Zavaří okurky a rozbuší se jí srdce

Dýchal jsem zhluboka a ve svalech jsem cítil sílu jako nikdy předtím.

Něco nekonečně neurčitého

Četl jsi Nietzscheho, četl jsi Voltaira, měl bys mít rozum. Ale argumenty ti tady nepomůžou. Zamiloval ses do běhny!

Slunce kleslo na obzor a puklo

Úzkost ho svírala, obtáčela okolo rukou a šíje jako ledový had. Jen se s pokrčením nosu zasmála, aniž by se na něj podívala. Je teď s ním, s Jakubem!

Má srdce na dlani

Být s jednou ženou a opěvovat druhou?

Bulka na prsu

 Takhle vypadá hněv boží...

Stiskni mě silněji

Vášně jsou jako povodně a proudy:
mělké si mručí, hlubší mlčí zas
Když vztahy, city vedou řeči, soudy,
jen ze dna mělčin proudí jejich hlas

Gilotina nás stejně čeká zítra

Za nepřízně se pozná ideální cesta tak, že bude ještě neschůdnější

Předstírat je milovat a lež je polibek, který si dáváme

Znal jsem kdysi takového kluka. Byl to děsnej lajdák, ale měl za ušima, uměl hrát bridge jako nikdo druhý. Jednou však prohrál - a tak zlomil život přes koleno a šel obsluhovat vysokozdvižný vozík nebo ještěrku do Hrušky. Když se začínala tahle story, stál právě na prahu krachu, tentokrát definitivně, Nora, jeho holka a částečně i živitelka, od něj odešla a on zůstal docela opuštěn. Když jsem ho potkal, hořekoval právě před prodejnou televizí. Čuměl jak blbý do výlohy a nadával do hromů a do jinačích ďasů. Nedaleko na náměstí byly zrovna trhy. Řekl jsem mu, ať si tam zajde... pro trochu slepičí polévky, že léčí nervy. Údajně. Podíval se na mě nenávistně. Ale já se na něj díval bezelstně... usmíval jsem se. Věděl jsem, že je upřímný a že je úplně v hajzlu. Jeho poetická láska vyhořela na tom, že prahla po penězích víc než po společné dráze. A to už byli, prosím, spolu na radnici... měli rozjeté ohlášky a tak. Ona nosila prstýnky, jaké tak zasnoubená děvčata nosí. 
Jenže co naplat, člověk míní, svět mění. I přes tu elektrizující vášeň se rozhodla vyměnit jej za výkonnější model. Co taky s gamblerem, s lajdákem. 

Stávkují mu žlázy

Čerstvé květiny a povadlé květiny, ponča, cigarety, koše na odpadky, hrábě do zahrady. Zdánlivě všechno, ale to nejpodstatnější chybělo. Veselé dívky s výstřihy až někam na pupek. Pily tehdy svářáky v dalším stanu, kam běžní návštěvníci neměli vstupu.

Amy Mae Dolan v Riverdance

Vzal si ji, když jí bylo dvacet čtyři, byla v rozpuku krásy a pobírala slušné peníze jako advokátka. Poněvadž byl čestným a věrným člověkem, ten slib dodržel. Celých šestnáct let, pak to již jeho nervy nezvládaly. Utrpěly natolik častými hádkami s ní, že si musel najít milenku. Takhle se to celé sběhlo:







Byla od malička posedlá kluky. V osmnácti se vdala. První manžel Bolek byl ve lhaní mistr světa a její bratr, myslím, že se jmenoval Honza, nedělal mezi pravdou a lží velký rozdíl. Žila teda mezi darebáky víc než mezi počestnými lidmi. Trošku od nich pochytila. Snažila se přechytračit šéfa a ujmout se vedoucí pozice v nadnárodní korporaci. To se jí, s přispěním těla, poměrně dařilo, a tak když si obtočila kolem malíku ještě nikoliv starého šéfa, byla už blízek výnosné pozice. Tehdy začínalo v jejím manželství docházet ke konfliktům. Bolek si našel mladší, nikoliv však hezčí slečnu a ona na jejich nerovný svazek přišla vlastně úplně náhodou, ale dost ji podlomil. Sousedi začali vést řeči a tyto soudy ji dorazily...




