Burský oříšek

Člověk, který žije se záměry, je odkázán k pocitům zklamání. Člověk, který žije s očekáváními, je odkázán k pocitům zklamání. Zato takový měsíc je odražen na hladině jezera - jezero o to nikdy neprosilo, měsíc to nikdy neměl v úmyslu. A je v pohodě, měsíc. Rozhodně o dost víc než vy!

Měsíc nemá žádný úmysl vrhnout svůj stín na nějaké místo. Proto je všude a nemá problém s časem. Zato vy, malověrní, kupujete hadry za tisíce a děláte si selfíčka i na veřejných toaletách, jen aby vás bylo víc vidět na ksichtbooku. Jenže nejste prostě dost známí a nikdo si na vás ani nevzpomene!

Uctívačka pyjů

Tak tedy Houbě od S.

Maggie MacTavishová umřela, a opustila tak starého vdovce Conroye. Tato zpráva mu přináší takovou úlevu, že ihned kvapí nervózně sem atam, jen aby dorazil k panu Tombovi, hrobníkovi. "Co stojí pochování mé ženy?" ptá se Conroy. "Pět set liber," odpovídá Tomb a mne si ruce. "Pět set?" drmolí Conroy, jenž křečovitě svírá svoji peněženku. "Jde to udělat levněji?" "Dobře," odpovídá pan Tomb, "nejlevněji to mohu udělat za tři sta liber." "Můj Ty Bože!" kvílí Conroy, počítaje svoje peníze, "Byl bych radši, kdyby ještě žila!"

Mezitím kdesi v jižním Sussexu stojí u kamen nějaký od pohledu mrzák, starý, šlachovitý, spráskaný jak pes a spěšně připravuje oběd pro svého podobně starého kámoše, Buffala Trávu. "Senza, brachu!" říká staroch, který odešel od dřezu a sedl si, aby si vyčoudil pár cigaret marihuany. "To je ten nejdivočejší recept, který jsem kdy zkoušel." "Prima kámo!" říká Buffalo Tráva v mračnu kouře. "Jaký je to recept?" "Je to salát, člověče!" říká starouš. "No bezva - říkáš salát!" souhlasí Buffalo Tráva. "Jak ho připravuješ?" "Je to strašně jednoduchý, kámo!" říká starý, "nasbíráš hlávkový salát, rajčata, okurky a mrkve, potom to smícháš a hodíš do toho nějaký LSD, ustoupíš a sleduješ, jak sebou ten salát sám lomcuje."

Pit a Pat jsou náhodní sourozenci, dvojčata, žijící v malém městě blízko moře, řekněme v Newquayi. Pit je ženatý a Pot je svobodný, ale vlastní malý veslový člun. Jednoho dne Pitova žena umře a o pár dní později se Potův člun potopí. Pot jde o týden později po ulici a potká tam paní Godballovou, biskupovu ženu. Paní Godballová si splete Pota, veslaře, s Pitem, který právě ztratil ženu. "Je mi té tvé ztráty tak líto!" říká paní Godballová. "Ó děkuji Vám!" odvětil Pot, veslař, "ale mě to není vůbec líto. Ona byla shnilá stará bárka již od počátku. Měla ohromnou škvíru na předku a velkou díru vzadu, která se zvětšovala pokaždé, když jsem ji použil. Smrděla rybinou a měla ve zvyku pořád propouštět vodu. Její spodek byl skutečně silně poškrábán a kdykoliv nastal vítr, nebylo bezpečné být v její blízkosti. Poslední týden se tu potulovali tři chlápci a chtěli se rozveselit, tak jsem jim ji půjčil. Řekl jsem jim, ať si to s ní klidně rozdají, ale ti tři idioti se do ní zkusili dostat naráz ve stejnou dobu. Samozřejmě, že se rozpukla vejpůl. Nyní je pryč, a já z toho mám radost!"

Investoval do ní tisíce

Tento krásný večer se může stát velice zásadní změnou ve tvém životě, pokud jsi dostatečně odvážná na to jít dál, podobně jako šíp, až ke skutečnému středu svého bytí. Ty jsi prostě svědkyně, prázdné zrcadlo. Letíš jak orel, máváš bičem, rozhodnuta neustoupit v ničem. Očividně se chceš stát paní svého života! A bylo to milé od měsíce, že ji osvětloval, když jsem ji onehdy zahlédl. Schoulenou pod schody... Tehdy jsem si hned všiml jejích rukou. Říkal jsem si: Jen se podívej, jak jsou jemné! Opravdu andělské ruce! Hluboko jsem zvrátil hlavu a pozoroval rozmanitá mračna, která - lehčí než já - těžkopádně letěla s větrem. Došel jsem tak k ní, k plakající. Přitom jsem pevně stiskl ruce, takže jsem ovšem tu nádheru škrtil. A umíte si představit, že nejsem tak slabý jako vaši nabíječi. Protože se rád mlčky dívám na hvězdy, pomalu mi vyšly na nebi hvězdy.. a ty úplně zastínily, co se stalo s tím jemným krkem!

Dnešní večerní článek bude věnován jedinému muži v historii, který se smál ještě před tím, než se řekl vtip. Jaká důvěra, viďte. Byl to weirdo nejhrubšího zrna a můj dobrý přítel z mládí! Říkali jsme mu Melvin, ale myslím, že se ve skutečnosti jmenoval Houba. Už v patnácti byl hipík a v pětadvaceti v ústraní kobky bohužel umřel.

Bývaly tu a stále tu jsou chrámy

Otec Prstík měl menší potíže se šestnáctiletou blondýnkou a policií. Ihned zašel ke svému právníkovi, Borisi Bleblemozkovi. "Jestliže tento případ vyhrajete pro mě," říká Prstík, "dám vám tisíc dolarů." "OK," souhlasí Bleblemozek, "přiveďte mi nějaké svědky." Otec Prstík se pídí okolo své farnosti a nalezne dva opilce a starou brécu jako své svědky. Ti před soudem vypoví správný příběh a otec vyhraje spor. "Vyhrál jsem vám tuto soudní při," říká Bleblemozek. "Co bude nyní s mými tisíci dolary!"

"OK", odpoví otec Prstík, "jen mi přiveďte nějaké svědky!"

Na jednom vkusném večírku v Hollywoodu potkal šejk Ali Baba, nesmírně bohatý olejový milionář, Brendu Bleblemozkovou a šíleně se do ní zamiloval. Šejk Ali Baba přišel k jejímu manželovi Borisi, právníkovi, a odvedl ho do klidného koutu. "Musím se s vaší ženou vyspat," říká Ali Baba, "a na oplátku vám zaplatím její váhu ve zlatě." Boris váhá a pak trvá na tom, že bude potřebovat pár dní. "Abyste si rozmyslel uzavření obchodu?" ptá se Ali Baba znepokojeně. "Ne, ne!" křičí Boris, "abych ji vykrmil!"

Jablko vždy dopadne na zem

gdsgds

Ke své lítosti jsem ji oprcal

gfdsds

Hloupá hádanka

Možná dosud jste duchaplné a zcela počestné, ale teď si představte, že vás svede naprosto zkušený děvkař.

Teď přijde ta hlavní závada: jste třeba zbožné a uctivé, a jak víte, děvkaři jsou z vůle osudu namotávači. To je pramen tisícerých drobných nepříjemností. Naletíte jim jak houseři na rohlík, protože si ve své čisté mysli neumíte ani představit, že by někdo tak zkažený mohl existovat.

Co že se vlastně stane? Che che, já to čirou náhodou vím, takže vám to raději řeknu, protože vy to zaručeně nevíte (jinak byste se sotva nechaly opíchat)... Tak tedy nic hezkého - budete brzy jenom plakat, noci a možná i dny zasvětíte dětinskému pláči, abyste mohly vůbec fungovat. Ale i když si po čase vypláčete spojivky, nikdy to z vás kompletně nevyjde, nikdy, tedy nikdy v tomto životě, pokud máte aspoň nadprůměrnou integritu. Pokud věříte v další životy, tak nejspíš ani nikdy v tom příštím.

Já jen, abyste byly připravené.

Vybírat znamená cokoliv

Takže jsme tu zase. Hlasíme se z opravené válcovny plechu. Sedím na vrátnici a zamýšlím se. Jen se zamýšlím, neříkám, že myslím nebo snad generuju myšlenky! Nejsem stroj, i když upřímně, byl bych radši strojem, nějakým tichým vysavačem, než abych neustále sledoval ta dramata, která se mi denně odvíjejí před lhostejným okem. Takže jak tu tak sedím, říkám si. Co ta váza na stole. Proč tu je? Protože je v ní kytka? To asi sotva. Ale kytka tam přece je. Jaká kytka? Nějaká červená. Dejme tomu, že je to pryskyřník. Proč tu tento klasický výkvět solidního vkusu trčí ve váze? Protože ho tam asi nějaká stará panna vložila. Nejsou tu žádné mladé holky, proto si myslím, že to byla uklízečka. Nebo někdo takový.

Každopádně je tu a vydává vůni. Jelikož mám citlivý nos, působí na mě vůně toho červenéhu květu dotěrně, až agresivně. Cítím ji bohužel za chřípím a později dokonce někde dál, ještě v nosohltanu. Říkám si, co asi vede některé lidi k výrobě parfémů... a odpovídám si, že je to požitek z vůně květin. Požitek, všimněte si toho slůvka. Někdo si užívá, jak agresivní vůně útočí na čivy v nose... Nevyjadřuji tím, co píšu, ani stín povýšenosti nad výrobci parfémů. Jsem dalek někoho shazovat, to se nebojte, jen vyjadřuji údiv nad tou skutečností. Jedinec, jako třeba proslulý výrobce parfému, se snaží dokazovat svou důležitost tím, že na trh uvede novou značku vůní. Ale mně jsou všichni Lagerfeldi a podobné vymyšlené primadony celkem u řiti. Seberealizaci prostřednictvím vůní nechápu. Připadá mi, že je to stejné, jako když se moucha snaží prorazit sklo, zatímco vedle je otevřené větrací okénko. Rozumím částečně, že sebezdokonalováním se vytváří pozitivní hodnoty, ale proč jako stříkat na sebe nějaké matoucí, umělé vůně, rozostřující rozlišovací schopnosti, všecky ty španělské mušky atp., když v živočišném světě jich je prakticky neomezeně, tomu už moc nerozumím. Pro mě jsou tihle parfémisti obyčejní frajeři, jimž je třeba srazit pyšný hřebínek a zlámat jim perutě. Jako by na světě nebylo dost problémů. A všechny ty nejrůznější problémy a překážky vnímáme jako bezpodmínečné průvodce každého z nás. Přitom ve skutečnosti je to docela jinak, no ne, holky? Ve skutečnosti představuje nepříjemnost anomálii, ne normální věc. Stejně tak jako se říká, že všichni lžou, ale to vůbec nic nemění, protože nikdo nikoho neposlouchá... vaše výmluvnost sice může druhé lidi zajímat, ale teprve až v poslední řadě. Jsem přesvědčen, že všichni, stejně jako vy, jsou zaujati téměr výhradně vlastními problémy, sami sebou, a proto dobrý posluchač, jemuž lze vše svěřit, představuje opravdový poklad. Nemusíte se mnou souhlasit a být vámi, ani se mnou nesouhlasím - jinak vás jistě stihne utrpení. Teď už však pa, to by pro dnešek stačilo, řekli jsme si dost!

váš kašpárek stuprum

Jediná svoboda je volba

Čím dál víc kolem sebe si všímám, že na světě běhají jakési povznesené osoby, které ostatní burcuji k všeobecné lásce a nabádají druhé k odpuštění. Ovšem v hloubi duše jedinec nedokáže pochopit, proč by odprošoval ty, jež nenávidí a proč by měl mít rád ty, kteří jsou mu lhostejní. Jaký prospěch z toho má? Získává tak ne přirozené, nýbrž vynucené štěstí. Osud každého jedince je opravdu již předurčen, ale neexistuje jen jedna varianta, je jich nekonečno. Tam v dálce žádná mez není, děvčata.

Ojetá

Bylo nádherné ráno, jasně rudé paprsky vycházejícího slunce se přehouply přes kopce. Ležela v postýlce jen v kalhotkách, oči přimknuté. Vánek jemně rozčechrával její kudrnaté vlásky. Zatím mu nervy planuly touhou se jí znovu zmocnit. Měla přijít bouře sexu, která by je ochladila, avšak nepřišla. Místo toho zazvonil budík v telefonu. Ohnala se po něm, aby ho vyslajdovala, ale když začal znít nějaký vyzváněcí tón od Aviciiho, rychle se podívala po displeji trnouc nepříjemnou předzvěstí, co asi se během jejího spánku ve světě přihodilo!

"Čau, tu robert Ozvi se deme kalit."

Po tváři ji přelétl blažený úsměv. Tak přece si dnes užije kalbu. Pokud se pod nějakou nejapnou záminkou dostane z domu.

