Sužován strašlivými mukami

Otevřel jsem dveře. Byla tam ona a nějaký cizinec. Ta vteřina mi bohatě stačila k tomu, abych na toho muže jaktěživ nezapomněl. Měl na hrudi připjatou hvězdu.

Moje první slova byla: "Co se to tady děje?"

Na chvíli zavládlo ticho. "Romane, už s tebou nemohu dál žít."

Neměl jsem ani čas se ozvat. Kapitán se ihned chopil slova.

"A jelikož nemáte dost peněž ji uživit,..."
"Takže to vám také pověděla?
"Ano, také o vás mluvila jako o géniovi, kterému se lepí smůla na paty. A že jednou vaše vynálezy prorazí."
"Hm. Proč tedy odcházíš?"

Chtěl jsem vytáhnout kudlu a bodnout ji, jeho. Avšak při pomyšlení, že můj protivník by ze mne mohl udělat fašírku, se mi nápad rozležel v hlavě.

Vetřelec na okamžik odvrátil pohled. Já na něj nepřestával zírat široce otevřenýma očima.

Skrz mázdru smutku hleděla Karolína na muže, kterého kdysi tolik milovala. 

"Dobrá, Romane, já jdu. Ale ty, ty, co bys chtěl, abych dělala?!
"To nevím."
"No vidíš. Přichystala jsem ti nové šaty, vyměň si prosím límeček."

Rozdíl mezi mnou a vámi je ten, že až padnete a zemřete vy, nezanecháte za sebou žádný nesmrtelný axióm, kdežto já ano! Dokonce jsem to již udělal, když mi bylo rovných šest. Mrzl jsem tehdy, hladověl, a zlobil se na svět a ve svém děsivě pustém pokojíčku jsem tehdy poslouchal dosti porouchaný gramofon, jehož chvějka kolmější než smrt přerývaně ryla jehlou v táhlých, jakoby zakřiknutých sekvencích... bouchl jsem tehdy pěstí s klouby zmrzlými do zdi a při tom buchnutí zakřičel na věčné časy, že se stanu stuprumem, nejpodivnějším z podivných!

Potěšilo mě, že mi pohledná učitelce ve školce řekla, že jsem pravým teroristou slov! Už jako malý fracek, dítě, které se teprve začalo učit mluvit, jsem několika výrazy popisoval celý svět... komentoval... a třebaže mým sdělením zdaleka nebylo tak zajímavé naslouchat, měl jsem již tehdy vlastní styl! Na radosti, na vinu a na svědomí jsem již tehdy měl dosti ucelený názor!