Dva nazí muži

Ženy mě berou jako malomocného

Masíruje mi to ego. Ne často, ne moc vytrvale, ale přece. Masáž povzbuzuje, jako vám erodují póry v pokožce, když se napijete pálenky, stejně vám dobrá masáže znovu natáhne vlásečnice do správné polohy a upraví výraz vaší pokožky. Všimněte si kostry. Sněhobílé, článkované, děsivé. Je ale dokonalá ve své nahotě.

Potíž je v tom, že tady je moc ženských

 Svaly ducha se trhají, 

svaly vagíny spínají, 

podobný princip, odlišné výsledky

teď najdi, hledači, vhodné prostředky ) ) )

Nemusíte se ničemu divit. Jestli čtete Dickense, zkazíte si kompletně iluze. Je tak škrobený, tak za každou cenu poplatný realismu, že v devatenáctém století ho prostě museli dávat za vzor žáčkům v hodinách tvůrčího psaní. Říká se dodnes: nejhezčí povídky - vánoční povídky Charlese. Jo? HOVNO!

Koledy, koledy můžete zpívat Štěpánům, ale nikdy, opakuji - nikdy - jim nedávejte číst nic vánočního od Dickense. Ale nemluvme již o tom, v téhle studni není dost vody.. pro psaníčka. Pokušení ďáblů, Herakleitovy cesty a rozcestí, to, co vždy uklouzává, aniž by se přisálo, to je něco pro tyhle Štěpány, pro tyhle radostné nýmandy, kteří jsou vašimi kluky! To byste hned je viděly ve správné perspektivě, a rychle by vám docvaklo, že jsou s vámi jen proto, aby si udělali dobře. Cokoliv, co je náročné, odvrhují. Ve skutečnosti jim na vás ani za zbla nezáleží. Chcou jen intenzivní šuk, to je pro ně vrchol života. Mají dvacet, pětadvacet, třicet. Ale i kdyby měli padesát, pořád jim budou vstávat čůraci ne proto, jaké jste, ale jak vypadáte. Jste pro ně jen kus. Prázdná kapsa masa. Není afektu, jenž by měl moc nad sexuální kognicí. Svět - a představitelé světa - muži, chtějí se jen pářit. Neznají lítost, svědomí, vinu, pokání, jen rozkazy služkám a naplnění tělních dutin. Neznají ani nenávist, ani povržení. Neví, co je pravá láska, splynutí mozků. Jen pocit rozkoše, jen knedlík do úst, jak se říká felaci... nebo se jí tak říkalo - možná někdy. Dotýká se mne to pramálo, protože nejsem na kluky, ale řeknu vám, kdyby mi někdo sdělil něco tak převratného, jako jsem vám sdělil já v tomto článku, asi bych se šel rovnou na jedličce oběsit. Prakticky jste jen mrtvé cytoskelety.. pro pány, pro převážnou většinu obyvatel pánů.¨

No a co jinak? Halloween. Blíží se. Svátek všech svatých, jak se říká. Papírové lebky a čarodějnice byly spáleny, protože se už neprodávají a rubáše duchů byly s ostatním prádlem uloženy v policích až zase do příštího podzimu. Co ještě? Tykve. Pamatuji se, jak jsem fotil tykve před sedmi lety. Stály tu jako... no jako by to byl jen výrobek, určený k prodeji. Pamatuji se, že mě to hluboce ranilo. To už nikdo neumí ocenit tu tradici? Vedlo mě to k týdenní fundamentální nejistotě o osudu lidstva. Ne že by každý musel vidět oživlé dýně vřeštící k studeným podzimním hvězdám, když se řekne Halloween. Ale magické symboly na zamrzlých oknech, aspoň to by mohli... 
Nejhorší je, že děti neví, co je pantomima, neví, co je všecko to mlhavé, nevysvětlitelné a vzdálené, co se vybaví, když si pro tebe jede bezhlavý jezdec...

Co jsem zas zažil v baru. Nelíbilo se paní po půlnoci, že se mám k jiné slečně. Začala po mně vyjíždět. "Moc na mě neřvi, opice," řekl jsem vlídně, usmívaje se přitom sladce, "nebo ti dám přes držku."

