Péro černého zloděje

gsd

Usínat pod vlivem

Zvykli jste si věci posuzovat, jako byste je vlastnily! Už nemáte žádnou soudnost. Váš boyfriend a naprcáváč v jednom je závislý na vašich choulostivých stydkých pyscích, jako by to bylo vaše jediné vlastnictví. Když spolu jedete na výlet do Českého Krumlova, koukáte na náměstí na ty věže zezdola a zdají se vám majestátní. Ale vylezete na ně a zeshora vidíte dole jen rozeseté červíčky lidí, frcky na dlažbě. Tehdy si uvědomíte, že se zeshora může zřítit duše! Není mou záležitostí vás spravovat o posledních věcech. To dělají apologeti a závislí na barbiturátech. Dole se nám vše zdá malé, nicotné. Když věž je skála.

Mohli bychom si zahrát známou hru Nemyslete na slona! Jenže čím víc na něj nebudete myslit, tím víc na něj budete myslet.

Umíte si představit, jak se bez větších existenčních problémů dožije sta let a někdo vás vyfotí do obrázkového časopisu (Katka), kde pod fotkou bude stát: v plné duševní síle?

Všichni černoši jsou zákeřní, zbabělí a líní. Slyšel jsem tuhle větu už dávno. Podle mě jsou jen zloději.

Koukám z okna. Mlha vypadá jako voda, jako by okno bylo pod mořskou hladinou.

Trněná

Na mou věru led tam roste v celý sad, 
koruny pnou do vysoká štíhlé palmy hrdých vnad, 
obrovských svých listů v modru rozpínají vějíře 
a tam v zadu město zříti, . . . divné věže, arkýře, . . • 
rostou, oživují také lepenkové figory: 
pastýřů tu statná těla kryjou pláště, vlčury, 
v rukou dlouhé svoje hole, na bedrách pak darů tíž, 
v zanícení prostém, zbožném k jeskyni se hrnou bliž, 
kde muž sivý blažen zírá k jeslím s volkem, oslátkem 
a má spanilá se kloní nad zářícím dětátkem . . . 
Velká hvězda čaroskvoucí s nočního zří blankytu, 
výsost tajemná se jasní v bílých křídel zákmitu 
a mně v duši roztouženou z dálky padá sladký ton, 
trouby pastýřské to znění, hlaholí to známý zvon, 
nebesa i země zvučí jásavými písněmi . . .' 

Nahý zloděj

Právě začínám. Jestli jste si mysleli, že tento článek bude o nahém zloději, pekelně jste se spletli. Bude totiž pojednávat o něčem šiřším a vznešenějším, totiž bude si brát na paškál současnou globalizovanou planetu! Jak jistě všechny víte, na naší planetě se dějí všelijaké pletichy a podvůdky. Nevím, jestli jste si toho všimly, nebo vám to profesůrci nakukali do hlavy (a kdovíkam ještě jinam). Nebo jste si toho nevšimly a nemáte v hlavě nic než peří! Nedávno jsem v podchodu zahlédl zfetovaného vyhulence, kterak dealuje známou drogu pinky, která je padesátkrát silnější než kokain. Za pouhých dvacet babek si můžete užít trip svého života. Bohužel pokud nejste již zběhlými v konzumaci podobných substancí, může se z tripu stát váš pohřeb! Tito zasloužilí zkracovači životů, kteří by měli sloužit trest v káznici s hrubým dozorem, si volně pobíhají po ulici a ničí životy našich přátel, dětí, známých, rodičů, zkrátka všech, kteří neodolali svodům drog a stali se feťáky.

Není ještě nic tak strašného na představě, že umírá vaše tchyně nebo nepřítel, ale představte si, že by vaši lásku zmohly halucinace, postupně by ztrácela sluch a čich, přestala by vidět, zvracela a nakonec skonala v nelidských mukách na chodníku.

Svět je prostě blázinec a do blázince patří šílenci. Pokud tedy nejste uplně šílené, radím vám, abyste se od světa držely dále. Jinak se automat svět nasere a dá vám poznat, jak jste mu nepříjemné - asi jako octomilky u džbánku archivního vínečka.

Umím si představit, že jste poslušné občanky, např. chodíte volit, platíte daně z příjmů nebo recyklujete odpad. Ale i ty nejslušnější z vás může postihnout příjice nebo plicní mor. A to jsou právě viditelné známky boží přítomnosti na světě. Bůh, který je samozřejmě nanejvýš laskavý, si přece jen někdy vyhradí dny, kdy mu můžete vlézt na záda. Evropská kultura má svoje kořeny v judaismu. Aspoň se to říká. Podle mě jsou to kecy, ale učí se to tak na vejšce, tak co já můžu vědět. A její filozofové, zejména ti osvícenští, si začali tvořit názory na dokazatelnost boží existence rozumem neodvisle na autoritě.

