Vím, že jsem tupec. Bůh ví, že jsem nikdy neměl dost inteligence, nebo dost selského filipa. Ve škole jsem dostával zpravidla čtyřky, když se zadařilo tři mínus, ale jedině s vypracovanými taháky šprtů, z češtiny, která jediná mě bavila, jsem z devíti let na střední propadl osmkrát, a tak si možná pomyslíte, že doma to bylo lepší... ale doma jsem měl problém vyměnit poličku, nalepit správně známku nebo na těch opakovacích číselnících telefonů vytočit číslo. Přátelé se mi za zády vysmívali, že prý jsem nemožný alkoholik a vyfetovaný lůzr. Rodiče mi tvrdili, že jsem budižkničemu a ztracený případ. Holky (nejvíc ty, u kterých mi učarovala jejich mladší sestra) mi připomínaly, že jsem debil, lhář, nevěřník, že nechápou, jak se mnou někdy mohly něco mít. Ale dost už o mně. Dnes vám chci vyprávět příběh, který mi svěřila jedna udýchaná dívka na pokraji zhroucení. Byla se mnou sama na lavičce v temnějícím parku a říkala věci, o které se chci právě podělit. S vámi. Mohl bych je svěřit papíru a vytisknout si je, čistě pro sebe, ale tak nějak slavnostněji vyjde, když je spatří i světlo tohoto portálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat