Polilo jí sperma

Někdy, když jsem v nestřežené chvilce... nikdo kolem. Dovolím si přepych.

Největší přepych vesmíru.

Upřímnost.

Upřímně vyznám, že jsem magor a že bych se měl uklidnit, být jen jako ostatní elementy vesmíru! Podléhat hvězdnému prachu a času! A jiné mé já hned namítne: Nesmysl. Že se jako schválně stavím do té role, abych nemusel čelit pravdě. Pravda je taková, že nikdy již svět nezmírní mé šílenství, mé nedozírné provokatérství, nikdo již mi nezdejme mou masku Mesiáše!

V takových chvílí si říkám upřímně: "Abych pravdu řekl,".. a končí tradičně mé ego, jež bez problému dodá: "jsi docela pašák!"

A jakmile tak, otřeseně, přiznávám, vyjdu z tajné skrýše, ukryté před hledím ostatních, docela se změním. Postavím se k lidem jako někdo docela jiný. Příjemný, milý, vlídný, ochotný pomoci!

Nabízím přátelství tak šikovně, že to nikdo slušný nemůže odmítnout. Jsem buď velmi naivní, nebo ohromně chytrý... ovšem to víte nejlíp samy. Jen vy, dívky, znáte mne! Jediné, co mě chrání před opravdovými karamboly, je skutečnost, že netrvám, tak jako mnoho, tak příliš mnoho jiných, na světském úspěchu, a proto nemusím píchat. Člověk, který chce mít úspěch, musí mít citlivost pro - nazvěme to maléry – i ježčí bodlinky – a čím větší má úspěch, tím méně svou ježčí kůži odkládá, tak se mi alespoň zdá. Nic mě nezkruší, ba ani směšné příhody. A taky mám příslovečné štěstí na různých scénách, i v hazardu, a tak můžu hrát dost odvážně.

Jednou mi bylo smutno – a sladce. Sladký smutek. Po našem stužkováku už jsem věděl, že jsem se něčeho velkého vzdal, něčeho úžasného. Vzdal jsem se jí, mé milované Adriany. Něco se uzavřelo. Aby se mi otevřelo něco jiného. Branka Karimy. Naše exotická spolužačka byla ta další příčel žebře, na který jsem směl stanout.