Siesta

Úspěšně jsem se odvalil do obchodu s koblihy. Nakoupil jsem čtyři boston cream a tři čokoládové. Typické ráno. Koukám na hodinky. Svítí rudě 09:23.

Je mi na blití. Vracím se do postele. Dávám jí první, už je tam v ní, rozjedu se, stříknu do ní... odvalím se. "Tak vidíš," povídám, "nebylo to tak zlé."

Ona odkluše do koupely veselá jak čivava, umyje si třešničku, borůvku a malinu. Mrkne do zrcadla spíše se strachem ze stáří než ze smrti. A zas se vrátí pod deku, zrovna když já lezu do špinavých trenek a zvenku, z Roscoe street, je slyšet troubení aut, co se valí na jih.

"Poď, naber mě, kanče," povídá s rozzářenýma očima.

"Nebudeš se zlobit, když půjdu do práce?"
"Víš, nemusíme nic dělat, jen si tu lehni vedle mě."

"Ne no. Nech mě jít."

"Prosím tě! Jen pět minut."

"Tak jo no.. tak jo, pět minut."

Vrátím se k ní. Hned mě stáhne pod deku a chňapne za koule, pak za ptáka. Vyhrkne: "Jé, ten je tak rozkošnej."

Já při tom uvažuju, kdy se mi podaří vypadnout.

"Můžu mít otázku?"
"I dvě. Tak prosím."

"Nebude ti vadit, když ti dám pusu?"
"Nebude."

Slyším, jak to mlaskne, když se ke mně natočí a pak cítím, jak mi ho líže. Úplně zapomínám, že mám jet do práce.
Mám celou dobu zavřené oči a o to víc vynikne ten šrumot, když se jakoby přestřihává haldou starých novin, které mám pod postelí.

Cítím, jak něco nasazuje na špičku mého nezkrotného. "Podívej," říká.

Podívám se. Vidím, jak složila malý papírový klobouček a nasadilo ho na žalud. Na střeše klobouku je malinká žlutá stužka. A všecko to sedí docela přesně.

"No není rozkošnej?"

"Kdo? To jsem přece já."
"Ale ne, to nejsi ty, ty s ním nemáš nic společného."

"Že nemám jo?"
"Nemáš. Nevadí, když mu dám ještě jednu pusu?"
"Jak je libo."

Jane sundala klobouček, držela mě jednou rukou a začala líbat na místě, odkud klobouček zmizel. Hleděla hluboko do mých očí. Špičku už měla v puse. Rozvalil jsem se do peřin a byl jsem ztracen.

Mezitím jsem žil na úkor systému. Pár hodin poctivě pracoval, zbytek prochlastal v baru a noc skončil sjížděním pichen.

V podstatě jsem neměl žádné známé. Jen Hektor, šlachovitý Mexik, který měl vlastní pokrývačskou firmu, mi občas sekundoval. Byl tak klidný a starý, až se mi zdálo, že je duch nějakého významného Apače.

Po děsném tahu v baře mě obvykle našli vypitého pod koly zaparkovaného Grand Cherokee nebo Grand Caravan. Když jsem jednou večer šel na pivo, vystrašil jsem prodavačku z květinářství, která zavírala. Volal jsem za ní, prchájící, omluvy v češtině a ona si musela myslet, že mám v kabátě skrytou kudlu. Vlastně měla pravdu, ale přede mnou se nemusí mít na pozoru. Kudly mám na pyskaté chlapy, ne na pyskaté ženské. Všiml jsem si, že krám zavřeli.

Ještě jsem se stýkal s Josem, ten měl vedlejšák: zlodějnu. Kradl zpětná zrcátka, šrouby, příslušenství do počítačů, LED lampy, reflektory z fotbalových stadiónů, kradl i kalhotky nebo prostěradla z prádelen. Když si šel koupit na trh brambory, odnesl si pytel brambory - ale na spodku měl rybičky, plátky šunky a sýr. Měl zvláštní úchylku. Všecko co ukradl, použil a následně vyhodil. A potom, co vše vyhodil, si to hezky nafotil vyhozené v odpadkovém koši. Měl v bejváku celou jednu stěnu polepenou zmenšenýma fotkama obsahu odpadkových košů. Taky měl dost divný zvyk pít na cizí útraty. Co jsem ho znal, ani jednou za sebe nezaplatil. Mně to bylo samozřejmě celkem putna, prachů jsem měl dost. Když se zlil, začal mě bít. Měl strašnou chuť mi dát do budky, ale jako každý pravý zloděj byl vychrtlý a k tomu posera. Dal jsem mu pár do žeber, kopl jsem ho na koleno a on odlít, odpotácel se ven a úpěl jak raněný mopslík.