"Učitel mě učil, že otázku ,Kdo mne stvořil?' nelze zodpovědět, protože to okamžitě vede k další otázce ,Kdo stvořil boha?'" Jak se stále ještě domnívám, odhalila mi tato prostinká úvaha základní logickou chybu v důkazu z prvotní příčiny. Musí-li mít všechno nějakou příčinu, musí mít svou příčinu i bůh. Může-li existovat něco bez jakékoli příčiny, pak to může být právě tak svět jako bůh, takže důkaz z prvotní příčiny nemůže mít naprosto žádnou platnost. Je přesně téže povahy jako hinduistický názor, že svět spočívá na slonu a slon na želvě; a když se pak někdo zeptal "A co ta želva?", odvětil Ind zpravidla "Promluvme si raději o něčem jiném".

Voltaire např. ve své nebetyčné moudrosti navrhl tezi, že nos byly stvořen tak, aby se na něj hodily brýle. Ale každého, třeba i průměrně bystrého učedníka, okamžitě uhodí tato zřejmě rozporuplná věta plná sylogismů. Nemyslel to jen tak z prdele, protože kdo tráví dvanáct hodin denně v latinských středověkých spisech, určitě nepatří mezi klauny z cirkusu.

Domníváte se, že kdyby vám byla dána všemohoucnost a vševědoucnost a milióny let, během nichž byste mohli svůj svět zdokonalovat, že byste opravdu nesvedli nic lepšího než Ku-Klux-Klan nebo fašisty? Proto je nanejvýš podezřelé, že o sobě bůh prohlašuje, že je tak všemocný! Takový Klíma přišel na svou deoesenci v nějakých jednatřiceti letech. Stuprum prohlašuje čestně, že se cítím být bohem, ba mocnější než bůh, už teď, těsně před třicítkou. Myslím, že pro úvod stačí tohle vyprávění a nyní se můžeme odebrat do krajin, kudy se měl ubírat i článek. Tedy do globalizované planety. Prostě je mi líto, že nynější děti již nepoznají krás, které jsme ještě my mohli postřehnout. Všude jezdí kamiony nejrůznějších značek, ale tatrovku už abys pohledal. Když pojedeš do Rakouska, chceš vidět nejdůmyslnějši sestavené hodinky. Jenže co platilo před dvaceti lety, nyní je jako rána kladivem Streithammer. V Rakousku prodávají navlas stejné hodinky jako u nás, v Polsku a v Maďarsku či všude kolem sousedů. Zaplatíš za ně tentýž pffenig, tedy vlastně euro, jako na Slovensku nebo v Bulharech. Nic neodlišuje kulturní dědictví různých států až do te míry, že se stírají na hraničních přechodech nálepky, kde se vlastně za chvíli octneš. Je to jak přes kopírák. Spíchnuté zvláštní teplou jehlou, která hrozí zašít ti kolena k ústům! Dříve jsem za štětky ani nemusel platit, samy mi šly udělat orálek. Dneska se na mě pouze neupřímně zazubí a natáhnou ruku, do které čekají, že jim vložím peníz. Samozřejmě jsem zestárl a zeschl a zplesnivěl, ale lasičky by se kolem mé bytosti měly otáčet neustále, ať jsem bezzubý, bezvlasý nebo prostě hnusák (škaredější jste neviděly)! Teď se kolem mě točí pouze krysy, a to jen v případě, když jim hodím drobky z chleba k popelnici. Tak kupříkladu v listopadu předpředminulého roku jsem šel kolem nábřeží, v podvečer za zhuštěného ticha, ani holoubci nevydávali pípnutí, když tu vidím, jak proti mě běží nahý zloděj a třímá lucernu, kterou asi ukradl z mostu. Proběhl kolem mě a ani ho nepřekvapilo, když jsem ho slušně pozdravil. Dřív by se snažil zakrýt alespoň svou nahotu, když už ne lup, jenže dnes? Šel ho výhodně prodat na aukro nebo e-bay, pokud je světový.

Šlapky s r.o

"Nejsem tvůj miláček!"

Ach, tohle bylo lepší. Nelíbil se mu ten vyděšený výraz, který dala předtím najevo. Byl mnohem raději, když jednala jako bojovník. Což bylo něco, s čím dokáže pracovat.

"Může tě teď Amaury pustil nebo zase vezmeš do zaječích?"

Delilah setřásla Amauryho ruku, když na něj Samson kývl. Okamžitě si zkřížila ruce před hrudí. Zcela jednoznačně připravena k boji. Ne, že by vyhrála. Nikdy. Ale nechá ji, aby to zkusila.

"Můžeme si teď promluvit?"

Delilah neodpověděla a místo toho stiskla rty ještě pevněji. Věděl přesně, jak by dokázal ty rty znovu otevřít, ale bylo by asi lepší, kdyby to nezkoušel, zatímco je na něj pořád naštvaná. Nemá chuť na další kopanec do koulí.