Nechal jsem ji napospas noci. Ale našel jsem v druhém baru tak osmnáctiletou kočku, která se ráda nechala pozvat na panáka. Štípl jsem ji později do zadku, když jsme tančili a ona na to: "Vy jste, pane, setřel pel mého panenství."

A takové to tady je...

Tady neznamenám ani hovno

Vypadal jako zplihlý černý pes, ale ta čubka po něm letěla. Nesnášel jsem ji za to. Dala přednost cigošovi s předkusem přede mnou. Nosil křiklavě zelený plášť, který jsem na něm viděl každý den. Točila se mu z něj hlava, kdykoliv se jí objevil před očima. Pro mě to byl nevycválaný cigoš, ale ona by kvůli němu skočila do propasti... 

Však jsme se taky o něho pořád hádali. Naučila se každou sobotu chodit do salónu krásy, aby měla každý týden jiný přeliv - pro něj. Jednou mi tak hodila pytlík plný mincí na stůl. "Za tohle s Budulou pojedem k moři," oznamovalo mi suše. 

"Tak si jeďte, pane bože. Máte úplné jmění, kupte si tam vilu. Dělte se, vy kurvy," začal jsem vřískat.

"Jedeme," vřískla. "Ale chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nás nehodil na nádraží."

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Její hlas byl měkký, hebký, skoro jako samet, když se mě ptala na to nádraží. Usmívala se i jaksi měkce, hebce.

Měl jsem dojem, že sním nebo spím. Měl jsem taky hroznou žízeň na rum. Podíval jsem se znovu na váček s penězi, který zbyl na stole. Najednou mě napadlo, že obojí zle sloučit, snění i pití.

"Dobrá, ale teď dva večery nepřijdu domů, musím se zlískat."

"Tak jo, nechoď, stejně tady budu s ním," řekla tiše jako myška, skoro pro sebe. Nedívala se mi přitom do očí, spíš to pronesla jen tak mimochodem.

Už jsem vám vysvětlil, že jste desperátky nejhrubšího zrna, že nemáte ani tuchy o sublimnosti, asociálnosti, radikálnosti, podvodech, vůli a ani o jednání. Čekáte, kdy vás klofne nějaký asertivní čokl z korporátu... máte to vyjasněné, to je fakt.. a až přijde tento pan Dokonalý, vyvrhnete mu mládě stejně nízké, jako je on. 

Nezažily jste periody naprostého tápaní, vždy vás vedli k rozumnosti, ke stádnosti, k zblbnutí. Nevíte, co je kouření, čtení, psaní, fet, alkohol, nevíte ani, co je to suverenita. Nevíte, jaké to je, přešvihnout se, mlátit hlavou o radiátor a být soudním příkazem donucen trávit čas na uzavřeném oddělení v psychiatrické léčebně, protože vás zhaftla nejčernější deprese!

Jediné, co dovedete vyklepat na stroji, je ubohý výpis, souhrn činností, jež jste ve dne zvládly vykonat. Ale kdyby na jedné ze sta stran se nalézal jen jediný zápis o nudě, bylo by to mnoho. Nedokážete se ani královsky nudit, tak jste zvrtané. 

Pes s sebou nosil domů vítr a mrazíky a vůni jablek, která měkla pod stromy. Měl jsme toho zpropadeného psa odstřelit, jakmile začal churavět, jenže osud rozhodl jinak. Klíště ho vysálo, sebralo mu i rozum, ale neumřel na boreliózu. Bohužel. Bohužel ne. Stal se obětí znásilnění. Ano, čtete velice správně. Můj pes byl přejetý, zostuzený jiným psem - a sice ohromným, potetovaným černým rottweilerem. 

