První takzvaná láska

Velice vydatný den, vydal by asi tak na dva řádky, ale zhustím ho na víc.

Vstal jsem víceméně dobře naladěn, dal jsem si lahvinku Zachariase na rozjezd, nějaký kefír a burákové máslo. Pak jsem šel do liquor shopu pro piva, chlastal jsem, fotil telefonní dráty, krysy, nápisy zlý pes atd.

Pak jsem šel na ranní mši, kde si mě vyhlídl pastor.

Mimojiné jsem zahlédl kajícnici. Skutečně tam přišla bigótní, vírou zmučená Polka v žíněném rouše, klečela hezky na ledových kachlích, když se provolávala sláva atd. Už už jsem ji chtěl oslovit, jestli by si nezatrkala, když mě zastavila napražená ruka kněze.

Budu psát v češtině, i když na mě mluvil polsky.

"Dobrý den, pane, jste tu nový?"

"Jo, jo, v kostele jsem prvně.

"Ale dalo se to přežít, ne?"
"Jo, líbilo se mi, jak jste přirovnával Boha k šroubováku (szrubokrent je slovo, které slyšíte pořád)."
"Však jsem to nemyslel tak doslovně. Bůh je osoba, trojjediný."

"Otec, syn i duch, já vím. Žádná energie nebo vibrace."
"Přesně tak."

Atd atd.

"Přijďte zas, budeme se těšit. Sbohem."
"Určitě. Sbohem."

Tolik maminek, které schovávají pěkná lýtka. Když klečely v těch hrůzostrašně stísněných lavicích a čtou si z žaltáře. Díval jsem se jim na sukýnky, na vlásky stažené v culících, na rozkošné pantoflíčky, zacházel jsem ve fantaziích až k pupíkům, k podvazkovým vzorům a o tom, že bych si to s nima rozdával na oltáři!?!, jenže v tom mě zarazil tok vyprávění zkušeného diakona.)

Mluvil tam o tom, že bychom neměli podléhat pokušení. Vím, že je to necudné, ale když prostě pud. Vším je vinen pud. Nedokážu se ubránit myšlenkám na styk s připraveným vzorkem. Byly tam i mladé, osmnáctky, přirozeně jsem chtěl především je. Dokonce seděly poblíž kúru. Ale odvracely ode mne pohled, když se mluvilo o Ježíši. Že dneska jako bychom mu nasadili na hlavu pytel, jako kdyby neviděl vší bídu na Zemi a nechtělo se mu zde sestupovat. Kdybyste, holky, věděly, na co takhle kluci myslí, určitě byste s nimi neuzavíraly vztahy, nebraly si je za muže ani jim nepraly ponožky. Možná jsem divný jen já, možná jsou všichni chlapi stuprumové, třeba stovky stuprumů denně potkáváte na zastávce, na veřejných záchodcích, v útulném antikvariátu nebo na schůzi bytového družstva a ani netušíte, že kolem a kolem myslí jen na jedno. Proč byste s něčím takovým vůbec mrhaly časem?

"Hlavně si ho nepředstavujte jako starce, který v agónii trůní na mráčku."

Já si ho tak ale představuju. Fila ve slavné recenzi říká, že Ježíš je normální. Že však někteří věřící, žel Bohu, nikoli. Podle mě musí být stižen zánětem okostice nebo něčím, co minimálně stojí dost bolesti a vyčerpává jeho omezené síly. Protože kdyby mohl přiletět v paprsku na rozkvetlou louku, obklopen duhovým obloukem, neumím si představit, že by to už dávno neudělal. Na světě je totiž hezky. Dokonce velmi hezky, náramně hezky. Proč čekat na poslední soudy, na katastrofy? Za městem jsem viděl skládku, kde chodí mladé děcka se síťkami na motýly a loví tam babočky atd. Mám i něco nafoceno, abyste mi uvěřili. Přitažlivé, dospělé, kariéristické, vdané organizátorky, sotva ukončí den prací za počítačem firmy Loom and Leaf a sjedou šedesát tři pater výtahem z mrakodrapu, nalejou na sebe krém faktor čtyřicet, vodě odolný, vyrazí ve volvu na pláž, kde se opalují na lehátkách a popíjejí Margaritu. Což uvádím jen proto, abych dokreslil fakt, jak je na světě hezky.

Prostě jsem se tam, při bohoslužbě, cítil jak Satan, taťka Kazisvět. Možná opravdu tamti věřící, kterých je nespočet, chodí do kostela, aby si pronajali pár uspokojivých let života - za svou oddanou službu. Nedokázal jsem neznámo proč přejít do hlavní lóže, nějaká neviditelná síla mě držela před veřejemi. Až jsem se málem zhroutil v křečích na zem, s pěnou u pusy, když provolávali Děkujeme ti, Jezu. Tehdy v devět třicet ráno mě chytla ta bláznivá představa, že jsem ztělesněný Satan a že jsem se poslal na Zem, abych pokoušel nevinné ovečky u svatého Ladislava. A vymazal si při tom paměť bůhvíproč.

Ale ty maminky se na mě usmívaly docela nepokrytě. Tak jsem si skromně řekl, že jsem se asi hezky učesal, i když se vlastně nečešu. Nebo že jsem si umyl zuby - nebo co mi z nich zbylo. Vydrhl uši? Nevím, v čem to bylo - asi že svítilo sluníčko, šestileté dívenky a jejich maminky spokojeně žijící v Kristu, v civilu s tatínkem, s výhledem po životě věčném, mě zahrnovaly přílivem hřejivých sympatií. Měly prst na spoušti. Kdyby mě střelily šípem lásky, strhal bych z nich šat přímo na chodbě, vrátil se k BDSM minulosti a svíčkami jim začal pálit cejch na kozách.

Pak zas blik, naskočil ten zpropadený Satan. Co když jsem skutečně ďábel a ten přece odjakživa má v popisu práce lákat na zakázané ovoce? Protože jaký ananas chutná nejlíp? Ten ze zakázaného ananasovníku (ananassa saliva) s mocným endospermem přece. Co když ty holky (Bože?, pročs holkám dal ty zadky v bílých kalhotách? Jako nadržená, napitá drapérie se jim vlnily v oblince prdelky) v procesí ucukávaly pohledem, protože když se mluvilo tom, jak slabou pozici má dneska Bůh, bezděčně pomyslely na to samé, na co jsem myslel já, totiž že jsem Luciper a stojím těsně před vstupem do sálu jen proto, že prostě nemůžu ještě dovnitř, že mě drží ochranné majáčky zkrátka, skoro se hroutím při zpěvu, kdykoliv se ozve Jeho jméno, atd.

Pozdě večer jsem při večerní mši narazil na černošku, starší už, která když promluvila, zněla jako chlap. Pomrkávala na mě nějak nápadně spiklenecky. Teda ne že bych měl extra zkušenosti s transkama, rozhodně však bych nechtěl být klácen v kostele předělaným černým babochlapem o holi.