Slunce hřálo a on popíjel asi sedmé pivo v restauraci, která jakoby z oka vypadla podnikům tak věrně popsaným ve Větrné hůrce. K řízné třináctce značky Platan si dával jako zákusek panáky. Vypadal, jako vypadal každé odpoledne, pokud zrovna nelilo jak z konve. Kůži ve tváři měl i přes relativně mladý předstřední věk jako zmačkaný pergamen. I kdyby jej ostatní hosté neznali a nevěnovali pozornost plasticitě vaků pod rozpitýma očima, celému jeho obličeji vládl hliněný nádech krve naložené v chlastu. Podíval se roztržitě a líně kolem sebe, protože se zrovna aspoň částečně zmátořil a všiml si tak na krátkou chvíli, co se zhruba děje kolem. Místo platilo jako studentská hospoda, takže tam seděli hlavně studenti. Tlachali vesměs o ničem a předváděli se ve vychloubání. Nejvíc ho ale upoutaly tři tak docela prostředí neodpovídající postavy úplně v koutě. Dva dědové a maso. Mladé, obdařené ženě usazené mezi těmi dvěma starými muži téměř nevěnoval pozornost, až na pár nenápadných pohledů na její prsa. Ona mu též nevěnovala nejmenší pozornosot. Co ho ale upoutalo, přestože větší část jejich dialogů přeřvávala taneční muzika, byl fakt, že se bavili o lyrickém písemnictví! O samotném Rilkovi. Že mluvili zhruba stejným dílem, to už mu připadalo zvláštní, neboť že by tak vyložený magnet na mrdačky znal německého klasika, mu nepřipadalo příliš pravděpodobné. Víc se uzavřel ostatním vjemům a daleko pečlivěji, avšak stejně nenápadně, si všímal zvláštní skupinky. Vzrůstalo v něm napětí, neboť teď obtížně udržoval pozornost, protože už dávno minulo poledne, a tak jeho schopnost zůstat sedět, aniž by se musel každou chvilku klimbat při stole, se výrazně snižovala. Nepsaným pravidlem ve studentských pajzlech je fakt, že v pátek se tam někdo ožere a musí být kamarády vyveden, případně přiveden až před práh domu. Dnes byl pátek a pokud tam občas nebyl nikdo ochotný zhostit se této úlohy, vždycky za něj roli převzal on. Minuty míjely a hodiny odkápavaly jednotvárně a přece čím dál neslyšněji a neurčitěji. Přestával vnímat obrysy návštěvníků a docela i zapomněl na tu zvláštní skupinu v koutě. Jeho mysl zaměstnávaly snové obrazy, vize pekla a zmrtvýchvstání démonů. Servírky ho už znaly a dobře věděly, že je to prase a že vlastně to nejlepší, co mohou pro klid svůj i baru udělat, je nechat ho pít, dokud se nesvalí pod stoleček. Konečně se mladá žena zvedla a vydala se procházejíc nedaleko něj směrem asi na toaletu. On se též jako ve snu zdvihl a následoval ji. Nikomu nebylo divné, že vlezl na dámskou toaletu, vždyť dveře byly jen sotva pár metrů od sebe.
"Co tady chcete?" překvapeně vypískla ona.
"Nic, promintě, paní, spletl jsem si dveře," vypravil ze sebe.
Neřekla nic a stále se zmatkem v očích otevřela si kabinku.
"Ale když už jsem tady, nechcete mi ukázat ty vaše dvě božské polokoule?"
Asi pět sekund se neozývalo nic, poté začala čůrat. Určitě se skloněnou hlavou a obličejem zabořeným v dlaních.
"Vím, kdo jsi," řekla klidně po chvilce.
"Jó? A kdo podle tebe jsem?"
"Jseš magor a ošáháváč holek, typ zralý na odstřel, asi jsi mentálně zaostalý a určitě máš komplexy!"
"Jen se podívej na Rilkeho. Ten celý svůj dospělý život putoval od jednoho zámku k druhému a nechával se vydržovat šilhavými nebo chromými baronkami, kterým poté skládal platonicky milostné básně. Uznej, že ve světle toho zjištění jsem ještě v cajku týpek..."
Žádné komentáře:
Okomentovat