Budeš asi stejně vysoký jako můj přítel

Co je to kočka? To je vlastně jenom oprava. Napoprvé stvořil Pánbů myš, ale viděl, že se nepodařila, tak stvořil kočku.

To je ještě těhotenství dvacátého století.

Zoufalost mívá tu zvlášnost, že jiné tak jako nás samy zahaluje, takže ve všech vidíme zoufalství.

Víko rakve stává se mnohdy prknem k záchraně.

Jak hrozné jsou seče a jak dobře bude, ž nebudou žádné války. Jen o ženichy. A v posteli s nadrženou, sprostou, blonďatou, kozatou kočičkou!

Mládí, ten úsměv budoucnosti před neznámým...

Sestoupila z postele a vykonala dvoje umytí, duše i těla, pomodlila se a oblékla.

Žena, co poupátko, je posvátná.

Ňadro, zahalující se před zrcadlem, jako by bylo oknem...

Bílá nožka utíkající se do střevíčku.

Košile, jež s kvapem se vzhůru vytahuje.

Utažené šnůry, přivázané pentle.

Chvění se mrazem a studem.

Ostýchavost v každém pohybu.

Obava téměř okřídlená, kde ničeho se obávati není třeba.

Píchání v kině v poslední řadě, chichotání, znovu je mi šestnáct, ale mojí kluci už to se mnou umějí! Umí rozehřát moji myšku!

Tak trochu jiný lahváč

Dobrý den, čtenáři, kdokoliv jsi našel tento vzkaz v láhvi, jmenuji se Žaneta a jsem maminkou osmiměsíční dcerky, taky jsem manželkou Ctibora, kvůli kterému tohle všecko dávám na papír a jako opravdická spisovatelka zaznamenávám do deníku svého života příběh příliš lechtivý a nezapomenutelný, než aby zmizel ve splaškách dějin. Tak jako brzy zmizím já, nejnešťastnější žena pod sluncem...

Manžel měl narozeniny šestého, tedy před čtyřmi dny. Od té doby se mi převrátil svět vzhůru nohama. Objevila jsem totiž, že kromě mojí milované Janičky měl ještě tři různé dcery s třemi různými ženami. Shodou okolností to byly všechny barmanky, které pracovaly ve výčepech, sportbarech nebo hernách, jak tomu chcete říkat, v různých městech na Moravě. Jolana, Beáta a Leona, tak se ty milenky mého muže a zároveň matky jeho dětí jmenovaly. Dokud jsem se nedozvěděla, dokud se ony samy nedozvěděly pravdu o nás všech, náš život ubíhal velice spokojeně ve vyjetých kolejích...

Před narozeninou oslavou jsme byli u pana doktora, který jí řekl, že si vyfotíme její pusinku. Bylo to legrační a dojemné zároveň. Ctibor byl, pokud vím, ale co já vlastně mohu vědět, já nešťastná, naposledy u ultrazvuku před pěti lety. Od doktora jsme zvedli kotvy okolo jedenácté a zajeli si do naší oblíbené hospůdky (kde vaří z biopotravin a suroviny poskytují lokální dodavatelé), abychom si vzali jídlo s sebou, vyzvedli pak babičku a dědu u nich doma (hráli zrovna svlíkací mariáš, nic pro gerontofoby, ech) a vyrazili směr narozeninová oslava do manželova podniku. Věřte nebo ne, pracoval tam už čtrnáct let.

Když jsme dorazili, manžel obešel káru a chystal se mi galantně otevřít dveře, ale to už se odkudsi ze stínu vynořila drobná postava Leony a postavila se čelem před něj a usmála se na něj tak spiklenecky, jak se smějí jen milenci, když si mají užít. Vypadal, že se mu z tváře úplně ztratila barva. Otočil se směrem ke mně, která jsem dosud nic nechápala.. a to už ze stínu vyšly i ty zbývající dvě. Vyzvali mě, abych šla s nimi, zatímco babička s dědou museli potupně zůstat sedět v autě. Následující hodina byla pro Ctibora asi nejtrpčí ze všech, jež kdy prožil. Ten tak vždy suverénní, samolibý frajer působil nejistě jako ohladaná kost, zmokle jak psí srst a natolik naplněn vinou, že by se snad každou chvíli rozplakal.