Smrt, která je láskou. Smrt musí být láskou

Když jsem od ní po dvou hodinách odcházel na autobus, pomyslel jsem si, jak mohla příroda stvořit takovouhle bytost, aniž ji vtiskala aspoň nepatrnou jiskřičku lidského pochopení? Nešukali jsme, ani jsme se nepolíbili... Nikdy v životě můj orgán tolik nebouřil životem. Dotýkal jsem se jejího pantoflíčku a ona mě šimrala nožkou na bradě... ale to bylo v kostce vše. Její běloskvoucí zoubky občas odhalily růžový jazýček, ale k ničemu se stále neměla! Silně reagovala na různé mé vpády, hlavně na doteky na stehnech.

Všechno, co říkám, musíte brát na padesát procent. Ale i tak zůstávám tím nejzajímavějším člověkem, jakého v životě potkáte! Pravda se ostatně musí nejméně třikrát nadsadit, protože každý rozumný člověk bere druhého vážně jen z poloviny.

Ne, ale vážně. Něco vám povím. Aby se dalo v dnešním světě přežít, člověk musí být rozeným imoralistou. Skeptikem. Musí být jako slepice, pro kterou si jde hafan do kurníku. Nemít páteř. A poslušně jako ovce hopsat za ovčáčkem. Věřím, že vy, co to tady čtete, jste jako chasa. Chasníci a chasničky.  Budujete si ty živůtky jako svého druhu korálky. Vítězství je, když posbíráte celé okruží. Cítíte se jako vítězky. Ale vítězství, co je to jiného než další porážka, přesazená jen ze zemského bláta dočasně do nebe? Dlouho jsem vás, darebačky, měl rád - jako mívám rád koťata nebo hezké holky. Ale vy nejste ani hezké, předpokládám. Proč byste jinak šmejdily na nejméně pravděpodobném místě na webu, kde nejspíš najdete jen urážky na svoji osobu? Jste podle mého anarchistky, jste nihilistky, jste desperátky, jdoucí vědomě za svým určením. Za manžílkem, za domem, za titulem, za prací za padesát čistého, za hovny, za životem, který není ani v náznaku citovým a který je bez vlivu a bez sublimní svéhlavosti. Poznání, vůle, duch, toť jsou pojmy, které vám navždy zůstanou odepřeny. Zašijete se v těch pražských škamnách, věčné studentky vystudujete ekobiologii v padesáti a až budete ve vysloveném nadbytku umírat, budete tak bezkrevné, jako je cukr bílý.

Všichni tady umřeme

Lukáš nemohl odtrhnout oči od chycené Lodi. Přišlo mu to celé nespravedlivé. Zdálo se mu to být zneuctěním. Vznášel se v těžkém neohrabaném skafandru s emblémem Úřadu pro generační lodě jen na délku paže od jejího trupu. Stal se jedním z pavouků stříbřité sítě, překonávajících nástrahy dávno zastaralých technologií. Dotkl se Jí. Stejně jako otec, čelný představitel Úřadu. Smetl trochu prachu nasbíraného cestou nekonečným vesmírem a chytil se jednoho ze servisních madel. Za ním se táhlo sotva viditelné bezpečnostní lanko. Jako pupeční šňůra, napadlo jej. Nemotorně sebou plácl v plodové vodě vakua. Majáková světla kontrolních bojí přátelsky blikla. Rozžal přílbovou svítilnu. Ve zvířeném prachu se zdál být kužel jejího světla hmatatelný. Vidíš ten její chladivý lesk, Luky? Doručkoval k montážní plošině, jež vyrůstala z masivní hmoty matného prstence, dosud největší záhady archeotechniky. Nasunul pod sebe skrčenou nohu, aby se podrážkou dotýkal jemného žilkování husté sítě cévek odkrytých vodičů. Sepnul elektromagnetické úchytky a noha mu pevně spočinula na trupu plošiny, jediné magnetické části povrchu. Druhá bota nefungovala. Ještě jednou udeřil chodidlem do kovu. Marně. Do třetice. Silněji. Náhlý záblesk zelené kontrolky průhledového displeje přilby jej na okamžik oslepil. Stál pevně.

Poté, co dorazil z rutinní prohlídky na stanici Úřadu, skočil pod sprchu. "Chlapi jsou vůbec divní," řekla mu jeho přítelkyně, robotkyně Emma, když dorazil do pokoje, kde se krmil, k naservírovanému obědu. "Ta jejich frustrace jde tak daleko, že prostě musejí tvořit své děti. Své milenky potící olej, algoritmy, nebo jen zápach spalin." 