"Mám vás nechat lidi o samotě?"

Kývl na svého přítele. "Díky. Udělej si pohodlí v obývacím pokoji. Bude to chvíli trvat."

Jakmile byli sami, zadíval se na ni. Její výraz se nezměnil. Viděl napětí v jejím těle a obličeji, to zuřivé odhodlání nedopustit, aby se k ní něco dostalo. Nebyla připravená ho poslouchat, věděl to. Ale beztak to musel zkusit.

"Delilah, jsem pořád ten stejný muž."

Zavrtěla hlavou, aniž by řekla jediné slovo. Ach, tichá domácnost. Ženská výsada.

"To, co spolu máme…"

"Nemáme spolu nic," přerušila ho. "Lhal jsi mi." Alespoň že teď mluví. To byl začátek.

"Chtěl jsem ti to říct. Ale není to zrovna ta nejjednodušší věc na vysvětlování. Co jsem měl říct? 'Ahoj zlato, dovol, ať tě vezmu na večeři, a ach, jen tak mimochodem jsem upír, takže si prostě objednej, co chceš, zatímco já si vypiju sklenici krve'."

"Nikdy jsi neměl v úmyslu mi to říct. Všechno, cos chtěl, byla nějaká malá sexuální hračka."

"To není pravda a ty to víš. Říkal jsem ti minulou noc…"

Přerušila ho. "Lži. To je to, cos mi říkal. Dokonce jsem naletěla na ten tvůj roztomilý příběh o problému s erekcí. Tohle je to, co říkáš všem ostatním?"

Delilah uvolnila zkřížené ruce a zapřela si ruce zaťaté v pěst do pasu.

"Jsi tady jenom ty. A to, co jsem ti řekl včera v noci, je pravda."

"Kecy. Je to ten důvod, proč tě ta zrzka odkopla? Zjistila, že jsi upír?"

"Za prvé, ona je taky upír a za druhé, to já nechal ji." Díval se na její šokovaný obličej. Zřejmě nečekala, že uslyší, že je Ilona upírka, ale rychle se dala dohromady.

"Takže jsi vyčerpal upírky a musíš šukat člověka?"

"To není o sexu, alespoň ne po té první noci."

"Lháři."

"Opakuješ se."

"Protože mi pořád servíruješ ty samé historky."

"Protože jsou pravdivé. Přiznávám, ta první noc byla celá jen o sexu, ale potom už sakra nebylo. Chtěl jsem tě a ne jenom pro fyzické potěšení. Nemůžeš mi říct, že jsi to necítila, když jsme se milovali."

Delilah to cítila, ale musela to být iluze. On ji podvedl. Spala s upírem, pustila ho do sebe a to nejen do svého těla, ale i do svého srdce. Lidé jako on ani neexistují. Něco v tomhle světě bylo špatně.

"Ty jsi upír. Jsi upír."

Jako kdyby to tím že to říká, všechno vymazala, ale nestalo se tak. Byl upír, stál ve své kuchyni a díval se na ni, způsobil, že se cítila, jakoby dostala ránu do hlavy a ocitla se v mrákotách. Ale ona se neudeřila do hlavy. On byl skutečný.

"Spala jsem s upírem." Spustila paže k bokům a nechala ramena klesnout dolů.

Samson přikývl. "A líbilo se ti to stejně jako mě."

"Ne."

Musela to popřít, aby si zachovala zdravý rozum. Co by se stalo s jejím světem, kdyby si najednou musela přiznat, že se jí to líbilo, ne, že milovala spaní s upírem? Všechno kolem ní by se rozpadlo. Bytosti jako je on by neměli - nemohli! - existovat. Upíři jsou mýtus, folklór - příběhy u táboráku, aby se lidi báli. Oni žili jenom ve filmech, nikdy v reálném životě. Každé dítě to ví! Stejně jako každý ví, že neexistuje žádný Velikonoční zajíček. Tohle se nestalo. Nic z toho nemůže být pravda. Popřít to je jediný způsob, jaký existuje.

"Musím jít. Musím se teď vrátit do New Yorku."

Pomalu zavrtěl hlavou a přišel blíž. "Ne. Ty neodjíždíš." Svými klouby ji jemně pohladil po tváři. "Potřebuju tě."

"Jsi upír."

"Nemyslíš, že to vím? To nemění nic na tom, co k tobě cítím."

Psáno semenem

Každý muž byl někdy chlapec. A každý chlapec má velké sny. O tom, že bude hrdinou, vojákem nebo např. dobyvatelem ženských srdcí. Proč Bůh vlastně muže stvořil? Nač jim dal pochybovačné mozky? A proč je obdařil přednostmi, které si nenasytné nymfičky strkají do pusy? To jsou otázky, které jsem si kladl, když mi byly tři roky.