Začala se drát nahoru nikoliv pomocí zatínání nalakovaných drápků, ale docela nepokrytě, přes postele, přes mrtvoly. Brzy byla největší a rovněž nejroztomilejší roztažnožkou ve firmě. Dostala nabídku natáčet firemní porno, tu ale odmítla. Beztak ho většinou prováděla za zataženými závěsy s vlivnými zaměstnanci a vůbec jí nevadilo, že Bolek začíná chytat pořádného rapla. Zmlátil ji jednou dočista do modra. Týden se nemohla hnout z postele, bolela ji kostrč i pelvis, smrkala do kapesníku krev smíšenou s potupou. A právě tehdy se rozhodla, že se prvního manžílka zbaví. Tehdy jezdívala do práce v toyotě, ale byla tak velká, asi tak velká jako land rover, měla prostě obrovské pneumatiky. Napadlo ji, že s tak velkými koly by nebyl problém někoho rozjet. Nabízel se jediný člověk, který ji dělal z života peklo, ten hnusák Boleslav. Představovala si, že v garáži zahájí parkování a místo aby zatáhla páku do skončena, hezky ještě dá zpátečku a věčně se u lednice s pivy ochomýtajícího se Bolka zatáhne pod hřídele.

Narodil se bez vlastní vůle

Looking up at the stars, I know quite well

That, for all they care, I can go to hell,

                                                                                            W. H. Auden

Zaslechnuto kdysi při obědě (rumy a pivo) v restauračním zařízení:


"Tak ty mi nedáš?"
"Ne."
"Tak proč teda s sebou taháš celou farmu?"
"?"
"No dvě kozy a kachnu."


Zrzavá nahoře i dole
přirozeně
zrzavé vlasy -
zatřepala jimi
a zeptala se:
"mám pořád zadek na správným místě?"

taková komedie

vždycky se najde nějaká žena
která tě zachrání před jinou

a jakmile tě zachrání
je připravená tě
zničit

Krásnooká nikdy nenasytí se mužů

Opustil ji, takže za pár let se znova vrátila domů - dotáhli to fakt daleko, až ke koupi bytu - a dělali si plány - já čekal na ten den jak na vzkříšení - budu ji zas sledovat na fejsbuku, má matka bude zas vařit nenápadné obědy,.. jen proto, aby ji mohla pohostit a vytáhnout z ní nějaké shrnutí situace. Nikdy jsem nepotkal kousek s hezčíma očima. Měla je jako moře před bouří.

Prsa zvící třešní

Brečí smíchem z jeho ptáčka

 

Chvíli vypadal tak vážně a vědoucně, jako by právě nazřel základní pravidlo bytí a času. Podíval se pak na ni a řekl: "Tak táhni!"

Na randění jsem byl příliš mladý, ale zároveň mi připadalo, že jsem příliš starý na to, abych někde začínal s něčím jiným. S prací nebo s podobnými blbostmi.

Pamatuji si názvy barů z černého města, kde jsem dělal hrozné výstupy. Dívky odtamaď braly nohy na kabelky a zdrhaly! 

Černý bažant. Červený ježek. Nora. Dílo. Pecivál. Milión dalších. Všude mě bili a nikdy mě nedobili dost! Jó, sladké mládí!

Olízla si rty

Toť jednoduché: Spolu půjdeme

nad bystřinami, propastí a srázem.

Kapuji svoji někde najdeme,

a za Kapují hynout budem mrazem.

A dívati se budem’ do mračen

a v nervech našich vzroste nová síla.

Násypem’ růže v klín si. Přejde den

a přijde noc, jak od počátku byla.

Zůstávání v míru

Pracuji pro Světovou zdravotnickou organizaci. Jsem entomolog. Pracuji na vakcínách. Specializuju se na štípnutí moskyty...
"Jak jsi mohl, Arnolde, provádět něco takového? Chodit se mnou, když mám volno, a s Patricií ve středu."


Ptala se ještě na další podrobnosti... co jsem jí měl říkat. Nezatloukal jsem. Víte, co se stalo?






Zmizela jako při triku s mincemi!

