Trněná

Na mou věru led tam roste v celý sad, 
koruny pnou do vysoká štíhlé palmy hrdých vnad, 
obrovských svých listů v modru rozpínají vějíře 
a tam v zadu město zříti, . . . divné věže, arkýře, . . • 
rostou, oživují také lepenkové figory: 
pastýřů tu statná těla kryjou pláště, vlčury, 
v rukou dlouhé svoje hole, na bedrách pak darů tíž, 
v zanícení prostém, zbožném k jeskyni se hrnou bliž, 
kde muž sivý blažen zírá k jeslím s volkem, oslátkem 
a má spanilá se kloní nad zářícím dětátkem . . . 
Velká hvězda čaroskvoucí s nočního zří blankytu, 
výsost tajemná se jasní v bílých křídel zákmitu 
a mně v duši roztouženou z dálky padá sladký ton, 
trouby pastýřské to znění, hlaholí to známý zvon, 
nebesa i země zvučí jásavými písněmi . . .'