Dobrá, dost bylo bulení nad rozlitým mlíkem, děcka.
Kdybych bulel ještě chvíli, naplakal bych řeku, možná i dvě, aby svým proudem strhly dřevěnou farmu, jako tu ve Watermillocku.
Cítím v nose, jak mi z huby táhne hnilobná vyčpělost kvasinek. Ani nevím, jestli se svrchně kvasí ty jejich břečky. Jsem tak na ráně asi jako velký, rezavě hnědý lidoop, který spatřil nahou školačku chytající motýly. Jde za ní, jako já jdu za libovolným pivem, veden instinktem opic a tu ho pytlák chytře schovaný v křoví picne flintou do hlavy. Mě tam picá jen hluboká ebrita nebo bezvědomí.
Na první pohled do žaludku je jasné, že nebudu umírat jako nepopsaný list papíru.
Okolnosti tomu chtěly, že právě jako motýli i opilci umírají krásně. Zašlápnuti botou, kterou nepoznali. Uprostřed přírody, jejíž jediný význam spatřují v chmelu.
Kdo hýří nápady v pubertě, obvykle nemá hlavu v pořádku. Nějaká ta malá mozková dysfunkce, nějaký ten syndrom vyhoření. Ideální je přijít do plodného období až kolem čtyřicítky, kdy je mozková kůra už natolik popraskaná, zbarvená snad do fialova z modřin po pádech a úrazech srdce, že obměnuje, upravuje a přizpůsobuje návrhy, jež korenspondují s pravidly úžasného pocitu, jenž v nás vzbudí libá harmonie akordů nebo tahů štětce, takřka automaticky, aniž by bylo třeba vyvíjet zbytečné úsilí po nocích nebo ukrajovat z volných chvilek dne, kdy ostatní, užiteční kutilové a občané všeho druhu, tráví život obvyklou rutinou v práci, nebo odpočívají nebo si užívají rodiny, nebo porcují kuře, svádějí sestřenici v kůlně, přibíjejí obrazy, opravují porouchaná rádia nebo válcují učitelku výtvarky v učebně výtvarky.
Co se stane, když se zamiluje agresivní fašista, asi ještě nevíte.
Povím vám to, speciálně jsem na to dneska myslel.
To vám máte tak.
Rušné odpoledne v provinčním městečku, koloniální styl. Spousta růžků, odkud třeskutě svítí vývěsní štíty. Tu holičství, tam drogérie, banka, automat na peníze, zastávka autobusu. Vidíte útulnou kavárničku, v níž sedí dívka s porcelánovou tváří. Vrabčí hnízdo na hlavě, upravené nehtíky, rolák hipsta-style, v ruce drží knížku s potrhanou vazbou a na tácku před sebou má láhodné mokačíno.
Teď jde kolem nějaký mladý artista. Asi se jich už tolik nevyrábí, hledáček proto natočíme na něj, vzácnost výskytu ho činí dočasně zajímavým. Někdy vzácní lidi mlčí jako ryby, tenhle je však ukecaný jak uklízečka z Hrušky. Zakouká se do výlohy a protože se mu líbí vystavený kafemlejnek, spustí hráz výmluvnosti. Řekne si: "Jó, takový by se mi hodil do kuchyně, dělal bych si na něm kvalitní pitivo. Třeba turka, jej. Ke kafi cigárka, máme to lehárka, namalovat akvarel, večer si jít vyrazit z kopejtka na koktejl. Jak já zbožňují svůj život na volné noze. Ostatní si můžou nechat zdát o klidu, který zažívám, když dokončím obraz. Ani při práci mě nic neruší, jen horečnatý tok zběsilých vizí, odehrávájící se o překot v mém bouřemi zmítaném nitru. Vyrážejí na povrch a propalují se do sítnice jako miliony sluncí." Časně ráno zahlédl vzducholoď Telekomu a řekl si: "Tajemné hélium nafoukne balónek i obří vzducholoď, změní barvu hlasu i tvrdému chlapovi a dokonce se využívá při výrobě rajcovních hodinek pro hlubinné ponory. Takže je husté. Ne tak husté jako já, ale i tak."
Ještě cosi bezvýznamného si bručí, pravidelně vyměřenými kroky opisuje dráhu výlohy a v ten moment se zastaví při tom stole, kde sedí porcelánový vrabčák. V porovnání s bytostí sedící na elegantním zadečku je hélium úplně obyčejný plyn.
"Ježkovy voči," zvolá, že se po něm otáčejí babičky na přechodě.
"To je vona, to je dočista vona! Dívka, jejíž portrét by namaloval Tizian!"
"Tizian ji sice už nestihne, zato však já ano. Když ji ulovím. Budu ji lovit jak štvanou zvěř. Kvůli revolučnímu obrazu se dopustím křivé přísahy a nakecám ji, že už mám za sebou dvě fenomenálně úspěšné výstavy (zatímco jsem měl jen jednu vernisáž, kde mě vypískali.)"
Víc nadšen než překvapen shodou náhod, která ho postavila před bytost tak božskou, prozřetelností označenou, jde blíž a blíž, když tu v dívce... pozná kluka. Opravdu, viděl JI přece na deset či dvanáct metrů a zdálo se, že je ve tváři tak mateřská, že její pihy jsou pihami neposkvrněné krásy, že její ruce se třpytí bělem sněhu poblíž samoty. Že vlasy se kroutí neposedným uličnictvím zlodějky kabelek na italském trhu. Že ústa, podobně jako ústa gotického chrliče, vydechují rozkoš a chřípí se dme příslibem blaha. Oči že jsou démanty vytesané do pegmatitových očnic a že v předlouhém svitu přivřené vrhají kradmý kočičí povel: vyzvi mě, budu ráda tvou ženou, když mi budeš multifunkčním supermanem. Nic z toho se ovšem nepotvrdilo. Stál před očividně malým, klackovitým výrostkem, který si ho podezřívavě, snad trochu výsměšně měřil.
Omluvil se, nesvůj jak třešeň sněděná těhotnou kurtizánou a malebný podnik rychle opustil, zmaten tou pohlavní proměnou na pouhých pár krocích. O dívce, jejíž portrét by maloval Tizin, snil však dál ve své cele nadšeného kajícníka, za závojem průsvitným jako kniha rzi.
Žádné komentáře:
Okomentovat