"Ale miláčku," chtěl něco namítnout Lukáš, unavený z robotčiných teorií. Nepustila ho ke slovu. "Proč na tom tak úporně lpějí? Co je to? Pocit síly a moci? Vzrušení? Sexuální vzrušení?", pokračovala digitálním, jednotvárným hlasem, na němž nebylo znát, co si myslí.

"Cítíš tam nahoře, tak blízko Ní, svrbění v žaludku? Cítíš se tam nahoře v bezpečí a silný?"
"Tak dost, kurva fix," práskl Lukáš vzteky do stolu. Nikdy před ní nepoužil sprostého slova. Emma měla z vesmíru hrůzu. Žárlila na něj a teď i na Loď. Usmála se však jeho ubohému výbuchu, jímž jí nemohl ublížit.

Jejich syn, který stál v postýlce ve vedlejší místnosti a cumlal dudlík, to všechno cítil. Vzešel z kovového semena, vystřeleném před staletími z odkvétající Země, ale protože v Úřadu od doby Mutantí války vládla přísná kázeň, musel byt zapsán do lejster jako něčí syn. Tato povinnost připadla na Lukáše - spíš než jako povinnost to vnímal jako nelehké břímě. A Emma mu to vůbec neusnadňovala. Konstrukce její vagíny dávno nebyla stvořená pro dovádění mladých novomanželů, celá uvnitř tam v těch rourách byla děravá a bolavá, nechtělo se jí s ním spát, tím spíš, že měla podezření, že zanáší sperma do jiných robotek.

Duha v očích

Našel jsem zajímavý objekt na netu - word tree, jen tam zkopírujete text a ono vám to vytvoří strom slov.

"Chceš si mě vzít?"
Neodpověděl. Výrazná, černým plnovousem zarostlá tvář snědé pleti se dívala někam za její rameno.


Upřímně vám doznám, píchal ji chutě a často. Nebyla to obyčejná mušlička, jaká se trefí na diskotéce. Měla zvláštně vyvinuté neřesti. Toužila to dělat, bez přehánění, i v přítomnosti neškodných civilistů. Měla prostě ráda, když do ní někdo vjížděl. Měla dovádivě laškovný až škádlivý přízvuk. Zněla jako selka, ale byla velice vzdělaná, plánovala vychodit dvě univerzity, takže prostě mátla téměř vším. Ale prostě necítil se ještě na lezení do chomoutu. Měl teprve třicet let, byl na prahu dospělosti a toužil povýšit v práci na zástupce ředitele.


Ona měla let pouhých devatenáct, byla to proti němu žabka. Nechápal, v čem spočívala její posedlost vdáváním. On v devatenácti myslel jen na budování kariéry, na nevázané vztahy a zdolávání neznáma. Ona se touží usadit. Mít děti. Přestat žít, aby mohlo žít její potomstvo. 

Věc tamborů

Malý svět Alfreda Tetky

 

Kámoška, 2021

Převážně nestydatá

Myslím, že každá doba vynese do popředí jiný druh psychopatů. V době kamenné to byli spíše ti silní, dnes jsou to jednoznačně ti inteligentní. Teď nejsoučasněji je v popředí voievod Babiš, což je něco jako výjimka z pravidla, něco jako kvadratura kruhu - holá nemožnost. Je chytrý jak vrata od vaší stodoly a má asi tolik fištrónu jako dospívající dívka, která se poprvé jde koupat bez plavek. Jestli se vláda obejde bez něj, není možné uhádnout. 

Ale o tom jsem nechtěl psát. Četba je mi ještě ze všeho, z čeho se mi dělá zle, nejsnesitelnější. Psaní, obzvlášť tak technicky náročné jako to mé!, vyžaduje čas, vysezení, které nemám, takže raději se teď věnuji dívkám. Brzy se však již vrátím k roztodivným dobrodružstvím plukovníka indického námořnictva, pana Anála von Zhirála.

