Sotva k ní přišel, byla surově sražena k zemi. Dopadla na záda a utrpěla nejméně šest kousnutí, možná až dvanáct. Pachatel se choval jako šílenec. Poté ji obrátil na břicho a sodomizoval. Buď během znásilňování, nebo bezprostředně po něm pachatel ejakuloval. Části Jiřinčina těla, přesněji pravý ušní lalůček, pravá bradavka a část průdušnice a jícnu chybějí. Pachatel si je mohl společně se značným kusem masa ze zátylku odnést jako trofeje. Alternativní hypotézou je, že je pachatel snědl. Omlouvám se, jestli jsem překročil povolené hranice toho, co smím a nesmím zveřejnit, ale v tomto případě jsem to považoval za nezbytné.
Vrchní patolog Chocholoušek
Seděl jsem upjatě a tiše vedle Ivy na radiátoru. Brečela a mávala kapesníkem. Ne mně, ale někomu, kdo ji snad v tom okně uvidí. Kdo vystoupá na obláčku a zahrne ji přílivem něhy.
Chvíli jsem ji navenek tišil, ale když nic vůči pláči nepomáhalo, hodil jsem s sebou na kanape a četl si Grahama Greena, něco promyšleného o špiónech za gestapa. Užili jsem si sex a ještě jeden (zdunila se češtinkou) a pak jsme šli spát. Uprostřed noci jsem se probudil z divného snu, nabitého biči a lasy dlouhými jako had, a dostavníky prchajícími po horských souutěskách. Taky tam bya kaktusová pole a nezvyklí, majestátní starci bafali z dýmek nad pohasínajícím ohniskem... bezzubá ústa se křivila vyšším poznáním, jazyky měli celé ayahuaskové. To bylo prvně, co jsem takhle nepřirozeně snil, vzbudi jsem se celý zpocený. Byla mírná letní noc a když jsem se podíval na Ivu ležící vedle mě, bylo neklamně jasné, že spí... oddechovala jak lokomotiva a oči se jí za víčky pohybovaly sem a tam. Do oken pleskaly větve. Vstal jsem. Po špičkách jsem se kradl (mezitím jsem samozřejmě vrážel do nábytku, měsíc nesvítil nic a nic) obhlídnout parkoviště před domem, jestli tam náhodou není nějaký opožděný pár, zhulený a opilý, aby mi kdyžtak věnovali lakystrajku a kozlíka na vytrávení. Venku bylo dusno a trochu zatuchle. Jako kdyby si skupina opic, zfamfrnělá dlouhou zdrženlivostí, dala do análu a nyní usnula přímo před Ivčiným vchodem.
Neměl jsem nikdy rád, když mi někdo říkal co mám dělat, nebo co si mám nedejbože myslet. Chápal jsem, že ženská individualita se musí podporovat, nikoliv utlačovat, to ano, ale taky jsem si neuměl představit, že mi ta malá ubrečená rajda, která málem nevěděla, jak platit daně, řídila život, kecala do toho, co mám nebo nemám dělat. Nechtěl jsem s ní vztah, to se nemylte, o to vůbec nešlo, chtěl jsem jí prostě prcat, cítit v ní kus živého materiálu - v zásadě se nejednalo o nic jiného, než když truhlář hobluje prkno nebo když řezník naklepává silnější plátky kýty. Z jedné strany jsem ji už znal. Byla malicherná, nesnášela menšiny, nadávala na Piráty, korporace jí lezly krkem, gayové ji pobuřovali, přistěhovalci mátli. Cítila asi ve svém přesně nalinkovaném mozku a po dosavadních vágních úspěších na poli univerzity (dostala grant na podporu vědkyň, něco kapesného na výzkum ugrofinských jazyků), že v Čechách, tedy ve svobodné demokratické republice, z globálního hlediska téměř v ráji, je nemožné vyhnout se přílivu nekvalifikovaných sil odněkud z Chorvatska, země třetího světa, kde sotva mají ve večerce máslo a sunar, přesto ten fakt vědomě potlačovala a zaháněla jako nepřípustný. A už vůbec si nedokázala představit, že by ji nějaký takový novodobý "barbar" zastoupil cestu v úzké uličce a nabídl se jí za ženicha na jednu noc. Pro ni divokost vzruchů a nepředvídatelnost emocí znamenala automaticky nekvalitního člověka, neuspořádané zvíře, (že se někde na světě manuálně pracuje, nevěděla ani ze skript) jež ani není s to se svou mravenčí, cílevědomou, nábožně-minuciózní činností zasadit o zlepšení svých vyhlídek v životě, třeba příhodným charitativním darem, jež měla obzvlášt v oblibě, neboť si tě takhle mohou vyhlídnout mocní a vlivní, jak málem s dojetím v tvářila říkávala. "Ty pomůžeš jim, s něčím malým, co pomůže potřebným, a oni za oplátku pomůžou tobě, s něčím, co potřebuješ ty." Dodnes si pamatuji ta naivní, definitivně osamělá slova možná tak přestárlých učitelek na venkově, které ve své sociální osvětě na náměstích zapomínají aspoň na malou, avšak pro ně nekonečně dlouhou chvíli, že se nikdy neprovdaly a posledního chlapa, kterého kdy viděly nahého, zahnaly svým pronikavým vaginismem.
Žádné komentáře:
Okomentovat