Lukáš nemohl odtrhnout oči od chycené Lodi. Přišlo mu to celé nespravedlivé. Zdálo se mu to být zneuctěním. Vznášel se v těžkém neohrabaném skafandru s emblémem Úřadu pro generační lodě jen na délku paže od jejího trupu. Stal se jedním z pavouků stříbřité sítě, překonávajících nástrahy dávno zastaralých technologií. Dotkl se Jí. Stejně jako otec, čelný představitel Úřadu. Smetl trochu prachu nasbíraného cestou nekonečným vesmírem a chytil se jednoho ze servisních madel. Za ním se táhlo sotva viditelné bezpečnostní lanko. Jako pupeční šňůra, napadlo jej. Nemotorně sebou plácl v plodové vodě vakua. Majáková světla kontrolních bojí přátelsky blikla. Rozžal přílbovou svítilnu. Ve zvířeném prachu se zdál být kužel jejího světla hmatatelný. Vidíš ten její chladivý lesk, Luky? Doručkoval k montážní plošině, jež vyrůstala z masivní hmoty matného prstence, dosud největší záhady archeotechniky. Nasunul pod sebe skrčenou nohu, aby se podrážkou dotýkal jemného žilkování husté sítě cévek odkrytých vodičů. Sepnul elektromagnetické úchytky a noha mu pevně spočinula na trupu plošiny, jediné magnetické části povrchu. Druhá bota nefungovala. Ještě jednou udeřil chodidlem do kovu. Marně. Do třetice. Silněji. Náhlý záblesk zelené kontrolky průhledového displeje přilby jej na okamžik oslepil. Stál pevně.
Poté, co dorazil z rutinní prohlídky na stanici Úřadu, skočil pod sprchu. "Chlapi jsou vůbec divní," řekla mu jeho přítelkyně, robotkyně Emma, když dorazil do pokoje, kde se krmil, k naservírovanému obědu. "Ta jejich frustrace jde tak daleko, že prostě musejí tvořit své děti. Své milenky potící olej, algoritmy, nebo jen zápach spalin."
"Ale miláčku," chtěl něco namítnout Lukáš, unavený z robotčiných teorií. Nepustila ho ke slovu. "Proč na tom tak úporně lpějí? Co je to? Pocit síly a moci? Vzrušení? Sexuální vzrušení?", pokračovala digitálním, jednotvárným hlasem, na němž nebylo znát, co si myslí.
"Cítíš tam nahoře, tak blízko Ní, svrbění v žaludku? Cítíš se
tam nahoře v bezpečí a silný?"
"Tak dost, kurva fix," práskl Lukáš vzteky do stolu. Nikdy před ní nepoužil sprostého slova. Emma měla z vesmíru hrůzu. Žárlila na něj a teď i na Loď. Usmála se však jeho ubohému výbuchu, jímž jí nemohl ublížit.
Jejich syn, který stál v postýlce ve vedlejší místnosti a cumlal dudlík, to všechno cítil. Vzešel z kovového semena, vystřeleném před staletími z odkvétající Země, ale protože v Úřadu od doby Mutantí války vládla přísná kázeň, musel byt zapsán do lejster jako něčí syn. Tato povinnost připadla na Lukáše - spíš než jako povinnost to vnímal jako nelehké břímě. A Emma mu to vůbec neusnadňovala. Konstrukce její vagíny dávno nebyla stvořená pro dovádění mladých novomanželů, celá uvnitř tam v těch rourách byla děravá a bolavá, nechtělo se jí s ním spát, tím spíš, že měla podezření, že zanáší sperma do jiných robotek.
Žádné komentáře:
Okomentovat