Nedávno jsem se přistihl při dupačce s mladou, leč již protřelou samičkou, bylo jí sotva patnáct. Když jsme po styku leželi v křoví a já a ní zkoumal každičkou pihu na tváři, jemné žilkování na rukou, každý vlas, napadlo mě, že to je ten pravý ráj, dosažitelný všem a pro všechny stejně kouzelný! Miloval jsem ji, na ten letmý záblesk času. Tahle chvíle, kdy její pleť byla prosvětlena východem slunce, byla tisíckrát krásnější než sebevětší počet kopulačních pohybů, sem a tam. Myslel jsem si, ne, chtěl jsem věřit tomu, že i ona miluje mne, ale ona mi jen byla vděčná za tolik svobody, kterou jsem jí tou procházkou po lese nadělil, že to vypadalo, že ji to každou chvíli udusí. Ostatně za chvíli jí zvonil telefon a spolužačky se ptaly, kdy s nimi půjde s batohem na zádech do školy.

Jindy jsem se div do krve nepohádal s nepřejícnou prodavačkou v trafice. Byla marná jako prs, který žádná ústa nehledají. Co jsi?, říkal jsem si. Jen nějaký zlomysl, který trvá na svém. Jinak je vše při starém, instalují se tedy betonové bloky a plánují se přestavby čtvrti tak, aby pěší zóny byly úplně odděleny od automobilových. A mezitím jsou všude nasrané pruhy pro kola. Je to jak u blbých, nedá se nikam jet a nedá se bohužel ani nikam jít. Ale znám ovšem případy, kdy se lidé dopouštěli zla, aby se toto zlo mohlo v budoucích staletích změnit v dobro. Což, doufejme, se stane i zde - náhodou.

Poivrottes

Kdo by nevěděl, co znamená název článku, nemusí se stydět. Tak se ve dvacátých letech minulého století v Paříží říkalo ženským ožralkyním - a sice ožralkyně! Opíjeli se nejčastěji vínem. Když na něj měly, byly opilé věčně, jinak skoro pořád. 

Nezničitelné jádro bytosti

Tele a teletubbies

Káva a tyčinky

Proč kočka zvraci

Kočky zvracejí, protože se jim do krku dostávají chuchvalce všelijakých vláken. Jsou to škrobené uklízečky, ale s jakou grácií pak zvrací...

Skinny love

Pusa v kapkách deště

Upadl do sebevědomí

Vlhké místo

Ó sylfo v kouzelných křovinách

Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, navíc jsou adresována těm růžovým mušlím, všem mušličkám, které jsou otevřené seznámení.

Všiml jsem si jí:

ruce, oči, prsa a ústa.

Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale přece odevzdala. 

Ó ženo, slyšíš ten hlas, co na prsu hořel ti? Teď naposled zakřičel ještě. Teď zhas

Má snoubenka měla v oblibě koně a koníky. Chtěl jsem jí tedy překvapit. Koupil jsem ji hezkého poníka. Sotva jsem ho koupil a naložil do autobusu k přepravě takových zvířat určenému, sklonil jsem se nad jeho  krk a šeptem jsem mu mluvil do ucha. Naslouchal mým slovům, něžně ržál a otáčel ke mně své velké kosé oko, své velké, temné oko plné cudného a melancholického bláznovství.

Co skrýváš za víčky

Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širokým obzorem jako duha, jako dívčiny nohy se klenou v nad mládencovou tváří, když do ní vsouvá úd.

Potopa je tam nahoře, potupa je známá nížina

Šelma šelmička - hodná holčička

 Bestie, zmije, jedovatá geometrie... tak rýmuje Alžběta u nás v toxickém městě. Je to ukázková lyrická básnířka. Její působivé verše se skládají jako kapesník - a probouzí v nás úpornou touhu vydat se až na kraj světa!

Nejsme tu proto, abychom vydrželi, ale abychom drželi tvary. Brali béčka, déčka, prášky na hlavu. Saháme na sebe, protože se to dělá. Musíme vzdychat nahlas a povzdechnout za zavřenými dveřmi. Vesmírná tělesa, kterým se stane něco.. nečekaného!