Na ulici panovala tma a vlhko, šla po kluzké cestičce ponurým lesem. Skoro všechno listí již opadalo, a odkrylo tak šedé kmeny polomrtvých stromů. Uprostřed tohoto chmurného močálu vytáhla cigaretu. Vlastně se jí nechtělo kouřit, ale starý zvyk říkal, že musí? Musí? Odkdy se pro ni stala cigareta povinností? Pravda, kouřit po ránu na lačný žaludek je docela odporné. To dříve ve veselé společnosti přinášela cigareta potěšení a zároveň přinášela jakýsi symbol módy, stylu, ale svátky končí a začínají šedivé, deštivé dny s kalužemi trpkých problémů. A každičký problém několikrát zakousla cigaretou a doslova si říkala: teď si zakouřím, odpočinu si a znovu se ponořím do té nudné rutiny. Do očí se jí dostal kouř cigarety, takže si je na chvíli zakryla rukama jako ukřivděný chlapec. Jednou se všechno omrzí. Když v tom se, jako na potvrzení jejích myšlenek, zákeřně ohla větévka břízy a bolestivě ji udeřila do tváře, potvora. V zuřivosti ji zlomila a mrsknula ji stranou. Zůstala viset na stromě a začala se rozhoupávat a poskakovat jako paňáca. Jakoby demonstrovala veškerou neschopnost cokoliv na světě změnit. Teskně se ubírala dále. Pokáždě, když se pokoušela se světem bojovat, se jí zpočátku poddával, povzbuzoval ji, ale potom jí dal pěkně do nosu. To jen ve filmu hrdinové směřují k cíli, zatímco za sebou zanechávají spoušť. Ve skutečnosti tomu bývá jinak - život se podobá ruletě. Nejprve člověk vyhraje jednou, pak podruhé a potřetí. Považuje se již za vítěze a zdá se, že celý svět strčí do kapsy, avšak v konečném součtu se vždy krčí v poli poražených. Člověk je jen sváteční husou, kterou vykrmují, aby se pak mohla upéct a sníst za zvuků veselé hudby a smíchu. Zmýlila jste se, paní, to není váš svátek. Zatímco se topila v těchto neveselých myšlenkách, došla až k moři. Drobné vlnky zlostně okusovaly písečný břeh. Stála tam už celá skupinka, notně podroušená. Robert, Patrik i Venca. Moře na ně nepřívětivě válo studenou vlhkost, ale bylo jim to jedno. Jakmile se objevila, vydali se směrem k ní. Začala se mechanicky svlékat. Vykrmení racci se líně procházeli po břehu, zatímco se její otvory zběsile plnily vilnými, alkoholem posilněnými údy.

Mým snem je hrát ve Španělsku

gdsgds

Z plic do plic

fasfsa

Zámotek

fsafas

Svlečená

Dějiny lidských vztahů jsou vteřinou mezi dvěma přírazy zhýralce. Němota patří k atributům dokonalosti. Člověk je jako nesmírná hladina močálu. Když ho chytne nadšení, je to vcelku tak, jako když někde v zátočině močálu žbluňkne žabka do zelené vody.

Kolik bolesti asi stojí jedna useknutá noha

Zničit tento svět nemůžeme, neboť jsme jej nevybudovali jako něco svébytného, nýbrž jsme do něho zabloudili.

Je ze mne paf

Dívčino, nezapomínej na modlitbu. Je-li tvá modlitba upřímná, pokaždé se v ní kmitne nový cit a v něm i nová myšlenka, kterou jsi předtím neznala a která tě znova povzbudí a pochopíš, že modlitba je výchova. A pamatuj také, abys každý den, a kdykoli můžeš, v duchu opakovala: "Bože, dej, abych potkala kluka svých snů, který si mě vezme a zasadí ve mně semínko nového, unikátního života."

Koulí očima a prdí cibuli

Přísahám na paprsky hězd, na půlnoci a na rozbřesky, že žádný vládce pyšných měst, žádný chán, žádný emír perský, žádný car ani žádný král takové oči nelíbal, že žádná z fontán harému neměla štěstí v parném dnu vyperlit chladnou záplavu vod na sličnější postavu, že z pozemšťanů netroufal si doposud nikdo hebké vlasy rozplést a laskat milé čelo, že od dob, kdy ráj ztratil svět, jedinkrát jižní slunce květ podobné krásy nevidělo.

