Lepá krása lepidlové ženy

Jsem tak brouzdal tumblrem, jak to občas ze zoufalství dělám, a když nadešla hodinka, abych šel na kutě, zachytil jsem poslední výkřik, jakousi Alexandru Levasseur. Jistěže obrázky na internetu matou víc než italské zlodějky kabelek. Nedá se ani říct, v jakém jsou malby a kresby formátu, co je odlišuje od ostatních slátanin, kterých jsou mraky. Ale když už nic, Levasseurka má velice nápadité krajinky. Dělané na panelech. V aktech nebo kvazizátiších nebo co to je, kde vystrkují ženské jen ruce, nohy, hlavy se svátozáří nebo duhou, záda, velice napjaté rysy kolem očí strhávají pozornost na propracované obličejové svaly a samy očnice intenzivní, jako by snad žily jen introspekcí nebo zaživaly neustálý nával úzkosti. Jak vrány figurky hřadují na větvích stromu, připravené se vysypat z říčky nebo vylít se barevně z postele, na které leží v polohách známých jen depkařům, emanace něžného, přesto odsouzeníhodného. Podnebí se na obrazech mění, přechází z jasných tónů pacifické aliance do turbulentních vlnek na způsob Gogha. Trochu kubisticky laděné, přesto pointilismem říznuté.
Tváří se, předpokládám, že ženy jsou to, všechny bez rozdílu divně, buď jak fotomodelky na speedu nebo jako vyteklé po ranním sexíku prodavačky parfémů. Kde je třeba, zvětší, rozšíří třeba xicht na úkor těla, ale jen tak, aby vystupovalo v barevné syntéze s pozadím. Obzlášť podařeně vystupuje v tomto ohledu rudovláska před záhonem kytic (Soirée de Solstice), v dálce za telefonními sloupy.

To, že nějaké věci nerozumíme nebo ji neumíme vysvětlit, ještě neznamená, že ji máme ignorovat... Já třeba nic nevím o hvězdách, ale vidím je na nebi a vím bezpečně, že jsou nebo by měly být okrasou noci. Nevím nic o tom, proč malá záměna perspektivy často způsobí nenadálý převrat v percepci celku. Protože samozřejmě nejsem študiem ani geny žádný opravdický malíř, jen někdo, kdo se o ty věci zajímá zájmem přece jen upřímnějším (a taky bez ohledu na vavříny) než diletant na akademii kritiků.