Teprve nyní, na prahu jubilea, si kladu otázku, jestli jsme si na ty otázky někdy odpověděl. Můj otec se upil ve vězení, takže o předávání poselství ohledně mužství nemůže být příliš řeči.

Můžeme si toho všimnout také v Žalmu 78,3-7, který jsem si právě dnes ráno četl:

"Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. Stanovil svědectví v Jakóbovi, vydal zákon v Izraeli a přikáza lnaším otcům, aby s tím seznamovali své syny, aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázáni..." Mužovo srdce je nebezpečné a divoké. Eva byla stvořena ve svěží nádheře zahrady Eden. Ale Adam, jestli si vzpomínáte, byl stvořen mimo zahradu, v divočině.

Muž se zrodil v nezkrocených končinách stvořeného světa. Mojžíš se s živým Bohem nesetkal v nákupním středisku. Našel ho (nebo spíš Bůh našel jeho) kdesi v Sinajské poušti, daleko ode všech vymožeností Egypta. Totéž platí o Jákobovi, který se s Bohem v zápase na tři kola nestřetl na pohovce v obývacím pokoji, ale východně od Jaboku v Mezopotámii. Kam šel prorok Eliáš, aby se mu vrátily síly? Do pustiny. A právě tak Jan Křtitel a jeho bratranec Ježíš, ten byl na poušť vyveden dokonce duchem.

Co tím chtěl básník říci? Už nevíme. Důležité je prostě být kurevským chlapem a co nejvíc toho v životě opíchat, nejlíp všecko, co chodí. Nebýt bolševické prase, které nadává komunistům do sviní a bije holí Piráty do hlavy.

Děkuji za každý den, kdy se mohu probouzet vedle Tebe

Jsi nejdražší klenot, jsi jako víčko od plechovky Zlatého bažanta!

Děkuji za tvůj topinkovač, který jsi mi dala darem, když jsem myslel, že ode mě utíkáš.

Dík za pohled tvých vlídných očí.

Děkuji za vyprané prádlo.

Dík za strakaté štěně, které jsi pro mě vybrala z útulku.

Děkuji za neděli, kdy jsi vstala uprostřed noci a šla mě vyzvednout z nemocnice.

Dík za tip na úžasně strávené prázdniny v Karibiku.

Děkuji za tvůj zájem o mé včely.

Dík za tvojí máť, která mě nezavrhla.

Děkuji za tvoji sestru, která se se mnou kdysi po večírku divoce vyspala. Pšt.

Dík za antiperspirant AXE. Je ho třeba.

Děkuji za agresivního souseda, se kterýms mě seznámila.

Dík za legrační stavebnici lego.

Děkuji za přírodně sladké tokajské.

Dík za úsměv, který vrháš do světa.

Děkuji za znamenitá prsíčka, která obnažuješ jen přede mnou!

Dík za všecky úklidy, které jsi kdy vykonala.

Děkuji za sen, který mě potkal nedávno v souvislosti s tvoj osobou.

Dík za pohřeb, co ho pro mě určitě zorganizuješ.

Děkuji za život, který by bez tebe byl nelidský.

Děkuji za smrt, jež mě brzy navštíví.

Poměr s šéfem

gdsgds

Funus šlapky

fds

Uvázl na mělčině

gsd

Hoď si mašli

gds

Kajícná

gdsgsd

Žízaly v pizdě

gdsgds

Celibát

gsdgds

Zloděj Konvalinka

"Nabyl jsem nejprve dojmu, že je to blbec. Okno u auta nemusel vůbec rozbít, dveře byly totiž otevřené," uvedl v minulosti před soudem řidič, který se k autu vracel ve chvíli, kdy se Konvalinka snažil s lupem utéct.

Řidič chytil zloděje do kravaty a držel jej na zemi. A jak ho držel, tak se snažil zavolat mobilem policii, čehož Konvalinka využil a hmátl po nedaleko ležícím šroubováku a třikrát řidiče bodl do hlavy, přičemž dvě rány šly centimetr pod kůži v oblasti pravého spánku. Konvalinka poté z místa odešel na ubytovnu. Zanedlouho přijela policejní hlídka i záchranáři, kteří řidiče transportovali do nemocnice Na Bulovce, kde muže ošetřili.

Městský soud za pokus o těžké ublížení na zdraví a krádež Konvalinkovi uložil v září osmiletý trest. Proti němu se odvolal jak státní zástupce, tak i samotný Konvalinka. Státnímu zástupci přišel trest nepřiměřeně mírný, mimo jiné i vzhledem k tomu, že byl Konvalinka v minulosti dvanáctkrát trestán (byť za majetkovou trestnou činnost), a proto, že mohl šroubovákem probodnout řidiči lebku až na mozek, případně mohlo dojít k průniku šroubováku do dutiny oční, což by mohlo vést až ke ztrátě oka.