Dej si bacha na slůňata

fsafsa

Dějství děsu

Vím, že jsem tupec. Bůh ví, že jsem nikdy neměl dost inteligence, nebo dost selského filipa. Ve škole jsem dostával zpravidla čtyřky, když se zadařilo tři mínus, ale jedině s vypracovanými taháky šprtů, z češtiny, která jediná mě bavila, jsem z devíti let na střední propadl osmkrát, a tak si možná pomyslíte, že doma to bylo lepší... ale doma jsem měl problém vyměnit poličku, nalepit správně známku nebo na těch opakovacích číselnících telefonů vytočit číslo. Přátelé se mi za zády vysmívali, že prý jsem nemožný alkoholik a vyfetovaný lůzr. Rodiče mi tvrdili, že jsem budižkničemu a ztracený případ. Holky (nejvíc ty, u kterých mi učarovala jejich mladší sestra) mi připomínaly, že jsem debil, lhář, nevěřník, že nechápou, jak se mnou někdy mohly něco mít. Ale dost už o mně. Dnes vám chci vyprávět příběh, který mi svěřila jedna udýchaná dívka na pokraji zhroucení. Byla se mnou sama na lavičce v temnějícím parku a říkala věci, o které se chci právě podělit. S vámi. Mohl bych je svěřit papíru a vytisknout si je, čistě pro sebe, ale tak nějak slavnostněji vyjde, když je spatří i světlo tohoto portálu.

Jakási akce

Sotva k ní přišel, byla surově sražena k zemi. Dopadla na záda a utrpěla nejméně šest kousnutí, možná až dvanáct. Pachatel se choval jako šílenec. Poté ji obrátil na břicho a sodomizoval. Buď během znásilňování, nebo bezprostředně po něm pachatel ejakuloval. Části Jiřinčina těla, přesněji pravý ušní lalůček, pravá bradavka a část průdušnice a jícnu chybějí. Pachatel si je mohl společně se značným kusem masa ze zátylku odnést jako trofeje. Alternativní hypotézou je, že je pachatel snědl. Omlouvám se, jestli jsem překročil povolené hranice toho, co smím a nesmím zveřejnit, ale v tomto případě jsem to považoval za nezbytné.

Vrchní patolog Chocholoušek

Seděl jsem upjatě a tiše vedle Ivy na radiátoru. Brečela a mávala kapesníkem. Ne mně, ale někomu, kdo ji snad v tom okně uvidí. Kdo vystoupá na obláčku a zahrne ji přílivem něhy.

Chvíli jsem ji navenek tišil, ale když nic vůči pláči nepomáhalo, hodil jsem s sebou na kanape a četl si Grahama Greena, něco promyšleného o špiónech za gestapa. Užili jsem si sex a ještě jeden (zdunila se češtinkou) a pak jsme šli spát. Uprostřed noci jsem se probudil z divného snu, nabitého biči a lasy dlouhými jako had, a dostavníky prchajícími po horských souutěskách. Taky tam bya kaktusová pole a nezvyklí, majestátní starci bafali z dýmek nad pohasínajícím ohniskem... bezzubá ústa se křivila vyšším poznáním, jazyky měli celé ayahuaskové. To bylo prvně, co jsem takhle nepřirozeně snil, vzbudi jsem se celý zpocený. Byla mírná letní noc a když jsem se podíval na Ivu ležící vedle mě, bylo neklamně jasné, že spí... oddechovala jak lokomotiva a oči se jí za víčky pohybovaly sem a tam. Do oken pleskaly větve. Vstal jsem. Po špičkách jsem se kradl (mezitím jsem samozřejmě vrážel do nábytku, měsíc nesvítil nic a nic) obhlídnout parkoviště před domem, jestli tam náhodou není nějaký opožděný pár, zhulený a opilý, aby mi kdyžtak věnovali lakystrajku a kozlíka na vytrávení. Venku bylo dusno a trochu zatuchle. Jako kdyby si skupina opic, zfamfrnělá dlouhou zdrženlivostí, dala do análu a nyní usnula přímo před Ivčiným vchodem.