Sedmibolestná

Kdo by nemiloval Ingrese? Ze spojení úředně střízlivé svědomitosti s temnějšími, ohnivějšími impulzy vzešel umělec, a to tento zvláštní umělec.

Nikdo ho nemá radši než děti studující ve Francii malbu.

Kdyby se byl řídil přáním svého otce, hrál by Roman Špalek na cembalo. Namísto toho se však stal v devíti letech žákem pardubického mistra Denisa Kokrhela a vydal se na dráhu malíře. Po vyučení odešel z domovské Vlašimi do Santa Moniky, kde od papežova synovce záhy získal zakázku na vypracování oltářního obrazu v kostele , už nevím v kterém... Snažil se udělat ukřižování svatého Petra, ale práce vázla. Objevili se prvni kritici, kteří tvrdili, že napodobuje Caravaggia, Roman je ale ignoroval. Pokračoval v nanášení barev dál a bál se, že se ufetuje k smrti, než obraz dokončí.

Celek je jen souhrn částí

Záblesk ruky vypálené do sítnice bledne.. nakonec všechno odejde, i ona, a ani si nevšimneš. Nepatřím-li ti, nepatřím ani studu. Spánek má příchuť spánku a cesta k jádru vede nížinami. Pokud jsem byl pramenem, nyní jsem separovaný tok. 
Ne každé trápení znamená stoupání. Nakloň hlavu k rameni a uvidíš, že letadla nemíří do cizí země, ale brzdí tam, kde to znáš. Chytneš-li to za správný konec, nebe se rozevře jak zip a ocasy letadel odhalí nalitá ňadra.

To je báseň o nevěře a o tom, že v jedenáct večer po dvanácti Kozlících se už neoplácí chodit k někomu na byt! Lepší zůstat ožralý v kantýně.

Otázka divokých psů

Josef byl pošuk. Každá to o něm tvrdila. Nejenže se vyspal s polovinou vesnice, ještě na instagram přišpendloval fotky svých bejvalek v dost intimních situacích. Táhlo mu na třiadvacet, ale rozumem byl stále na patnácti. Důležité však pro náš příběh je, že pocit nezávislosti si uchoval nezmenšený. Po celou dobu, kdy byl na učňáku, v duchu snil o tom, že se stane velkým politikem, vůdcem lidu, diktátorem. Tak jako je jím loutka osudu Babiš, tak jako jim byl vědomě Ceaușescu.

.A jako se říká, že když na něco intenzivně myslíme a přejeme si to, že se to stane, ani nyní se nestal opak a Josef se skutečně po škole, kterou vychodil s vydřenýma ušima, dal zapsat na politologii a vystudoval několik semestrů, než jej lacině vykopli pro laxní přístup k přednáškám. Tak si to aspoň Josef vysvětlovat. Proč by jej jinak vyhazovali, kdyby nebyl něčím výjimečný, kdyby nebyl budoucí DUCE a neohrožoval tak integritu celé fakulty!



Ten den, kdy ho vylili, potkal v baru svou budoucí ženu. Slovo dalo slovo a brzy se spolu stýkali čím dál neobmezeněji.

"To je úžasné, gratulujeme ti, José," sílily hlasy z jeho okolí.

"Děkujeme. S Monikou vám všem mockrát děkujeme," dojemně se nechával slyšet.

Monika byla už tři týdny v tom. Měla v peci malého Josefa a v lidech to k ní budilo jistý obdiv. Až bude tahat v kočárku a pod peřinkou krev tak velkolepou, až na těle malého Josefa budou pátrat po nějakých znameních nebo tajné stopě, že patří mezi nejelitnější příslušníky osvoboditelů, možná teprve tehdy začne Monika věnovat pozornost i jiným zvykům, a přestane tak v potu tváře sloužit jen svému pánovi. Dosud však byli šťastni. Tak jak jen pětadvacetiletí mohou být.