Kdybych ho chtěl trefit do oka, tak ho trefím do oka.odsouzený Jiří Konvalinka

Proti tomu se ale Konvalinka ohradil. "Kdybych ho chtěl trefit do oka, tak ho trefím do oka. Přece když si dávám rohlík do pusy, tak si ho nedám do nosu. To je logický," prohlásil ve středu u odvolacího soudu.

"Ohnal jsem se po něm, ale ne s úmyslem, že mu chci ublížit. Kdybych mu chtěl ublížit, tak mu ublížím," dodal

Esmeralda

Držte mi palce, připravují želví polívku.

Andílek

gsdgs

Lulánek

Konečně se slitovalo nebe. Teče ze mne mlíčí. Doktor Láska alias Leo Buscaglia předepsal kapky v podobě vzdechů neskutečných buchet! Až jednoho dne dodýchám ten zoxidovaný vzduch a zaškatulkují mě, jako to už s námi dělají, jako prase nebo neetického hňupa, jako filozofa mrdání, bude mi to věčné lidské hovádství jen pro smích.

Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, a chci nejméně vše!

Zajímám se jen o holky pod dvacet osm let, protože jen ty mají vhodné hormonky na uřvané balíčky občánků. Něco mi říká, že život se nemá přežít, ale prožít. Nevím jak vy, ale já nejsem žádné béčko ani céčko, klidně oprcám na baru zmalovanou kost. I když nechce, tak to dostane! Vždycky to zatím dostaly.

Nechoďte ještě spát, když se stále neklíží vaše prasečí očka.

Protože na světě stejně není nic kromě srandy. Tak si jí užívejte. Je za okny, když vůz s pěti černoušky pojídajícími chipsy projíždí rozteklou ulicí, když popadne nějakého opilce amok a zbije do němoty svou manželku!

Nechoďte spát, ani když zítra máte takzvané povinnosti. Nevím o tom, že by kdo měl jaké povinnosti. Vyjma umírání, které každý provádí o samotě a náramně vesele.

Na bílé ploše stránek se ztratí nápad rychleji než kreditka vypadlá businessmanovi z kapsy v Lídlu. Chce jen vytrvale sledovat cíl, který tu chvíli je, pak zas není. Ani za mák mi nerozumíte. Náhle chytnete vítr a fí, pochopíte.

To mi může nadzdvihnout mandle.

Nenávídím se hůř než zmutanovaná ninja želva nenávídí Třísku, který ji stvořil! Všechny lidi nenávídím obdobnou, chorou, černočernou nenávístí, škrtil bych je na potkání strunou z violoncella, kálel po nich ohnivzdornými krysími hovny! Nikdo nesmí žít v mé blízkosti, v blízkosti požehnaného Stvořitele Soumraku galaxií.

Kdo se mě ani teď nebojí, ať si stáhne kalhotky, ukážu mu, zač je toho čůrák!

Jsem z vás nejděsivější, nejbizarnější a nejzdravější, právem mi můžete ležet u nohou a prosit se staženými kalhotkami, abych o vás zavadil pohledem. Nikdy nebyl zamýšleni, ba ani stvořen dokonalejší vzorek člověka, než jaký představuje stuprum. Představuje vrcholné vítězství ducha i hmoty nad plytkostí i nehmotou. Stačilo by mi pět minut s vámi v místnosti 3x3 a už byste mě chtěly za přítele, některé i za manžela.

Nejradši mám pěstěné flundry, věrné až za hrob, tuny šminek, které působí jako ředitelky planety. V posteli jsou povolné. Nechají se roztřískat na kationty.

A pak zas ty ušlápnuté, které se schovávájí do kouta, když na ně zařveš, nebo když je chytneš za vlasy a smýkneš jimi, aby spadly ze schodů, utíkají se schovat do skříně. Ty si osedlají ptáka jako draka a letí s ním do prdele.

Abys neřekla, ty hnijící smrti v krásné masce, ženo, zdá se, co tam máš kosočtverec a vyholený hákáč, nachčiju ti vrchovatou vanu a ty si jí potřísníš pekáč. Co ty na to?

Tolik špíny a já si to dávám mezi nohy. Ach, kde jsou jediné prcatelné ženské, scicilet ženy s penisy? Není možné, abys nechytila nějaký ekzém do kundy, když jsi neustále ve verbální komunikaci s ostatními, menšími, zanedbatelnými chlapy?

Vy sváteční pichny. Jděte se učit dělat divy s jazykem, k čertu s vašimi neelastickými vagínami.

Je mi vás nakonec jen líto.

Proč jste na světě a nejste MRTVÉ, tak jako jsem já! PROČ?

Přijdete si se mnou na MOU počest zatančit? V tomhle krásném světě, který musí být krásný, protože když nějaký strejda oslepne, tak vyje jak pes u boudy, že už ho nevidí...

