Věneček

Probudil se do hnusného rána s pocitem střev omotaných kolem krku. Vzduchl v místnosti byl teplý a páchl zvětralým pivem a všudypřítomnou močí. Ne že by to bylo poprvé. Budil se tak od pravidelně asi od patnácti. Leč tentokrát to bylo přece jenom jiné. Ležel asi dvacet minut s očima dokořán, než pochopil, že je má otevřené. Zkusmo zavrtěl pažemi a nohami, potom hlavou. Když se nic moc nedělo, skřivani za oknem otravně zpívali své ody, vstoupil bosou nohou na pochcanou rohož u postele. Znechuceně si povzdechl. Další posraná neděle, pomyslel si. Jelikož pro svůj pocit well-being nemohl momentálně nic, ale vůbec nic udělat, odzátkoval výtečné víno, dar od bezďáků, které si schovával pod postelí pro případ nouze. S kloktáním si vychutnával víc než pár doušků, až mu kapičky pozdního sběru stékaly po neholené bradě a rozplácávaly se o trenky. Ocital se zvolna už asi osm let ve fázi života, kterou pro sebe nazval hledačskou, protože se právě sám pro sebe začínal cítit jako cizinec a bylo asi načase se začít poznávat. Někdo by řekl, že je to užasný odrazový můstek pro budoucí let k nebesům, on to ale považoval pouze za nepřiměřený sebeklam. V každém případě se nehodlal měnit - byl přece nejlepší stand-up komediant a nejúspěšnější dupač v celém městě, jen o tom dosud nevěděl nikdo kromě něj. Vzhledem to nebyl žádný Humphrey Bogart a ani poněkud namakanější Marlon Brando. Spíš připomínal židovského mistra expresionismu Chaima Soutina, ty krysí oči, rozpadlá brada, tence nanesené kníry na jakoby příliš žlučovitých rtech. Vše pouze za předpokladu, že by Soutine trpěl epilepsií... Nebyl na něj věru příliš hezký pohled, a byl o to horší, když byl nalitý, což on byl neustále. Dlužil peníze, kam se podíval, v práci ho nechtěli vidět častěji než dvakrát týdně, ošáhaval slušné dívky v nóbl barech, když se tam náhodou dostal přes ochranku, spal u popelnic, když si šňupl své oblíbené valium. Slovem a skutkem to byl odpad. Historická spodina kraje. Výtvor Satana a nezničitelný protivník Boha. Cítil se daleko hůř, než jak vypadal, což znamenalo jediné. Nikdo se v jeho blízkosti dlouho nezdržel. I dívat se na něj bylo stejné jako dívat se na nejzvrácenější Soutinovy obrazy (viz Dívenka s panenkou) - znamenalo to rochnit se v bahnu agónie a zároveň nebýt schopen odvrátit pohled.