Neměl jsem nikdy rád, když mi někdo říkal co mám dělat, nebo co si mám nedejbože myslet. Chápal jsem, že ženská individualita se musí podporovat, nikoliv utlačovat, to ano, ale taky jsem si neuměl představit, že mi ta malá ubrečená rajda, která málem nevěděla, jak platit daně, řídila život, kecala do toho, co mám nebo nemám dělat. Nechtěl jsem s ní vztah, to se nemylte, o to vůbec nešlo, chtěl jsem jí prostě prcat, cítit v ní kus živého materiálu - v zásadě se nejednalo o nic jiného, než když truhlář hobluje prkno nebo když řezník naklepává silnější plátky kýty. Z jedné strany jsem ji už znal. Byla malicherná, nesnášela menšiny, nadávala na Piráty, korporace jí lezly krkem, gayové ji pobuřovali, přistěhovalci mátli. Cítila asi ve svém přesně nalinkovaném mozku a po dosavadních vágních úspěších na poli univerzity (dostala grant na podporu vědkyň, něco kapesného na výzkum ugrofinských jazyků), že v Čechách, tedy ve svobodné demokratické republice, z globálního hlediska téměř v ráji, je nemožné vyhnout se přílivu nekvalifikovaných sil odněkud z Chorvatska, země třetího světa, kde sotva mají ve večerce máslo a sunar, přesto ten fakt vědomě potlačovala a zaháněla jako nepřípustný. A už vůbec si nedokázala představit, že by ji nějaký takový novodobý "barbar" zastoupil cestu v úzké uličce a nabídl se jí za ženicha na jednu noc. Pro ni divokost vzruchů a nepředvídatelnost emocí znamenala automaticky nekvalitního člověka, neuspořádané zvíře, (že se někde na světě manuálně pracuje, nevěděla ani ze skript) jež ani není s to se svou mravenčí, cílevědomou, nábožně-minuciózní činností zasadit o zlepšení svých vyhlídek v životě, třeba příhodným charitativním darem, jež měla obzvlášt v oblibě, neboť si tě takhle mohou vyhlídnout mocní a vlivní, jak málem s dojetím v tvářila říkávala. "Ty pomůžeš jim, s něčím malým, co pomůže potřebným, a oni za oplátku pomůžou tobě, s něčím, co potřebuješ ty." Dodnes si pamatuji ta naivní, definitivně osamělá slova možná tak přestárlých učitelek na venkově, které ve své sociální osvětě na náměstích zapomínají aspoň na malou, avšak pro ně nekonečně dlouhou chvíli, že se nikdy neprovdaly a posledního chlapa, kterého kdy viděly nahého, zahnaly svým pronikavým vaginismem.

Někdo zpívá déle

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jimž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid.

Líbí se mi jak peníze obíhají dokola jako prádlo v sušičce

Když se policisté u výslechu ptali svědka Lukáše, jak vypadal, když jí napadl, ten jenom nechápavě valil bulvy.

"Myslíte, jestli se nepřipravoval na spáchání vraždy? Jako že přecházel sem a tam, mnul si ruce, možná slintal a mumlal si pro sebe?"

"No.. když to podáte takhle, tak to asi nebylo, co?" koutky úst vyslýchajícímu málem vyletěly k úsměvu.

"Jistěže ne. Neleze vám to na hlavu? Byl prostě zdrogovaný a hodně to ráno pil, myslím gin. V afektu se prostě neovládl..."

"Dobrá, možná nakonec vás kamarád nedostane trest smrt."

"To je fajn, já ho znal jako malého a měl už tehdy dost problémů... totiž víte, když byl mladší, hrával dost golf. Nesnášel ho. Hrával i jiné míčové hry, třeba volejbal, basket nebo tenis. Tenis měl rád, protože golfovým míčkem čatso dostával údery do hlavy a tenisový míček, ten byl o dost měkčí, tím to tolik nebolelo, když schytával rány. Zatímco po golfu byl poset modřinami, po tenisu se dovedl krátce i usmívat."

"Jeho nevlatní fotřík ho tak zpracovával? To jsme ani nevěděli," významně si odkašlal.

"No jo, takže teď, co se stalo tam u lesa...Viděl jsem teprve to, jak běžela o život tryskem po trávě, jako by jí hořely vlasy a koudel u zadku. Než jí celý udýchaný na mýtince doběhl, pěkně od plic ji vysvětlil, jaká je to běhna... a pak jí jen asi půl minuty bil do tváře a kousal do prsou, než jsme k nim stačili doběhnout. Od pohledu to měl v hlavě docela převrácené. Nevypadal ani jako moc nasraně, jea jen trochu nepřítomně, asi jako dealer drog Vašků, co ho nedávno odsoudili na patnáct let poté, co ve strachu v toxické psychóze, že ho chce přítelkyně vykuchat jako rybu, sám do ní opakovaně nořil čepel nože."

