Ojetá

Bylo nádherné ráno, jasně rudé paprsky vycházejícího slunce se přehouply přes kopce. Ležela v postýlce jen v kalhotkách, oči přimknuté. Vánek jemně rozčechrával její kudrnaté vlásky. Zatím mu nervy planuly touhou se jí znovu zmocnit. Měla přijít bouře sexu, která by je ochladila, avšak nepřišla. Místo toho zazvonil budík v telefonu. Ohnala se po něm, aby ho vyslajdovala, ale když začal znít nějaký vyzváněcí tón od Aviciiho, rychle se podívala po displeji trnouc nepříjemnou předzvěstí, co asi se během jejího spánku ve světě přihodilo!

"Čau, tu robert Ozvi se deme kalit."

Po tváři ji přelétl blažený úsměv. Tak přece si dnes užije kalbu. Pokud se pod nějakou nejapnou záminkou dostane z domu.

Na ulici panovala tma a vlhko, šla po kluzké cestičce ponurým lesem. Skoro všechno listí již opadalo, a odkrylo tak šedé kmeny polomrtvých stromů. Uprostřed tohoto chmurného močálu vytáhla cigaretu. Vlastně se jí nechtělo kouřit, ale starý zvyk říkal, že musí? Musí? Odkdy se pro ni stala cigareta povinností? Pravda, kouřit po ránu na lačný žaludek je docela odporné. To dříve ve veselé společnosti přinášela cigareta potěšení a zároveň přinášela jakýsi symbol módy, stylu, ale svátky končí a začínají šedivé, deštivé dny s kalužemi trpkých problémů. A každičký problém několikrát zakousla cigaretou a doslova si říkala: teď si zakouřím, odpočinu si a znovu se ponořím do té nudné rutiny. Do očí se jí dostal kouř cigarety, takže si je na chvíli zakryla rukama jako ukřivděný chlapec. Jednou se všechno omrzí. Když v tom se, jako na potvrzení jejích myšlenek, zákeřně ohla větévka břízy a bolestivě ji udeřila do tváře, potvora. V zuřivosti ji zlomila a mrsknula ji stranou. Zůstala viset na stromě a začala se rozhoupávat a poskakovat jako paňáca. Jakoby demonstrovala veškerou neschopnost cokoliv na světě změnit. Teskně se ubírala dále. Pokáždě, když se pokoušela se světem bojovat, se jí zpočátku poddával, povzbuzoval ji, ale potom jí dal pěkně do nosu. To jen ve filmu hrdinové směřují k cíli, zatímco za sebou zanechávají spoušť. Ve skutečnosti tomu bývá jinak - život se podobá ruletě. Nejprve člověk vyhraje jednou, pak podruhé a potřetí. Považuje se již za vítěze a zdá se, že celý svět strčí do kapsy, avšak v konečném součtu se vždy krčí v poli poražených. Člověk je jen sváteční husou, kterou vykrmují, aby se pak mohla upéct a sníst za zvuků veselé hudby a smíchu. Zmýlila jste se, paní, to není váš svátek. Zatímco se topila v těchto neveselých myšlenkách, došla až k moři. Drobné vlnky zlostně okusovaly písečný břeh. Stála tam už celá skupinka, notně podroušená. Robert, Patrik i Venca. Moře na ně nepřívětivě válo studenou vlhkost, ale bylo jim to jedno. Jakmile se objevila, vydali se směrem k ní. Začala se mechanicky svlékat. Vykrmení racci se líně procházeli po břehu, zatímco se její otvory zběsile plnily vilnými, alkoholem posilněnými údy.