To je asi tak stejně patetické, jak když si Březina se Šaldou mazali med kolem huby... předháněli se v dedikacích a vynášení metafyzických pitomin do nebes... tito duchovní bratři, to je pro mě, prizmatem doby, v níž lidé uzavírají manželství skrze Tinder, podobenství à la Bolek a Lolek.

Lokal dehet

Delfín vytetovaný na půlce

"Musím odjet na čtrnáct dní na Kostariku."

"To můžeš vykládat žáčkům na státní odborné škole tkalcovské, a ne stuprumovi... Vzpamatuj se. To já tě udělal. Beze mě bys olizovala víka popelnic! Pojedeš, kam ti řeknu a kdy ti řeknu!"

"Nedáváš mi na výběr, ty hajzle. Rozcházíme se," pronesla významně a otočila se ke mně zády.

"Chacha, ty se se mnou rozejdeš, až ti řeknu. Doteď jsme byli spolu a budeme, dokud nám to bude klapat!"

Seznámili jsme se v baru, kam jsem šel s posledními korunami na pivo. Jen tak zkusmo, třeba by mi nalili malé. Ocitl jsem se uvnitř, rohlídl se a viděl lokál ve starém stylu, podlahy posypané pilinami, zdi počmárané primitivními akty, samé sračky. Měl jsem to tam okamžitě rád. A pak jsem uviděl ji, tu nejhezčí servírku na sever od Prostějova. Musela být ztělesněním rovných padesáti kil sexu! Vzpomínám, že jsem prošel kolem ní, ani se na ni neotočil.. vyhlížel nervózně stoleček a usedal s hlavou v dlaních. Dostat tuhle, nemusím už pít laciné lahváče. Můžu místo toho smilnit.

Mrtvola krásné lazebnice

Osud je beznadějný, dokud jej beznadějným shledáváme. Dříve či později se otočí - magické čepy zčistajasna zaskočí do drážek - a je zas plný pohody a míru.

Zkouška či prokletí?

Možná jste si všimli, že na světě jsou lidé, a tím, že lidí je dost, tak jich není málo, kteří umějí, co jiní ne. Třeba je to tak, že každý člověk umí, co ostatní neumějí, jenomže dost často se přiházívá, že to, co umí, mu k ničemu není.

Tyčinka či tampón?

Vyšel jsem si do parku, rozhlížel se. Co mě zaujalo - osoby, lidi? Třeba nějaká slečna něco přes dvacet, která četla knihu, a štíhlý opálený kluk, jenž zasněně cucal konec vyhaslé cigarety, který doslova civěl té holce na nohy... ta holka mohla mít i devatenáct, třeba studovala.. na maturu.. a ten kluk mohl být její stalker.. to je fuk, ale měl bedáry v ksichtu a ona byla fakt náramná buchta... taková, co se sama klade do postýlky... co se v ní rejdí jazýčkem.. a nepřestává se, dokud není potence vyčerpána...Typická rovnice... bez řešení.

Pak jsem viděl další čtenářku, mladou krásnou ženu s temnýma očima. Byla sama. To je šance pro chlíváky. Jenže prst, kterým držela hřbet knihy, obnaženě ukazoval, co žádný z nás nevidí rád - visel tam kroužek... znak oddané věrnosti.

Podívala se na svého kluka s výrazem dívky šokované překvapením. Rozdával si to s její nejlepší kámoškou ze střední v jejich posteli... Eva, která byla k ní zády a její dlouhé vlasy jí sahaly téměř až k zadku, se teprve teď částečně obrátila.
"Není to tak, jak to vypadá, Eliško," pokoušel se zachraňovat situaci.
"Jasně, vy tu jako zkoušíte divadlo, ne?!" nabírala již k řevu a moldánkům.
"On za nic nemůže, to já ho svedla, Eli," přispěla svou troškou do mlýnu Eva. "Chtěla jsem ho jen poprosit o doučko z dějepisu, ale vypili jsme po panáčcích a nějak se to zvrtlo." Abychom nebyli k Elišce nespravedliví, oba lhali. Procházkou z baru k nim už všechny účinky whisek dávno vyprchaly. Šli tam za účelem mrvení se.

