Ospalé oči zhuntovaného gymnazisty nad nevyholenou, trochu ovíněnou spolužačkou

V pětasedmdesátým jsem byl mladíček, holka. Ale povím ti jedno, krása stárne. Nejenže stárne, ona umírá! Starý neznamená jenom být starý, utahaný, užitý a senilní. Stáří znamená být pro všechny jenom přítěž. Zestárl jsem, i když jsem si slíbil, že nikdy nezestárnu! Ani já, nejlepší ze všech, nedokázal nakopat smrt do prdele a pískat si při tom!

Dívat se na holčičí prdelky bylo smyslem jeho života. Už když byl školák, díval se s potěšením na dolinatou prdelku učitelky výtvarky. Stála proti němu, otočená k tabuli a on jen zíral na ty rozkročený nohy určený k roztahování, na ty úplý džínsy country zpěvačky, na tílko s dekoltem, které působilo skoro jako spodní košilka. Mělo tenká ramínka a přiléhavý slušivý střih. Jednoduché a praktické provedení umožňovalo mnoho variací, jak je nosit. Představoval si, že ho nosí jako svršek, který doplňovala stříbrným řetízkem. Stejně tak si tílko mohla obléct pod jiná trička a nechat jen ve výstřihu vykukovat decentní krajku. Takové, jako byla ona, ženská snů, se fantazii meze nekladou.

Chtěl si jí už tehdy vzít na manželku a donutit ji porodit mu osm dětí, jedno hezčí než druhé. Jenže po deseti letech, co vylezl školu, šel rovnou za ní do učebny a viděl zděšeným zorem, že byla stará jak reklama na kofolu a voněla jaksi jako záprtek. Prozradila mu, že porodila robě s koňskou nohou. Nezbylo než vzdychat jak světec pouště po vidinách rajské síně, po jiné, zlatem a hymny zdobené síni. Byl sice chachar, z rázovitého regionu, ale co je moc, to je příliš. Chachaři odjakživa plují po vlně alkoholu vstříc novým krajům. Nikoliv po vlně vypleskaného struhadla (tak se říká v hantýrce kundě) samospádem do prdele.

Smyslem života té holky, kterou viděl později ve vlaku cestou do Brna, byla její královská zadnice. Zdobila ji všemožnými, možnými a leckdy i nemožnými, vylepšeními. Měla na nich vytetovanou holubici, o něco výš perský koberec, zdálo se, že zahlédl i rodinku dovádivých opic. Měla to zhuštěné na těch svých božských polokoulích pevného silného kulatého masívu prdele. Ne že by ji někdy viděl nahou, byla zřejmě příliš výlučná, než aby ji nějaký kluk viděl nahou, navíc skoro žádný dívčí zadeček ještě neviděl nahý, ale zdálo se mu, že tady ten její zadek musí sevřít - tady a teď - jinak umře... to by bylo nemilé, v duchu zapřemítal... to by bylo nemilé umřít, aniž bych zmačkal glóbusy její podstaty. Její zadek byl svět sám o sobě. Vzrůstal pod laskavou péčí své matky a taky podobně zmíral, když ji nějaký vlezlý úchylak poplácal příliš horlivě po zadku v baru, když tančila před jukeboxem. Možná tančila celá, avšak jen její zadek na sebe poutal pozornost - asi jako Libor Uher zastíní nováčky při stoupání na K2. Obměkčila jeho kamenné srdce do té míry, že jí ve vlaku požádal o ruku - nebo spíš o zadek. Už jste viděly mnoho žádostí o ruku a většina z nich byla kompletně směšná. Jenže tato pocházela z pravé žádosti - a proto se jí nikdo soudný nemohl smát. Kromě mě. Když jsem viděl, jak klečí na koleně a napřahuje k ní jezdecký bičík, neubránil jsem se úsměvu.

Tak takhle se dobývá zadek ženy... nevěřil jsem vlastním očím. Chvíli se zdálo, že je příliš zaskočena tou nenadálou nabídkou. Pak se začervenala a řekla ne. Vstal a oprášil si prach z kolen, bič schoval pod košili. Neřekl ani slovo, otočil se na podpatku a vyrazil z kupé jak terč hrubého šprýmu. Přirozeně jsem se nesmál, když rozrážel zavazadla kolem mě v divém úprku, protože byl asi zasažen na citlivém místě a já ho nechtěl ranit. Jakmile ovšem vlezl do jiného vagónu, smáli jsme se Zadkem oba, já surově jak námořník, ona krutě jak žena.

Mně veselo zhusta je,

někdy tak divoce,

jindy lehce docela,
tu počítám ty svoje muky,

klepu ženské na kozy, ťuky, ťuky,
teď vzroste-li mi erekcí,

pohraju si se Zadkem,

někdo musí dovnitř,

jiný musí ven,

bez frndy prostě není,

není krásný den.