V tomhle bezdomovci prosraném světě si se mnou musíte zatančit!

Po otci zdědil jsem do vínku lásku k vínu či vínovici, po matce lásku k sexu!

Jsem tedy dokonalý šoumen, kterého nemine žádná katastrofa a žádná zamilovanost k svůdné ženě mu není cizí!

Žalem jím hlínu, že mi žádná nesahá po svoje kotníčky! Jen Osudová. Navěky budu chovat nejdražší vzpomínku k nejnádhernější bytosti pod Éterným hvězdosvitem!

Veršíky o děvkách jsem začal psát pod vlivem markýze Sade! Učaroval mi, když mi bylo šest, to jsem si poprvé sed k psacímu stroji značky Underwood, pamatuji se, jako by to bylo včera, a dal se na tenký led psaní. Psal jsem pro tu radost, pro tu jistou euforii, která, ač jsem byl vesměs, aspoň přes den, střízlivý, působila opojně a alkoholicky. V časech nezkaženosti, v šesti letech, jsem se cítil málem jako Gene Pitney, který zpívá to čarukrásné falseto v Every breath I take.

Tak jsem naťukal písmeno. S. Pak přislo éčko, ne extáze, písmeno. Pak x jako to x v mém jméně.

První moje verše otiskli ve studentském časopise Studánka, když jsem navštěvoval coby děcko školou povinné první ročník prvního stupně.

Děvka mrká na kokot,

to vám bude zas rokot,

vyjebe ji Jirka kundu,

že si už snad dělá bžundu.

Sex je náš lenní pán,

my jsme rozbitý džbán,

všude stříkají semena,

chci pít mlíko z vemena.

A tak jsem vyhrál první svoji literární cenu. Dav dojatých posluchačů mi tleskal vestoje asi půl hodiny.

Tak jsem směřoval k absolutnu. Byl jsem nováček v kraji písmáků, to ano, jenže jak můžete nahlížet, má neutuchající píle a odhodlání mě dovedlo až sem, na největší blogový portál v České republice, kde kolem sebe sdružuji širokou a vysokou základnu fanynek a nejméně jednoho fanouška. Dokážu během dne napsat pořádně napěchovaný článek o obsahu kolem dvou set slov, z nichž dobrých 15% je vybráno naprosto famózně. V uzlinách reality znásilňuju sousedku, zatímco mi hlavou víří erotická fantazie o necudné blogerce!

Už sice dvacet let nevyhrávám literární ceny, zato jsem pořád nejlepší machr ohledně holčiček a lolitek. Vyplatí se být jako já, být mým stínem.

Volný kontakt s přítelkyní

fdsfsd

Cíťa je Schielená

A prcá ji každá rozumná!

Riskantní sexuální praktiky

Já a strýc jsme se nenáviděli instinktivně. Byl mi protivnější než nenáviděný pohled na mrtvé káčátko. S čím byl můj hnus na něj srostlý, to, otráveno jím, připomínalo mi ho krok za krokem. Jak mě řezal opratěmi, jak mi rozdíral svou pitvornou tváří srdce na maděru a jak se na mě jednoho dne zčistajasna zašklebila celá ohyzdnost mého postavení. Obraceli se mně vnitřnosti, když jsem došel do chalupy, kde meškal a ježto byl čistokrevný obchodník a hnusný podvodník a zastihl ho v objetí mladé, přitažlivé brunety, která mu makala po šatech a hledala v nich sáček s penězi.

Bylo to tak přirohzené, ale abnormální, až patologické. Hleděl jsem si ji zošklivit za to, že hledala, tak jako všechny, penízky.

Snažil jsem se namluvit, že ta dáma může být v podstatě normální a žít v přírodním zákonu. Než jsem s hrůzou poznal, že on měl zavřené oči a nedýchal, měl šídlo vnořené hluboce zezadu do krku. Vražedkyně našla, po čem prahla, seskočila z něj a švitořivou chůzí se ubírala vstříc východu. Byl jsem ukryt za krabicí s oděvem, které strýc zaživa prodával. Odešla, byl pozdimní šerý poloden a mě se zmocnila závrať. Napsal aspoň testament? A mé šílenství rostlo a rostlo, takže jsem onemocněl a stráven žárem nemoci přivolal zbytky šílení, ulehl na podlahu a usnul.

Tóny dud

Jak málo stačí ke štěstí! Tóny dud.

Bez hudby by byl život trágedií. S ní je parodií!

Emancipantka mi zkřížila dráhu. Co ty víš o tom, jaké to je, topit se v moři neuróz, ty ohebná kůže hada! Než jsem ji nasadil kleště, oslabil její dravou obranu přidušením do modra a vyprcal tu samostatnou škebli zezadu, nabízela mi medovinu ve stánku na náměstí, to ještě než pochopila, že já tu vůbec nejsem kvůli nějakému chlastu. (Máš mě za ožralu, šlapko?, pomyslel jsem si). Zakecala se, zasnila, vzala si kabelku a šla se se mnou projít k řece.