Musím se přiznat, že byli úkladní jako Malkolm a Donalbain. Eva se pomalu před ní oblékala, nejprv kalhotky, pak podprsenku, aby zdůraznila, o kolik hezčí má prsa než Eliška.
"Zabiju vás oba," zašeptala docela již zlomeným hlasem. Oba viníci se nejdřív podívali na ní a potom jeden po druhém. Eva se usmála. 

"Vždyť jsi slabá jak moucha, nezabila bys ani mě, natož Viléma. Dostala bys po čuňi," uchichtla se.

Líbala fanaticky jeho mužství

Někdy je zkrátka kruté se vzdát snů. Obřích snů, pro které jen dýcháte. Ať jsou to statky, nebo lidé nebo jen obyčejné směřování do neznáma. Ale taky je to občas ta nejlepší možnost. Co děláte, můžete udělat pro své bližní. Nebuďte takoví sýčci, nehrabte jen své poklady. Rozdělte se. A poznáte, jaká pokladnice ve vás nachází úložiště. Jen ta plocha tam je pravá, zbytek je šunt, zbytek jste sociální vy, teoretičtí vy, zaláskovaní vy. Nic z toho nemá budoucnost. A pokud přece tyto vazby, tyto sloupce vaší trpělivosti trvají, pak to jen znamená, že nebyly ty dílce skládačky opravdové, protože nic, co za něco stojí, netrvá věčně... snad vyjma lásky k jedné slečně! Přemožte pýchu, děti, pomožte zvířatům, lidem a nakrásně i sobě.

Recept je prostý. Mějte rádi.

Třeba smutně rádi. Ale rádi.

Jen radost se počítá ve světě škarohlídů a zamindrákovaných slečen s trvalou! 
Čím budete na ztracené lidi hodnější, tím spíš se z nich nestanou darebáci. Nebo zoufalci. Vyvrhelové vzešlí z bahna! Nymfomanky toužící lačně sát libovolný pyj, policistky s obušky většími než jejich umělá ňadra! Všechno to a ještě mnoho dalšího je na světě jen z toho důvodu, aby vás to vykolejilo. Ale co musíte, toť prostota, usebranost. Vyjít na pole. A naslouchat jednotvárné, půvabné písni baboček, které vás nikdy neomrzí, protože v nich není žádná špína a vypočítavost. A až přijdete v noci dom, třeba z vinárny, tak si jen tak pokláboste s kocourem. Uvidíte, že vás začne mít rád i on, ten částečný ťulpas! Avšak znovu, jak čistý ťulpas, jak hodný prosťáček, potají čichající vůni vaší kolínské nebo parfému. Kdo by neslavil, když vás mají tak srdečně rádi i vaši mazlíčci? Kdo ví, třeba posléze se najde nějaký váš obdivovatel i mezi lidmi. Propukne v šílenou, nezměrnou zamilovanost a začne vás vyhledávat po vašich koupelnách, po barech. Jen se usmívejte, občas se mu s mírnou nechutí poddejte, když to jinak nejde, protože takové divy se nedějí denně, on i vy jste dosáhli něčeho zázračného!

Polilo jí sperma

Někdy, když jsem v nestřežené chvilce... nikdo kolem. Dovolím si přepych.

Největší přepych vesmíru.

Upřímnost.

Upřímně vyznám, že jsem magor a že bych se měl uklidnit, být jen jako ostatní elementy vesmíru! Podléhat hvězdnému prachu a času! A jiné mé já hned namítne: Nesmysl. Že se jako schválně stavím do té role, abych nemusel čelit pravdě. Pravda je taková, že nikdy již svět nezmírní mé šílenství, mé nedozírné provokatérství, nikdo již mi nezdejme mou masku Mesiáše!

V takových chvílí si říkám upřímně: "Abych pravdu řekl,".. a končí tradičně mé ego, jež bez problému dodá: "jsi docela pašák!"

A jakmile tak, otřeseně, přiznávám, vyjdu z tajné skrýše, ukryté před hledím ostatních, docela se změním. Postavím se k lidem jako někdo docela jiný. Příjemný, milý, vlídný, ochotný pomoci!

