Tóny dud

Jak málo stačí ke štěstí! Tóny dud.

Bez hudby by byl život trágedií. S ní je parodií!

Emancipantka mi zkřížila dráhu. Co ty víš o tom, jaké to je, topit se v moři neuróz, ty ohebná kůže hada! Než jsem ji nasadil kleště, oslabil její dravou obranu přidušením do modra a vyprcal tu samostatnou škebli zezadu, nabízela mi medovinu ve stánku na náměstí, to ještě než pochopila, že já tu vůbec nejsem kvůli nějakému chlastu. (Máš mě za ožralu, šlapko?, pomyslel jsem si). Zakecala se, zasnila, vzala si kabelku a šla se se mnou projít k řece.

Byla to veskrze mladá inteligentní dáma, nemalá parádnice, to jsem hned pochopil, která touto kostrbatou cestou chtěla navázat vztah s nějakým veselým mladým inteligentem. Trefila na mě. Čert ví, jestli to pro ní bylo štěstí nebo smůla. Někdy se stane, že se přemíra štěstí zvrátí ve svůj opak a nerad bych na tomto místě působil neskromně, ale mám pocit, že to ji právě potkalo.

Nicméně oba jsme styk přežili. Ona vícemeně, spíš méně než více okamžitě vrávoravě vstala a plakajíc klestila si cestu křovím na nejbližší policejní stanici, aby mě nahlásila jako rejpistu.