Dvě božské polokoule se odhalily

Slunce hřálo a on popíjel asi sedmé pivo v restauraci, která jakoby z oka vypadla podnikům tak věrně popsaným ve Větrné hůrce. K řízné třináctce značky Platan si dával jako zákusek panáky. Vypadal, jako vypadal každé odpoledne, pokud zrovna nelilo jak z konve. Kůži ve tváři měl i přes relativně mladý předstřední věk jako zmačkaný pergamen. I kdyby jej ostatní hosté neznali a nevěnovali pozornost plasticitě vaků pod rozpitýma očima, celému jeho obličeji vládl hliněný nádech krve naložené v chlastu. Podíval se roztržitě a líně kolem sebe, protože se zrovna aspoň částečně zmátořil a všiml si tak na krátkou chvíli, co se zhruba děje kolem. Místo platilo jako studentská hospoda, takže tam seděli hlavně studenti. Tlachali vesměs o ničem a předváděli se ve vychloubání. Nejvíc ho ale upoutaly tři tak docela prostředí neodpovídající postavy úplně v koutě. Dva dědové a maso. Mladé, obdařené ženě usazené mezi těmi dvěma starými muži téměř nevěnoval pozornost, až na pár nenápadných pohledů na její prsa. Ona mu též nevěnovala nejmenší pozornosot. Co ho ale upoutalo, přestože větší část jejich dialogů přeřvávala taneční muzika, byl fakt, že se bavili o lyrickém písemnictví! O samotném Rilkovi. Že mluvili zhruba stejným dílem, to už mu připadalo zvláštní, neboť že by tak vyložený magnet na mrdačky znal německého klasika, mu nepřipadalo příliš pravděpodobné. Víc se uzavřel ostatním vjemům a daleko pečlivěji, avšak stejně nenápadně, si všímal zvláštní skupinky. Vzrůstalo v něm napětí, neboť teď obtížně udržoval pozornost, protože už dávno minulo poledne, a tak jeho schopnost zůstat sedět, aniž by se musel každou chvilku klimbat při stole, se výrazně snižovala. Nepsaným pravidlem ve studentských pajzlech je fakt, že v pátek se tam někdo ožere a musí být kamarády vyveden, případně přiveden až před práh domu. Dnes byl pátek a pokud tam občas nebyl nikdo ochotný zhostit se této úlohy, vždycky za něj roli převzal on. Minuty míjely a hodiny odkápavaly jednotvárně a přece čím dál neslyšněji a neurčitěji. Přestával vnímat obrysy návštěvníků a docela i zapomněl na tu zvláštní skupinu v koutě. Jeho mysl zaměstnávaly snové obrazy, vize pekla a zmrtvýchvstání démonů. Servírky ho už znaly a dobře věděly, že je to prase a že vlastně to nejlepší, co mohou pro klid svůj i baru udělat, je nechat ho pít, dokud se nesvalí pod stoleček. Konečně se mladá žena zvedla a vydala se procházejíc nedaleko něj směrem asi na toaletu. On se též jako ve snu zdvihl a následoval ji. Nikomu nebylo divné, že vlezl na dámskou toaletu, vždyť dveře byly jen sotva pár metrů od sebe.

"Co tady chcete?" překvapeně vypískla ona.

"Nic, promintě, paní, spletl jsem si dveře," vypravil ze sebe.

Neřekla nic a stále se zmatkem v očích otevřela si kabinku.

"Ale když už jsem tady, nechcete mi ukázat ty vaše dvě božské polokoule?"

Asi pět sekund se neozývalo nic, poté začala čůrat. Určitě se skloněnou hlavou a obličejem zabořeným v dlaních.

"Vím, kdo jsi," řekla klidně po chvilce.

"Jó? A kdo podle tebe jsem?"

"Jseš magor a ošáháváč holek, typ zralý na odstřel, asi jsi mentálně zaostalý a určitě máš komplexy!"

"Jen se podívej na Rilkeho. Ten celý svůj dospělý život putoval od jednoho zámku k druhému a nechával se vydržovat šilhavými nebo chromými baronkami, kterým poté skládal platonicky milostné básně. Uznej, že ve světle toho zjištění jsem ještě v cajku týpek..."