Když se občas Josef podíval nahoru k hvězdám, kolikrát se mu zatočila hlava, tak jasná byla noc, přestože tehdy vypil jen několik štamprliček lehkého tsipoura. Pracoval neúnavně již několik týdnů na obhájení vědeckého artiklu, který věnoval nejzářnější hvězdě svého obdivu. Monika měla za měsíc termín, ale nebylo se čeho bát, dosud veškerá vyšetření vylučovala poranění nebo poškození plodu. Navíc, popravdě řečeno, za poslední půlrok byla jen málokdy vystavena nějakému stresu nebo krizi, již by její milý nedokázal vyřešit. Kromě pár ožralých opozdilců v sobotu nad ránem se špičkujících pod jejich oknem jejich spaní nic nemohlo výrazně rušit. Přirozeně byla pod jistým tlakem - nosila pod srdcem jeho, budoucího sjednotitele Moravy a Čech. Ale zároveň věděla, že všehomír neudělá nic, co by jí mohlo uškodit - a co by tím pádem poškodilo zájmy jejího muže.

Prst na tlačítku

"Proč jsi z toho sklepa odešel?" zeptal se mezi řečí pan Kohoutek. "Z půjčovny kojeneckých potřeb?"

"No jo," přisvědčil neurčitě Kohoutek. "Byl jsem tuze mladý a švarný," řekl Albert. "Doroty by mě byly utahaly." Pavla mrzelo, kam se řeč zvrtla. Plkání o ženských neměl rád nikdy, ale před jeho dítětem obzvlášť ne. Ti dva paroháči v sobě neměli kouska studu, mrzelo ho, že na ně narazil, takřka náhodou, na parkovišti jednoho nákupního střediska. Ale koneckonců, bývalé kamarády člověk nepotkává denně.


Takže ti čtyři, dva již starší pánové, Pavel a jeho syn Dorian seděli na zahrádce jakési posmutnělé restauračky. Děvče s ruměnou tváří chodilo od stolu ke stolu a svižně přinášelo objednávky hostů. Když se dostalo až k nim, usmívalo se příliš strojeně, ale sotva pohlédlo na Pavla, jako by její úsměv nabral na upřímnosti. Poté, co si všichni čtyři objednali ještě žejdlík kvalitního ležáku, děvče se odtrousilo. Ještě se na chvíli otočilo, než zmizlo v kuchyni, na tváři šťastný výraz.




Pavel byl její milenec a protože byli v posteli svoji teprve dva týdny, děvče o něm neznalo všechny podrobnosti. Jakým způsobem nakládal se svou bývalou ženou ani to, že pral špinavé prachy v jedné chemičce, kde dělal už asi osm let inženýra. Znala jen Doriana, který měl pět let a byl velice roztomilý, jak děti v tom věku bývají - dokud nezačnou mít vlastní hlavu.




Poté, co Kohoutek s Albertem dokončili rozmluvu o kostech, oba hleděli na nohy příchozích dívek.

"Dřív se o mě milé holky byly schopné rozsápat do krve."

Pavel věděl, že nemělo cenu se s ním přít. Albert byl zkrátka ve všem nejlepší. Ani vlastně nešlo valně o předmět diskuse, bylo jedno, na čí straně stál, Albert dokázal donutit společnost, aby uznala, že se vždy zachoval správně a i za dávných časů, když měl fakt na kahánku, dokázal na vařené nudli utahat i tu největší rachtli. Přicházela naštěstí tmavá noc, takže Pavel usoudil, že je čas vzít přítelkyni domů a trošku si zašpásovat. Lichotilo jí, že si ji všímá tak moderní muž jako Pavel. A protože moderní člověk se nechce nudit, pro moderního člověka by bylo největším problémem, ba neštěstím se nudit, přinutila se ulehat po jeho boku jako jeho příliš mladá průvodkyně světem zábavy!

Laň v kómatu

Dalimilova ruka na jejím ňadra, bradavka v ústech. Je historik a neklidný, nežijeme už v monarchii, říká. Trošku zadumaně se baví o rokoku, a ona ho nechá do sebe vstoupit. Brzy se stanou náruživými milenci... po milování zůstane ležet s nohama nahoře. Navštíví kartářku, začne jezdit na koni. Kartářka jí řekne, že do pětačtyřiceti porodí tři syny, jenže Ladě je 23 a chce dítě okamžitě. 