Nabízím přátelství tak šikovně, že to nikdo slušný nemůže odmítnout. Jsem buď velmi naivní, nebo ohromně chytrý... ovšem to víte nejlíp samy. Jen vy, dívky, znáte mne! Jediné, co mě chrání před opravdovými karamboly, je skutečnost, že netrvám, tak jako mnoho, tak příliš mnoho jiných, na světském úspěchu, a proto nemusím píchat. Člověk, který chce mít úspěch, musí mít citlivost pro - nazvěme to maléry – i ježčí bodlinky – a čím větší má úspěch, tím méně svou ježčí kůži odkládá, tak se mi alespoň zdá. Nic mě nezkruší, ba ani směšné příhody. A taky mám příslovečné štěstí na různých scénách, i v hazardu, a tak můžu hrát dost odvážně.

Jednou mi bylo smutno – a sladce. Sladký smutek. Po našem stužkováku už jsem věděl, že jsem se něčeho velkého vzdal, něčeho úžasného. Vzdal jsem se jí, mé milované Adriany. Něco se uzavřelo. Aby se mi otevřelo něco jiného. Branka Karimy. Naše exotická spolužačka byla ta další příčel žebře, na který jsem směl stanout.

Přeji si zřízení zahradních měst pro bezdomné

Zastavili jsme se u plotu, u kterého řádil pes – malý, chundelatý, nesmírně nasraný. Padal zuřivě na mříže u branky, až branka duněla. Xénie se s úsměškem sebevědomí naklonila nad branku, natáhla k němu ruku a ... chtěl jsem jí zadržet, ale bylo už pozdě.. pes se jí zahryzl do krásného zápěstí... začala vřískat, krve by ve mě nedořezal a z ní se ta její lila jak z rozbitého krajáče mlíko...navíc pes jako by ještě nabral na divokosti, snažil se pohryzat i mě, avšak já si držel dostatečný odstup... alespoň jsem jí odtáhl do bezpečí... přestože křičela i na mě.. proč jsem nic neudělal, ječela? Spíš to štěkla...

Nebylo snad v mé moci proměnit její pohled z kamarádského na milostný!
Nechť se mi otevře jak bagdádské domy námořníku Z tisíce a jedné noci! Ale on tolik chtěl líbat její dráždivé vlasy, štětinatou skulinku, očichávat důlky, nechat si sbíhat slinu nad jejím pupíkem.
Když se otočila, hrubě ji udeřil do týlu! Spadla jako podťatá, vrhl se na ni, strhával z ní hadry, líbal ji, zatímco ji dlaň brutálně držel na ústech.

Měl jsem oblíbené místečko, kam jsem si vodil voňavé kundičky. Betonový plácek u bývalé školy jezuitů... nedaleko kalné řeky, kde se tyčily proti čisté obloze jenom dva stromy a nic, dva obrovité jeřáby, jako by to místo strážily nebo co.. nikdy neopadaly a nikdy nekvetly, byli to titáni mého mládí. Tam jsem na zapadlé lavičce a nebo v křoví plném lahváčů nasbíral hromadu zářezů.

Vodíval jsem si slečny všude možně po Futuru. Občas jsme zašli i do hračkářství. Měl jsem tam rád jednoho prodavače, byl to již stařec, avšak čilý, holohlavý stařec, který mluvil lámanou češtinou, jako by prodělal těžkou mrtvičku nebo se narodil v Gruzii. Pokaždé se nepostřehnutelně usmál, když jsem si přivedl dívku, kterou se mnou ještě neviděl. Co chtěly, jsem jim koupil. Máma dělala ve spořitelně ředitelku, takže vydělávala slušné koruny, mohla mi dávat kapesné, které by jiným sloužilo jako výplata. 

Sužován strašlivými mukami

Otevřel jsem dveře. Byla tam ona a nějaký cizinec. Ta vteřina mi bohatě stačila k tomu, abych na toho muže jaktěživ nezapomněl. Měl na hrudi připjatou hvězdu.

Moje první slova byla: "Co se to tady děje?"

Na chvíli zavládlo ticho. "Romane, už s tebou nemohu dál žít."

