Přeji si zřízení zahradních měst pro bezdomné

Zastavili jsme se u plotu, u kterého řádil pes – malý, chundelatý, nesmírně nasraný. Padal zuřivě na mříže u branky, až branka duněla. Xénie se s úsměškem sebevědomí naklonila nad branku, natáhla k němu ruku a ... chtěl jsem jí zadržet, ale bylo už pozdě.. pes se jí zahryzl do krásného zápěstí... začala vřískat, krve by ve mě nedořezal a z ní se ta její lila jak z rozbitého krajáče mlíko...navíc pes jako by ještě nabral na divokosti, snažil se pohryzat i mě, avšak já si držel dostatečný odstup... alespoň jsem jí odtáhl do bezpečí... přestože křičela i na mě.. proč jsem nic neudělal, ječela? Spíš to štěkla...

Nebylo snad v mé moci proměnit její pohled z kamarádského na milostný!
Nechť se mi otevře jak bagdádské domy námořníku Z tisíce a jedné noci! Ale on tolik chtěl líbat její dráždivé vlasy, štětinatou skulinku, očichávat důlky, nechat si sbíhat slinu nad jejím pupíkem.
Když se otočila, hrubě ji udeřil do týlu! Spadla jako podťatá, vrhl se na ni, strhával z ní hadry, líbal ji, zatímco ji dlaň brutálně držel na ústech.

Měl jsem oblíbené místečko, kam jsem si vodil voňavé kundičky. Betonový plácek u bývalé školy jezuitů... nedaleko kalné řeky, kde se tyčily proti čisté obloze jenom dva stromy a nic, dva obrovité jeřáby, jako by to místo strážily nebo co.. nikdy neopadaly a nikdy nekvetly, byli to titáni mého mládí. Tam jsem na zapadlé lavičce a nebo v křoví plném lahváčů nasbíral hromadu zářezů.

Vodíval jsem si slečny všude možně po Futuru. Občas jsme zašli i do hračkářství. Měl jsem tam rád jednoho prodavače, byl to již stařec, avšak čilý, holohlavý stařec, který mluvil lámanou češtinou, jako by prodělal těžkou mrtvičku nebo se narodil v Gruzii. Pokaždé se nepostřehnutelně usmál, když jsem si přivedl dívku, kterou se mnou ještě neviděl. Co chtěly, jsem jim koupil. Máma dělala ve spořitelně ředitelku, takže vydělávala slušné koruny, mohla mi dávat kapesné, které by jiným sloužilo jako výplata.