jak se spravit, je prodávát šprcgumy. Viděl bych ty poblázněné páry, jeho, zamilovaného jak Jardu, jí, jak v ní emoce nešlapou na brzdy. A to by mi stačilo ke štěstí. Jenže se k šprckám nikdy nedostanu. Nejsem ta povaha, abych vydržel prodávat materiály. To je přece volovina.

Příčínou Onanova trestu však nebyla masturbace, pronesl svým pisklavým hlasem Kluba. Odmítl oplodnit vdovu po svém bratrovi, a proto byl potrestán. Taky existuje básnička od A. Ginsberga. Pojednávající o krutém údělu Onana.

A jestli ty nechápeš, že je velký rozdíl, když si chlap honí péro a když ženská spláchne do záchoda plod bohem jí svěřený, jsi stejné nedochůdče jako tvůj děda, bývalý komunista.

"To je teda hnus," uzavřela Adéla.

Avšak z hlasu ji zněla spíš fascinace než znechucení.

Terka goodness je prostě štěrbinka. Potřebuje to, co vy ne. Uhel a tužku.

Nevšímá si svých kamarádek. Možná by se měla znova zamyslet nad spermiemi, co jí pokaždé chcíply na prsou, když...

Marilyn Monroe by pro ni byla dobrá partie.

To je přece kurva argument.

Svým způsobem je jiná než jiné jeskyňky. A to v mnoha ohledech.

Je mi to moc líto, že o ní musím psát. Ale ona na mou lítost sere!

Je jako ostatní. Nevadí jí, že kvůli ní trpím. Že bych pro ni snesl modré z nebe. Vídám se s ní deset minut denně a zdá se mi, že o ní vím všecko. Možná má dnes jen periodu. Buď zticha, stuprum. Pro dnešek už těch prasečin bylo dost.

V mém věku už mě rozbrečí každá kravina. (usmívá se vděčně)

Zahrajem si šachy. Mám dojem, že už mi stačilo. S Bobby Fischerem bych vyhrál.

Roubené stavení na kraji útesu

Pátek třináctého. Divoké pařby, klády v kalhotkách a střepy v hlavě!

Květ obsahuje jen pestíky

Nemyslete si, že jsem kaput, panenky. Jen se potýkám s poctivějším alkoholismem než váš děd, otec i strýc ve vězení. I vašeho přítele, podle mého skromného nazoru, bych určitě přistihl při zoufalém zvracení na dámských záchodcích, kdyby se mnou začal zápolit v klopení flašek.

Ale slyšel jsem vykládat polského ožralu, že čím víc vypiješ, tím ho máš menšího. Takže si spíš najděte absitenta s velikánským pyjem než pijáka s malinkým! Děti jsou taky při příchodu na svět hezčí, když maminka nespí s opilým tatínkem. Mají víc obranných látek, mozkovna je o 15% větší a v dospělosti tolik netrpí na problémy ve vztazích, alkohol a předčasné úmrtí.

Víte, jak to psal Tomáš Garrique.

Na cestách životem, zeměmi a oceány nalezl zemi krajně podivnou, bylo to tak podivné setkání, protože tam lidé nepožívali nic menšího než jed. Viděl tam zvláštní továrny, kde ten výráběly masově. A pak zas závody, kde se jelo jen po troškách a každý si tam hned přihýbal.

Jak mají jiné nápisy: zde se prodává cukr, káva, atd. tak tam nevidíte nic jiného, než: zde můžete koupit nedokrevnost, souchotě, prodává se tu mor, cholera, tyfuos, dušení nemoc. A jiné další divné nápisy. A jsou dokonce ještě divnější, když uvážíme. že se po onom jedu může člověk stát hloupým. Může se stát tak hloupým, že bude až blbým (STUPID), bezcitným, hrubým, surovým.

Všechna tato místa jsou lidmi hojně navštěvována. A nejenže se tam srocují, vláda ještě vybírá peníze, ve formě třeba daní, církev a její hodnostáři taky vyrábějí onen jed.

Trůn a oltář spočívá na výrobě jedu. A mnoo spotřebuje se při oslavách, vlasteneckých sběhlostech. A nejvíc je divné, že ani církev, ani náboženství se bez nich neobejdou. Ohromná procestí věřících táhnou do továren pít přímo od mašin. Strhávájí se hádky, nečistota se mění v nezdravotu a na ní pak chcípají jak čokli na průstřel hrudníku.