Byla to veskrze mladá inteligentní dáma, nemalá parádnice, to jsem hned pochopil, která touto kostrbatou cestou chtěla navázat vztah s nějakým veselým mladým inteligentem. Trefila na mě. Čert ví, jestli to pro ní bylo štěstí nebo smůla. Někdy se stane, že se přemíra štěstí zvrátí ve svůj opak a nerad bych na tomto místě působil neskromně, ale mám pocit, že to ji právě potkalo.

Nicméně oba jsme styk přežili. Ona vícemeně, spíš méně než více okamžitě vrávoravě vstala a plakajíc klestila si cestu křovím na nejbližší policejní stanici, aby mě nahlásila jako rejpistu.

Grcal dvojsíran ve čtverhranném truhlíku

Nemiloval jsem ji tedy, pokud je láska něco pěkného a sladkého.

Tady z dopuštění láska válčila.

Musíte si uvědomit, že v mých očích je bezpáteřní oprcávání mladých dam aktem velkomyslnosti a noblesy, skoro výrazem veselé courtouisie.

Nepřekvapí vás tedy, že jsem si jednu dračici vzal za ženu, aby patřila jen a jen mně. Táhlo mi na osmnáct, nemusel jsem ani kupovat roky. Koupila je ona. Byla z bohatého šlechtického rodu, v té době poněkud zchudlého a obskurního.

Sotva jsem držel to kostnaté, pochybné tělo v rukách a měl stvrdit její krví svátost manželství, zazmítaly mnou pochyby. Je tohle ta vyvolená stuprumova dračice, co nepozvedne oči, a když, tak je má v sloup, co prohodí sotva dvě tři slova za večer a chraptivým hlasem, tak tuhle příšerku mám mít před očima padesát let? A jak prkenně tančí. Jak je celá pouhé prkno a nic víc! Má zúžený nos a chřípí pořád jako by se lamentovalo na osud! Ty její rty těsně přimknuté, co se přimykají tím víc, čím míň šatů na sobě má! Tak divé, strašidelné horní víčka, pod nimi zelené oči, pravě jako kočíčí. Vlasy zježené hrůzou, co s ní bude asi dál. Její mrtvolně zvadlá tvář při dupačce mluvila nesrozumitelnou řečí.

Nebudu vás vodit za nosy. Taky jsem nepobral příliš krásy. Z žertu mi přezdívali hrbáček, ačkoliv hrby byly můj nejmenší problém.

Nepředstavujte si mě, prosím, jako vůdce rebelů a lidového hrdinu. Většinu svého života jsem strávil šťouráním se mezi prsty na nohou, v nose, ba i v zadku.

Trpěl jsem léta insomnií a její destruktivní vliv bohužel na mě měl pronikavé, avšak neblahé působení. Tak například místo abych vyrostl do vysokosti a ztepilosti, měl v pažích sílu jak bejk a jen se podíval na čerstvé poupátko, aby už přede mnou klekalo ve vzdeších, měřil jsem jen pět stop, hlubiny duše mi vryly do tváře hnijící vředy a z očí bulv mi lezl trus, nemluvě ani o tom, že má vskutku neobvykle pokřivená leb tvaru barokní vany neustále spadavála vyčerpáním na levé špičaté rameno, jedno chodidlo měřilo půl metru a bylo široké pouhé tři, druhé bylo normální velikosti, ale zas široké půl metru. Ruce mi dosahovaly jak gorilám ke kotníkům. Břicho bylo opravdu tlusté, viděl jsem sotva špičku toho delšího chodidla. Zadnice se výsměšně neskládala ze dvou půlí, nýbrž tvořila kouli jednu, v jejímž středu se černala beze studu řiť tak silně vyšpulená, jako by si říkala o polibek.

Pajdal jsem k našemu loži, kde byla přivázána, pokrytá mazlavou vrtvou lejn, a jako každý večer jsem po ní chtěl ukojit. Vlasy měla permanentně stojící, s nádechem želatiny, jako by jí po nich ušní maz stékal dvacet čtyři hodin denně... Na zdech kolem postele čněl lehounký svit z měsíce venku. Roubík jí zabraňoval valně promluvit. Mumlal jsem jak čert na loutkovém divadle...bl- bll- b- bl, sám jsem si připadal, jak jsem tak mžoural proti zrcadlu kozíma očima, zvláštně povznesen a naplněn důstojenstvím.

Mocný čaroděj

Mocný čaroděj se probudil ze zimního spánku! Ty o tom víš a s tebou čmeláček.

Pro věci, které umí vykouzlit, se chodí do lesa jak na hříbky. Nebo jako do pohádek a do mlýnů vzpomínek a moučnic dětství, k vosímu hnízdu nebo ke starým pařezům, kolem nichž si milenci dávají do těla při šírání nebo i o polednách, záleží, jakou mají chuť, jaké libido.