Neměl jsem ani čas se ozvat. Kapitán se ihned chopil slova.

"A jelikož nemáte dost peněž ji uživit,..."
"Takže to vám také pověděla?
"Ano, také o vás mluvila jako o géniovi, kterému se lepí smůla na paty. A že jednou vaše vynálezy prorazí."
"Hm. Proč tedy odcházíš?"

Chtěl jsem vytáhnout kudlu a bodnout ji, jeho. Avšak při pomyšlení, že můj protivník by ze mne mohl udělat fašírku, se mi nápad rozležel v hlavě.

Vetřelec na okamžik odvrátil pohled. Já na něj nepřestával zírat široce otevřenýma očima.

Skrz mázdru smutku hleděla Karolína na muže, kterého kdysi tolik milovala. 

"Dobrá, Romane, já jdu. Ale ty, ty, co bys chtěl, abych dělala?!
"To nevím."
"No vidíš. Přichystala jsem ti nové šaty, vyměň si prosím límeček."

Rozdíl mezi mnou a vámi je ten, že až padnete a zemřete vy, nezanecháte za sebou žádný nesmrtelný axióm, kdežto já ano! Dokonce jsem to již udělal, když mi bylo rovných šest. Mrzl jsem tehdy, hladověl, a zlobil se na svět a ve svém děsivě pustém pokojíčku jsem tehdy poslouchal dosti porouchaný gramofon, jehož chvějka kolmější než smrt přerývaně ryla jehlou v táhlých, jakoby zakřiknutých sekvencích... bouchl jsem tehdy pěstí s klouby zmrzlými do zdi a při tom buchnutí zakřičel na věčné časy, že se stanu stuprumem, nejpodivnějším z podivných!

Potěšilo mě, že mi pohledná učitelce ve školce řekla, že jsem pravým teroristou slov! Už jako malý fracek, dítě, které se teprve začalo učit mluvit, jsem několika výrazy popisoval celý svět... komentoval... a třebaže mým sdělením zdaleka nebylo tak zajímavé naslouchat, měl jsem již tehdy vlastní styl! Na radosti, na vinu a na svědomí jsem již tehdy měl dosti ucelený názor!

To je pro tebe

Byl jsem celý ten zlatý letní den dokonale šťasten, každé více mohlo už jen znamenat méně.

Teprve od tohoto okamžiku jsem začal pomalu chápat (co básníci většinou zamlčují), že právě vyřazení, poznamenaní, oškliví, zestárlí, sešlí, odstrkovaní touží s mnohem vášnivější, mnohem nebezpečnější dychtivostí než šťastní a zdraví, že milují fanatickou, temnou, černou láskou a že žádná vášeň na světě se nevzpíná dychtivěji, zoufaleji než právě ona beznadějná, nešťastná vášeň nevlastních dítek božích, která jen v lásce a v opětované lásce mohou cítit ospravedlnění své pozemské existence.

Tak tedy, byl jsem ten den neskutečně a dokonale šťasten. Háček byl v jediném. S kým jsem ho trávil. Byl jsem venku s Drahomírou. Byla to velká, tlustá dívka. Taková, která se posadí na židli a vstane z ní, až když ji ze židle vyklopíte. Nepřiváděl jsem na její rozměry řeč a ona taky podobnou konverzaci nevyhledávala. Ostatně měla jiné přednosti. Měla velká prsa. A s těmi prsy mě nechala si libovolně hrát... jak jsem řekl, byl to  krásný, velkolepý den.

Byl to den jak z pohádky. Kromě té maličkosti, že Drahomíra měla v bejváku, kam si mě přivedla, kocoura, který byl fakt starý. Stáří se na kocourech pozná tak, kolik času prospí. A ten její byl tak starý, že jen zřídkakdy býval vzhůru. Linul se z něj puch stáří, a ten mi nedělal vůbec dobře.

Nožka jako kýta

Každý metr hlíny je plný minulých a budoucích příběhů, tak to vnímal, když ji povalil.. a každá ploška její kůže kolem pochvy a zadečku nejspíš skýtá nekonečný prostor pro dovádění, pomyslel si...

Chvíli se cicmali. 