V Rakousku se vydá 1/3 budžetu na chlast. V Německu dělník ženatý vydá za pití z toho, co si vydělá, 7-9%. Neženatý až 22%. Ve výrobě alkoholu dělá každý čtrnáctý.

Pijívalo se systematicky. Dneska už pije dítě, žena, muž. Kořalka se stala pitím národním. Vynálezy chemické, zlaciněná doprava, to vše umožňilo, aby se od polovice 19. století stalo pivo druhým pitím národním.

Známe argumenty pro pití: chci mít něco ze života, když už pracuju.

Nebo: alkohol zahřeje, v zimě se je třeba oteplit.

Někdo zas říká: ten přílišný chvat vyžaduje nějaké stimulans, něco dráždivé, aby mohl člověk tolik pracovat, jak se na něm žádá.

Jiní formulují groteskní souvětí: Život potřebuje trochu poezie, když má člověk tolik iluzí a protože fantazie při pití pracuje, je takový člověk uveden mezi poezii.

Uvalím tíživou kletbu na bělochy

Bohužel nemám tolik času ani sil. Takže jen v rychlosti pan Brouček.

Měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením - zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na zemi nikde nemluví, leda snad na našich divadlech, kde někteří herci snaží se také - zejména v tak zvaných klassických kusech - mluviti způsobem všemu pozemskému mluvení co nejméně podobným. Slovník měsičtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obyčejných, klada místo nich slova méně obvyklá neb docela nezvyklá, nebo. všelijak je opisuje. Tak na příklad neříká se v měsíčtině nikdy prostě "oko", nýbrž "zor" nebo "hled" (při ženských zhusta "hvězdička" nebo "pomněnka" - užívání některých slov výhradně při krásném pohlaví je také charakteristickým znakem měsíčtiny!); ne "ústa", ale "rtové" (při ženských "maliny" nebo "korály");, ne "zuby", ale "šňůry perel"; ne "vlasy", nýbrž jen "kadeře", "kštice", "čnpřiny".

Sexteto zahrálo na svatbě

Když jsem se v mládí učil na kamnáře, podpálil jsem chalupu. Později mě dali na zámky, protože u nich byla nižší šance, že zničím majetek. Ty jsem zvládl, ale dal se na dráhu zloděje. Když mě jednou dopadli a vstrčili mě do železné panny, nadosmrti jsem se ze zlodějiny vyléčil, i když zámky jsem nepustil z hlavy.

Bylo mi ani ne dvacet, když někdo z přátel navrhl, abychom se vypravili na výlet do Portugalska. Zachytat bronz na pláži, zahrát na city Esmeraldině neteři a nalézt poklad, který konkvistadoři zakopali a pozdější šlechta nechala zakopaný z obavy, že by o něj později při zuřících napoleonských válkách přišla.

Poté, co jsme dali čtvrťáky skupince žebráků, rozhodl jsem, že opalovat se můžeme i doma na Hukvaldech. Že lepší je prožít něco, co nám chudé Česko neposkytne. Tak jsem vybral destinaci, která mě táhla už od junáckých let. Cisterciáci, kyklop a potrefená máti Husa. Ptáte se, jak to všecko souvisí? Všelijak a nijak. Klášter Alcobaça byl založen na oslavu vítězství nad Maury u Santarému.

Je gotický, a protože mám rád gothic holky, vybral jsem ho k orgiím, které nás tam čekaly. A naposledy mýtická matka Husa. Protože jsme potkali u jezírka rodinu hus, napadlo mě, že je nakrmíme. Měli jsme jen sendviče z mekáče, tak jsme jim hodily droby.

Když jsme se vraceli večer z hospody, potkali jsme je všecky už chcíplé. Chtělo se mi plakat, ale překonal jsem se. Místo toho jsme dalšího dne vyrazili na sjezdovku s umělým sněhem. Jitka měla lyže dynastar, nejlepší značku pro sjezdové lyžování.

Ať nevystojíš díru

Poslední skaut. Slábl na těle i na duchu. Přesto setrával bez pohnutí.

Buřinka agresivního fašisty

Dobrá, dost bylo bulení nad rozlitým mlíkem, děcka.

Kdybych bulel ještě chvíli, naplakal bych řeku, možná i dvě, aby svým proudem strhly dřevěnou farmu, jako tu ve Watermillocku.