Je to jak posbíráné ještě za rosy. Tolik křehkých věcí v medvědích prackách se snadno poztrácí!

A kdyby vám to ve snu upadlo na kámen, jako kosa, probudíte se s cinknutím v uších.

A na vás leží stokilový bachor, který vás tlačí do dolních partií.

Vše, o čem se nám v dětství zdávalo

a také to, co nikoho by ani ve snu nenapadlo.

A také krása, kterou jsme aspoň koutkem oka zahlédli, ale i ta, okolo které chodili jsme slepí. Mocný čaroděj se napil z tupláku a zas upadl do hibernace. Sotva dožijeme bezpozítří včerejšího dne, už svítí první pásy hvězd. Schválně, která z vás kouká do noční oblohy a počítá vzdálenosti mezi vlasaticemi? Z neustálého odkládání věcí na neurčito, odkládáme po hrstech i lásku. A láska, láska nakonec bude použita proti nám.

Tento svět nečekaně opustil Zoltán Kocsis. Kéž mu Bůh přinese milosrdné spočinutí v lůně andílků!

Oč důležitější je duše než kapsa, děcka. Můžete si nosit sny po kapsách, mít v nich díru a vytratit je. Nebo nosit v kapse jen kondomy a mít užitečnou duši, takže na sebe nalepíte spoustu děvek! To jsem jen tak vypozoroval od souseda. Ne že bych se zajímal o dívky, žiju jak buddhistický mnich v samsáře.

V posilovně jsem potkal nějakou Miss Aerobic. Měla vypoulené bezduché oči a namakané bříško, vyrýsovaný zadeček, skoro mi připomněla Sabinu Plevákovou, jenže samozřejmě nebyla zdaleka tak hezká jako naše Sabinka, posilovnice. Počkal jsem si, až docvičí, nenápadně proklouzl do dámských šaten a pozoroval ukryt, jak se svléká. Sundala si podprdu atd. a vklouzla do spršky. Dál už nebudu zacházet do podrobností, ale musel jsem se ukojit, tak se mnou ten pohled na nahé, vycvičené tělíčko zamával! Jak po ní stékaly kapičky vody, představoval jsem si velice živě, že roní déšť slz, když to do ní do všech dírek nakládá nějaký obrovský černoch s piercingem v péru, oblečený v policejní uniformě!

Využil jsem moci mocného čaroděje a dohonil fialového, ošklivého chuja. Vystříkal jsem se na jednu zelenou či zelenkavou, chcete-li, stěnu, takže když se vrátila, a to už jsem tam nebyl, musela vidět memento mé přítomnosti nalepené na zdi. Spermie se vcucly do omítky a možná tam založily nový, plnohodnotný život, kdo ví.

Pak jsem byl opitý na sračky a bloumal ulicemi, tekla mi krev z nosu a viděl jsem jako obvykle po flašce režné trojitě. Poštěstilo se mi srazit dvě značky a nabourat čelem do tří stromu, které spustily další krev plus, což je mrzuté, vytvořily mi nechutnou uprostřed čela bouli. Tančil jsem menuet mezi auty, které z bytosti nesnáším, protože jezdí všude, dokonce i v uličkách, kam ani čokli nechodí chcát. V té tmě s rozmazaným viděním navíc nestíhám uskakovat. Nějaký profesůrek aplikované chemie v brejličkách mi začal nadávat krysím hláskem, abych se odvalil do nemocnice a neležel umíraje na chodníku s kolcem moči na kalhotách! Když mě sanitky berou do svých útrob a převážejí na pohotovost, nemyslím téměř na nic. Jen jaké to asi bude, když mi pošlou k úhradě tisícovku dolarů, že jsem zburcoval z klidu tolik městských strážníků a nejmíň dva ospalé doktory.

Stuprumová

Bůh je zase živ! Odhodil jsem berle, rozbil sádry. A jsem tu znovu v plné zbroji, napěchován až po poslední rozbušku zvráceností. Tolik uplynulo vody a kde jsem? V kanále!

Volím si jako homérský Achilleus vědomě život krátký, ale slavný. V řeckém mýtu byl hrdina stále častěji stavěn do situace volby, kdy na něj různí bohové kladou nároky, které si navzájem odporovaly, no, na mě bohové jebou čím dál víc a jsem jim pro smích, protože jsme se ještě "nepředávkoval kafem". Krycí označení pro volnočasovou aktivitu, kterou provádí se škraboškou, protože jen tak může ven mezi lidi!

Trenér oslavovaného autisty

gsddg

Pouzdro na psací potřeby

sdds

Mysterion jádra

Z těchto infern, kde svítí jiné, pohadkové, paradoxní slunce, noří se Cíťa.