Věneček

Probudil se do hnusného rána s pocitem střev omotaných kolem krku. Vzduchl v místnosti byl teplý a páchl zvětralým pivem a všudypřítomnou močí. Ne že by to bylo poprvé. Budil se tak od pravidelně asi od patnácti. Leč tentokrát to bylo přece jenom jiné. Ležel asi dvacet minut s očima dokořán, než pochopil, že je má otevřené. Zkusmo zavrtěl pažemi a nohami, potom hlavou. Když se nic moc nedělo, skřivani za oknem otravně zpívali své ody, vstoupil bosou nohou na pochcanou rohož u postele. Znechuceně si povzdechl. Další posraná neděle, pomyslel si. Jelikož pro svůj pocit well-being nemohl momentálně nic, ale vůbec nic udělat, odzátkoval výtečné víno, dar od bezďáků, které si schovával pod postelí pro případ nouze. S kloktáním si vychutnával víc než pár doušků, až mu kapičky pozdního sběru stékaly po neholené bradě a rozplácávaly se o trenky. Ocital se zvolna už asi osm let ve fázi života, kterou pro sebe nazval hledačskou, protože se právě sám pro sebe začínal cítit jako cizinec a bylo asi načase se začít poznávat. Někdo by řekl, že je to užasný odrazový můstek pro budoucí let k nebesům, on to ale považoval pouze za nepřiměřený sebeklam. V každém případě se nehodlal měnit - byl přece nejlepší stand-up komediant a nejúspěšnější dupač v celém městě, jen o tom dosud nevěděl nikdo kromě něj. Vzhledem to nebyl žádný Humphrey Bogart a ani poněkud namakanější Marlon Brando. Spíš připomínal židovského mistra expresionismu Chaima Soutina, ty krysí oči, rozpadlá brada, tence nanesené kníry na jakoby příliš žlučovitých rtech. Vše pouze za předpokladu, že by Soutine trpěl epilepsií... Nebyl na něj věru příliš hezký pohled, a byl o to horší, když byl nalitý, což on byl neustále. Dlužil peníze, kam se podíval, v práci ho nechtěli vidět častěji než dvakrát týdně, ošáhaval slušné dívky v nóbl barech, když se tam náhodou dostal přes ochranku, spal u popelnic, když si šňupl své oblíbené valium. Slovem a skutkem to byl odpad. Historická spodina kraje. Výtvor Satana a nezničitelný protivník Boha. Cítil se daleko hůř, než jak vypadal, což znamenalo jediné. Nikdo se v jeho blízkosti dlouho nezdržel. I dívat se na něj bylo stejné jako dívat se na nejzvrácenější Soutinovy obrazy (viz Dívenka s panenkou) - znamenalo to rochnit se v bahnu agónie a zároveň nebýt schopen odvrátit pohled.

Kutnohorský milenec

Dlouho se scházeli s Jitkou potají, čistě jako přátelé, jenže potom jeho otec, slavný probošt Metropolitní kapituly, přišel na to, s kým se jeho dcera stýká. Poslal ji k jeptiškám do kláštera. Netrvalo však dlouho a i tam ji vynalézavý milenec objevil. Zanedlouho začalo jeho namlouvání nanovo.

Klášterní zahrada byla posléze dějistěm jeho úplného štěstí. Ona však otěhotněla a když jednoho rána omdlela na schodech, všecko prasklo. Odsoudil tím ubohou hříšnici k trestu z nejhorších - k upálení.

Pětatřicet let osudu

Především si zapamatujte toto - nebe je zde. Třebas ji milujete, když je nádherná a svěží jako broskvička.

Elitní zhýralec

Lidi, co tu žijí, mají radši svoje vlastní historky o tom, kdo koho miluje a nenávidí, svoje skandály a drby o skandálech. Nezajímá je skutečnost ani skutečné poměry. Proto se mi zdejší sousedství zamlouvá. Kdo má blíž ke snění, je mi vždy o něco bližší než běžný uživatel dne.

Hrozba kazu se vznáší nad mrtvolou

Mučení dívek

maska chlapecké tváře pukla

když se probudil, nedošlo mu, že je při vědomi

ležel asi hodinu s očima dokořán, než si uvědomil, že je má otevřené

zkusmo zavrtěl pažemi a nohami, potom hlavou

vzduch byl teplý a páchl ztuchlinou

tma jeho křik snadno pohltila

křikem ochraptěl

opět se položil na mříž