Cítím v nose, jak mi z huby táhne hnilobná vyčpělost kvasinek. Ani nevím, jestli se svrchně kvasí ty jejich břečky. Jsem tak na ráně asi jako velký, rezavě hnědý lidoop, který spatřil nahou školačku chytající motýly. Jde za ní, jako já jdu za libovolným pivem, veden instinktem opic a tu ho pytlák chytře schovaný v křoví picne flintou do hlavy. Mě tam picá jen hluboká ebrita nebo bezvědomí.

Na první pohled do žaludku je jasné, že nebudu umírat jako nepopsaný list papíru.

Okolnosti tomu chtěly, že právě jako motýli i opilci umírají krásně. Zašlápnuti botou, kterou nepoznali. Uprostřed přírody, jejíž jediný význam spatřují v chmelu.

Kdo hýří nápady v pubertě, obvykle nemá hlavu v pořádku. Nějaká ta malá mozková dysfunkce, nějaký ten syndrom vyhoření. Ideální je přijít do plodného období až kolem čtyřicítky, kdy je mozková kůra už natolik popraskaná, zbarvená snad do fialova z modřin po pádech a úrazech srdce, že obměnuje, upravuje a přizpůsobuje návrhy, jež korenspondují s pravidly úžasného pocitu, jenž v nás vzbudí libá harmonie akordů nebo tahů štětce, takřka automaticky, aniž by bylo třeba vyvíjet zbytečné úsilí po nocích nebo ukrajovat z volných chvilek dne, kdy ostatní, užiteční kutilové a občané všeho druhu, tráví život obvyklou rutinou v práci, nebo odpočívají nebo si užívají rodiny, nebo porcují kuře, svádějí sestřenici v kůlně, přibíjejí obrazy, opravují porouchaná rádia nebo válcují učitelku výtvarky v učebně výtvarky.

Co se stane, když se zamiluje agresivní fašista, asi ještě nevíte.

Povím vám to, speciálně jsem na to dneska myslel.

To vám máte tak.

Rušné odpoledne v provinčním městečku, koloniální styl. Spousta růžků, odkud třeskutě svítí vývěsní štíty. Tu holičství, tam drogérie, banka, automat na peníze, zastávka autobusu. Vidíte útulnou kavárničku, v níž sedí dívka s porcelánovou tváří. Vrabčí hnízdo na hlavě, upravené nehtíky, rolák hipsta-style, v ruce drží knížku s potrhanou vazbou a na tácku před sebou má láhodné mokačíno.

Teď jde kolem nějaký mladý artista. Asi se jich už tolik nevyrábí, hledáček proto natočíme na něj, vzácnost výskytu ho činí dočasně zajímavým. Někdy vzácní lidi mlčí jako ryby, tenhle je však ukecaný jak uklízečka z Hrušky. Zakouká se do výlohy a protože se mu líbí vystavený kafemlejnek, spustí hráz výmluvnosti. Řekne si: "Jó, takový by se mi hodil do kuchyně, dělal bych si na něm kvalitní pitivo. Třeba turka, jej. Ke kafi cigárka, máme to lehárka, namalovat akvarel, večer si jít vyrazit z kopejtka na koktejl. Jak já zbožňují svůj život na volné noze. Ostatní si můžou nechat zdát o klidu, který zažívám, když dokončím obraz. Ani při práci mě nic neruší, jen horečnatý tok zběsilých vizí, odehrávájící se o překot v mém bouřemi zmítaném nitru. Vyrážejí na povrch a propalují se do sítnice jako miliony sluncí." Časně ráno zahlédl vzducholoď Telekomu a řekl si: "Tajemné hélium nafoukne balónek i obří vzducholoď, změní barvu hlasu i tvrdému chlapovi a dokonce se využívá při výrobě rajcovních hodinek pro hlubinné ponory. Takže je husté. Ne tak husté jako já, ale i tak."

Ještě cosi bezvýznamného si bručí, pravidelně vyměřenými kroky opisuje dráhu výlohy a v ten moment se zastaví při tom stole, kde sedí porcelánový vrabčák. V porovnání s bytostí sedící na elegantním zadečku je hélium úplně obyčejný plyn.

"Ježkovy voči," zvolá, že se po něm otáčejí babičky na přechodě.

