Předstírat je milovat a lež je polibek, který si dáváme

Znal jsem kdysi takového kluka. Byl to děsnej lajdák, ale měl za ušima, uměl hrát bridge jako nikdo druhý. Jednou však prohrál - a tak zlomil život přes koleno a šel obsluhovat vysokozdvižný vozík nebo ještěrku do Hrušky. Když se začínala tahle story, stál právě na prahu krachu, tentokrát definitivně, Nora, jeho holka a částečně i živitelka, od něj odešla a on zůstal docela opuštěn. Když jsem ho potkal, hořekoval právě před prodejnou televizí. Čuměl jak blbý do výlohy a nadával do hromů a do jinačích ďasů. Nedaleko na náměstí byly zrovna trhy. Řekl jsem mu, ať si tam zajde... pro trochu slepičí polévky, že léčí nervy. Údajně. Podíval se na mě nenávistně. Ale já se na něj díval bezelstně... usmíval jsem se. Věděl jsem, že je upřímný a že je úplně v hajzlu. Jeho poetická láska vyhořela na tom, že prahla po penězích víc než po společné dráze. A to už byli, prosím, spolu na radnici... měli rozjeté ohlášky a tak. Ona nosila prstýnky, jaké tak zasnoubená děvčata nosí. 
Jenže co naplat, člověk míní, svět mění. I přes tu elektrizující vášeň se rozhodla vyměnit jej za výkonnější model. Co taky s gamblerem, s lajdákem.