Z mrzutostí se začne věnovat židovství, opráší menoru a přikáže služce, aby vařila jidiš. Zkoumá anatomický kalendář, za kuropění prochází zahradou a polyká mrkve a salát. Její tělo je však pořád prázdné. Po nocích nemůže usnout. Tvrdá poduška ji tlačí do zad. Vztekle hází do koše zakrvácené hadříky, když měsíc co měsíc přichází měsíček. Sice dokud je krev, na naděje na potomka, ale... s tím početím to prostě není žhavé. Hlava se jí ze všeho točí, už nemá chuť ani na fyzickou lásku. 

Z městečka občas vyjíždí do Prahy vlakem, když neobjímá volant svého sedanu. Někdy laškuje s vojáky, sádelnaté ruce se jí často opřou o stehna. Někteří jí nabídnou cigaretu a ona se snaží kouřit. Může rozhazovat peněz, jak se jí zachce, protože její milenec investuje do nových, lepších strojů a má peněz jak želez. Někdy si pořídí zlatý závěs, jindy si vychutnává sladké dorty v kavárně. 

Čas letí, ona ve víru povinností zapomíná na svět, zapne si do sluchátek na empétrojce Gershwinovu hudbu, ta je ale zvláštní, řekne si... na západě visí srpek měsíce. Jde majestátně silnicí, která vede mezi polem a lesem. Po nějaké době obloha na východě zesvětlá, vychází slunce. Přiblíží se ke kapličce... a propuká v divoký pláč, v úplný pláč bez prasklin.

Během hovoru s kamarádkami se náhle Lada omluví. Někdo mluví o dceři, která dělá první krůčky a v ní se něco pohne. Je pořád bez dítěte. Odběhne na záchod. Podívá se na sebe do zrcadla, první vrásky pronikají kůží kolem očí. Je jí čtyřicet a je téměř jasné, že tělo jí už dítě nevydá...

Pak ale lehce ovíněná potká v zapadlé uličce hrozného netvora, který ji znásilní, přestože už to není žádná škeblička... a ona... zcela nečekaně... otěhotní.

Utonulá

Nervózně přešlápla, když uviděla jeho rozporek

Laura měla zrovna své dny, své červené dny, no snad nemusím vysvětlovat, o co jako jde. Prostě měsíční fázi výtoků. To ji však nic neodradilo si užívat. Resp. chtít si užívat. Už měla dost urážek svého kluka, který si stěžoval, že s ním nic nechce mít už dva měsíce. Už dva plné cykly. Pořádně tím přestřelil. Tolikrát ho cicmala, muckala se s ním, lízala... líbala jeho sperma.. atd. O další styky s ním už prostě nestojí. Ať je ujištěn, že odteďka už se bude bavit jen s jinými kluky. Prostě měla bolestivý proces dní a napadlo ji, že na něj sere, že půjde do baru a začne chlastat, a na konci večera bude s novým klukem v posteli. Měla ostatně po zkouškovém, přítomnost nového ocasu by ji naplnila aspoň částečným štěstím. Snažila se to v klidu promyslet, ale její kluk seděl s plechovkou piva v ruce v obýváku na gauči a díval se na Ulici. Ztratila tedy kontrolu, oblékla se, resp. hodila na sebe džíny, nazrzlé sáčko ze stužkováku a vyrazila kolem něj... ale obrátila se naň a chrlila, chrlila hroudy hnoje, které v ní nashromáždil.

Slova z ní začala proudit, jako by ze sebe chtěla vyplavit všechen kal. Minulou neděli se musela holit na hajzlu, protože umyvadlo v koupelně bylo plné jeho smradlavého prádla. Řvala na něj... že drátěnky a leštidla na stříbro, na nábytek a prací prášky, softenery a všecko má své místo a že on jej nezná... poslouchal ji beztak jen roztržitě, vnímal jen útržky vět... a sotva co zaburácelo obecenstvo v Ulici, zasmál se poznovu. Práskla dveřmi a zabolelo jí v útrobách.. břicho jí pálilo, kačka byla celá vzteklá, takže přerušovaně tekla.