"To je vona, to je dočista vona! Dívka, jejíž portrét by namaloval Tizian!"

"Tizian ji sice už nestihne, zato však já ano. Když ji ulovím. Budu ji lovit jak štvanou zvěř. Kvůli revolučnímu obrazu se dopustím křivé přísahy a nakecám ji, že už mám za sebou dvě fenomenálně úspěšné výstavy (zatímco jsem měl jen jednu vernisáž, kde mě vypískali.)"

Víc nadšen než překvapen shodou náhod, která ho postavila před bytost tak božskou, prozřetelností označenou, jde blíž a blíž, když tu v dívce... pozná kluka. Opravdu, viděl JI přece na deset či dvanáct metrů a zdálo se, že je ve tváři tak mateřská, že její pihy jsou pihami neposkvrněné krásy, že její ruce se třpytí bělem sněhu poblíž samoty. Že vlasy se kroutí neposedným uličnictvím zlodějky kabelek na italském trhu. Že ústa, podobně jako ústa gotického chrliče, vydechují rozkoš a chřípí se dme příslibem blaha. Oči že jsou démanty vytesané do pegmatitových očnic a že v předlouhém svitu přivřené vrhají kradmý kočičí povel: vyzvi mě, budu ráda tvou ženou, když mi budeš multifunkčním supermanem. Nic z toho se ovšem nepotvrdilo. Stál před očividně malým, klackovitým výrostkem, který si ho podezřívavě, snad trochu výsměšně měřil.

Omluvil se, nesvůj jak třešeň sněděná těhotnou kurtizánou a malebný podnik rychle opustil, zmaten tou pohlavní proměnou na pouhých pár krocích. O dívce, jejíž portrét by maloval Tizin, snil však dál ve své cele nadšeného kajícníka, za závojem průsvitným jako kniha rzi.

Dostaneš co proto

Hejbni kostrou, sundej ty hadry.

Tvoje ponožka skončí v záchodě. Stejně jako tvoje punčochy."

Jsi celá... nárůživá...

"To je kardinální hřích, to je omyl úsudku, Saško, znesvětil jsi nás, oslavuješ Satana," domlouval mi opat v klášteře." Je omyl koupat se s ženou jiného ve vaně pro sto řeholníků? Tak co? Je, nebo není?" "Není, prosím." Bylo mi dvanáct let. Kolik jsem se toho tak asi mohl nakoupat s manželkami cizinců? "Jakže? křičel a slintal mi do ucha, tak ty se tu hodláš častěji koupat s ženami našeho pána na Nebesích?" "Hodlám a hodlání změním ve skutek, prosím."

Přesto mě přistihl ve vaně právě s tou jeptiškou, nebyla sice ani ošklivá, ale ani oslnivě krásná. Měla velice bavorské rysy. Tzn. zadek, prsa, bylo prostě za co štípat a co hníst.

Dostal jsem ji tak, že jsem ji slíbil, že když se se mnou vykoupe, budu ji dělát masáž chodidel a zad celý měsíc červenec, kdy kosti dostávají nejvíc zabrat. Na těch poustevnicních pryčnách se nedá spát a ona byla rozlámanější než já. Proto asi přistoupila na koupel.

Zápolili jsme spolu v bublinkové koupeli. Jakože ona byla větší než já, zabírala víc místa a já se jí krčil u stehen. Připomínali jsme asi nějaký výjev z 16. století, nebo kdy probíhaly procesy s čarodějnicemi. Krhavé oči, které strávily příliš mnoho času odříkáváním otčenášů, na mě hleděly zároveň smutně i vesele. Růžová bradavka těsně nad hladinou pěny působila svůdně - asi jako temná bradavka Nahé dáma z graffitů Maxwella Dicksona. Nicméně jsem se učil poznávat jeptiščino tělo poslepu. Libovolný dotek okolo prohlubní a jamek toho chladem bigótnosti rozpáleného, mokrého těla mě zaplétal do sítě vzrušení.

Zdálo se, že mi permanentně stojí jako adolescentnímu Adonisovi v ráji héter, každopádně mi pořád hladila varlata. Kdyby tedy Adonis někdy měl pletky s héterami.

Pak zaklepal opat na ty těžké vrata, která se zavírala na kládu, zaznělo klepání takřka neslyšitelně.

Neslyšela.

Dělal jsem, že taky neslyším a vískal ji ve vlasech.