Pak se usmál vítězně, tak jako se asi usmívá oráč, než uchopí držadla pluhu a vyorá s ním první jitřní brázdu, neboť úžas dokáže člověka dokonale vyřadit z provozu, to již věděl.. a radoval divokým nadšením, že ji uvedl v úžas! Když viděla, co skrýval v kalhotách, zatetelila se blahem. Konečně si užiju klacek, řekla si.

Prosila o další schůzku

Jak si představuji své dítko, jež mi jednou povije nějaká nádherná dívka: vstává svižně z lůžka, něčemu takovému, co se srovnává s leností, se v žádném případě nepoddává, umyje si kuličky, pak se chvíli strojí, tu obrátí se vzad, neb říká modlitbičku svoji...

Stýkali se často a rádi. Ona byla fakt prvotřídní kus, on zas měl prostředky, aby ovládl svět. Mohli mít všechno; tedy on mohl mít všechno a tím, že ona k němu patřila jako inventář, jako polétavá bludička i jako strážný anděl, i ona mohla mít všechno. Nebyla ostatně náročná. Pouze oblečení, sporťáky (k druhému sexu jí koupil Maserati Tipo) a líčení chtěla nejlepší.

Když ji matka konfrontovala, že není vhodné se stýkat s tím přehnaně bohatým chlapcem, pač sami byli pouze prostředně bohatí a co by řeklo okolí na ten nerovný vztah, rezolutně odmítla se jej vzdát. 

"Dělej, jak chceš. Stará jsi dost. Ale myslela jsem, že nejsi vymatlaná, Karolíno. (Nemáš po kom být.)"

"Přesně tak, matko. Je to můj život a já ho chci prožít po jeho boku. Je pro mě ten pravý, to jsem nahlédla dostatečně. Navíc ty peníze se nám můžou vždycky hodit, když budeme chtít obnovit zář našeho rodu, pletu se snad?

"Ty jseš tak naivní, Karolíno. Tvůj otec byl paličák jak hovado, ale nikdy nebyl taková sršeň do vdavků jako ty. Copak nechápeš, že on s tebou může být především pro to, jak vypadáš? (Pozorně se na ni zadívala.) Jsi nepředstavitelně úžasná kráska, nikdy jsem neviděla krásnější zadek, prsa a bradu. Tvoje ramena straší muže ze spaní a oblost paží je nutí si hrát s ním na záchodě...jsi mrdka století, a to ti možná křivdím. Možná ještě neoblažila půdu země žena, která by se ti krásou vyrovnala. Nicméně tvůj mozek není zdaleka tak výkonný jako tvá vulva - a to.. se mi zdá, že nahlíží i ten pán, se kterým.. se špiníš.

"Je to Borgia, potomek nejproslulejšího, nejstaršího a nejváženějšího aragonského rodu. Je to jako být milenkou Papeže, a přece je to mnohem víc, copak ti to nedochází, matko?"

"Je to náš nepřítel. Jeho otec zruinoval tvého otce v obchodu s nefritovými soškami jen proto, že mu na střední přebral holku. Amway je proti němu zelný trh, a tím pádem i my jsme něco jako Vietnamci ve večerce. Dá si nás k večeři jen proto, že šukáš s jeho synem - a protože má kvůli té zpropadené Miss sympatie 76' milión důvodů nás nenávidět."

"Buď si to jak buď, Aznara nenechám jiné. Dělá mi fyzicky dobře s ním být. Nemluvě o tom, že si můžu dělat cokoliv se mi zachce, což se o tobě říct nedá. Nikdy jsem si tak dobře nezajezdila na plnokrevném valachovi jako s ním naposledy v Lošticích na jízdárně, a to měl průjem. Prostě ne, nevymluvíš mi ho."

"Budiž. Táhni z našeho domu a víc se nevracej. Bez peněz minimálně se nevracej. Dala jsme do tebe už dost."

Když odcházela do garáže, do krve uražena a pelem slz v očích, notovala si klasickou dumku od J.V.: Když v srdci všecko mrtvé jest , ni luny svit , ni záře hvězd tam nemá vjezd , ach , k čemu po tom žiti ! Když vše , co zráti chce a kvést , jest hřbitovní jen kvítí !