Opat začal nekřesťansky klít a když jsme ho slyšeli my dva, zaručeně ho slyšel i Stvořitel.

Kolébka krále Krvavce

V: Václav

VP: Velká Porota (BBC)

VP: Nazdar Vašku. Zdá se, že ses dostal mezi elitní dvacítku přispěvovatelů. Vybrali jsme tvoji povídku do dalšího kola.
V: Dík, to mě těší.

VP: Napsal jsi povídku na zadané téma. Tentokrát Pazneht.

V: Vím a ještě jednou děkuju, že jste mě vybrali, i když mi téma bylo spíš volné.

VP: Není zač. Jelikož ses kvalifikoval až z oblastního přeboru, nečekali jsme, že dojdeš tak daleko. Do celonárodního kola. Kde možná obsadíš další čestnou pozici v první padesátce a půjdeš do extraligy psaní povídek.

V: Psaní je moje hobby.

VP: A co děláš kromě psaní? Máš nějaké jiné koníčky?
V: Psaní je jako sraní, co nenapíšu, prostě vyseru a on to někdo pouklizí, když není poblíž splachovadlo.

VP: Co tím jako chceš říct, Vašku? Podle tebe jsme instituce, kterou můžeš kdykoliv posrat?
V: Ne, nechci říct nic. Jste mi volní jako povídky, jimiž se snažíte udělat dojem na kouřící teenky s copánky a obtloustlé primánky.

VP: Tys asi trochu přebral, ne? Mám sto chutí tě poslat zpátky, kde jsme tě našli. V úplné žumpě a zapádákově, odkud by ses na vrchol nevyškrábal ani náhodou.

V: Si posluž. Píšu jen proto, abych měl na chleba. A že mi tečou z nosu krvavé krůpěje a v koutcích úst schnou z holubů chuchvalce, nikoho stejně nezajímá.

VP: Burane na entou. Myslíš, že jsi jako ten Kingův král Krvavec? To si myslíš? Že když ti přeskočí. můžeš kohokoliv odkrouhnout a zákon na tebe bude krátký?

V: Myslím, že ses nechal zbytečně unést a měl bys uklidnit hormon. Nic nestojí za rozčílení. A hlavně ne přihlouplé značky na papíře.

VP: Zabiju tě, ty hajzle všivá! (teče pěna) Ty ku*do líná, mazej do lágru. Shýbej se pro mýdlo pěkně ve sprchách. Ať už tě tu nevidím. Vyžente ho někdo ze studia (volá na moderátorku předpovědi počasí). Ty Žide, tos neměl.

V: Tys neměl, aspoň ne naživo, teď ti klesne sledovanost a nikdo už si tě neposlechne, jseš odepsanej.

Nazval ho sobcem

Dhd

Kapitola nudná, neboť pojednává o dvou měsících štěstí

gfsf

Mít nebe na zemi

fds

Podmáslí

gdsgds

Čas milenců

Ubíhá rychleji než čas študáků.

Země je hnědá, důkladně zkypřená, úrodná a očekává, co do ní nasadím. O týden či dva později vidíme, že tu a tam raší cosi drobného, zeleného; za další dva týdny místy vyrostly opravdové rostliny a nepotrvá to dlouho a celý pozemek se topí v zeleni, je omotán plazivými šlahouny, ční z něj vysoké trsy listů, kousek volné země by člověk marně hledal. Není na tom nic divného - dostane-li něco v přírodě šanci růst, roste to. V půdě a v povětří se skrývá a vznáší tolik semen, že drtivá většina z nich nikdy nedostane šanci vyrůst v dospělé rostliny.

Pohádka nezná rodokmeny či jiné způsoby návazností. Jde to tak daleko, že tentýž hrdina

může procházet různými pohádkami, aniž vleče svůj osud s sebou: vždy jde

na zkušenou poprvé. Takové pohádky mohou být shromážděny i do jedné

knížky jako třeba České pohádky o Honzovi. A děti nebudou namítat, jak

to, že dostal půl království a princeznu za ženu, když si podle předchozí

pohádky vzal sousedovic Mařku.

Bouře z hluboka
"Já zvonů dutý vzbudím hlas."

Krtek pod zemí
"Já zatím hrob mu vyryji."

Čas
"Náhrobkem já ho přikryji."

Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
"My na pohřební přijdem kvas."