Pak to přišlo i na mě, když Jolana zrovna ukazovala video, ve kterém si užívaly v její ložnici. Dováděli jako smyslů zbavení. Ještě byla uvázaná v řetězech a všude kolem na posteli se válely ty sexuální pomůcky, které znám jen z reklam.

Zhroutila jsem se a za hurónského řevu jsem musela být odvedena na chodbu z místnosti, kde se na obří obrazovce to nechutné představení promítalo.

Smůla se mu při výběru partnerek lepila na ptáka

Znáte tu historku o setkání Smrti a vojáka v Samarkandu?

Voják se vracel z bitvy a náhle stanul tváří v tvář smrti. Tolik se vylekal, že vzal na rohy na ramena, běžel ke koni a ujížděl k Samarkandu, který byl úplně na druhém konci země a měl co dělat, aby tam co nejdřív dorazil. Po cestě se stavil v zámku a panovníkovi vyprávěl, co se mu stalo. Ten se velice zachmuřil a dal si Smrt předvolat a vysvětloval ji, že ten voják patří mezi jeho nejlepší služebníky. Smrt ze sebe vypravila téměř dotčeně:

"Nechtěla jsem mu nahnat strach, bylo to jenom gesto překvapení, protože jsme se měli setkat teprve nazítří v Samarkandu."

Jak vidíte, v této půvabné vypravovance se snoubí elegantní moudrost života, totiž že když se něčemu snažíme vyhnout, tak tomu nadbíháme...

Smrt není náhlým zásahem, ale završuje se v ní období svádění. Smrt není objektivním osudem, smrt je dostaveníčkem.

Svádění, diskrétní kouzlo nehybného orgasmu, orgasmu bez zvuků.

Pravdou je, že každá žena může být svedena.

Jen ne zrovna tebou, cha cha...

Konstantin v podvečer seděl u stolu a dumal, v tom tísnivém okamžiku se z bažiny jeho myšlenek zvedala bouře krvelačných moskytů a čerstvý výpar lidského lejna, který se rozkládal nad celou sítí těch myšlenek vlahý a posmutnělý, hnětl v hloubi duše jistotu o smrti.

Troska utápějící se ve vzpomínkách, řekli byste.

Nula, která se nedostane do kalhotek aní patnácte opilé pod obraz na diskotéce. Leda že by jí hodil LSD do margarity.

Vraštil čelo a se šklebivým výrazem nesouměrné tváře ho napadlo, že vedle každé vrásky je také jizva.

Toť vše. Pak vstal, zamračil se a šel se osprchovat.

Xantipa se vznášela v oblacích. Prožívala nejlepší období svého života. Chodil do druháku na výšce a narámně si užívala studentství. Chodila s panem božským a plánovala si s ním společnou budoucnost. Chodila do školy jako náměsíčná, občas měla brigády v knihkupectví, vlahé večery trávívala milovaním s přítelem. Nebylo pochyb o tom, že má dobře rozehranou hru. Jenže náhodou narazila na Štěpána, vyhlášeného děvkaře, který ji učaroval. Začali se stýkat víc než jen přátelsky. Brzy dováděli jak dlouze v zajetí držení králíci. Nevěděla co dělat, jak se zachovat u pana božského, a proto šukala s oběma naráz. Život jí najednou začal vyhovovat ještě více. Od zakázaného ovoce k jistotě a zase zpátky.

Něco jí přelélo přes nos? Penis...

Smála se, ale klouby prstů jí bělaly, jak se křečovitě držela houpačky.

Pak naráz přestala, zbledla a zlomila se v pase. Vypadalo to děsivě... jako by jí stihla křeč nervového systému, jako by tu hrála v kostky se smrtí...

Koho nikdy takhle nebolela hlava, ten si to nedovede představit. Andrea měla pocit, že jí ty migrény zabijí. Odmalička na ně brala prášky, ale k čemu tuny prášků, které bolest jen zmírňují, symptomy jen rozlívají, aniž by je zcela vykořenily? Měla při nich pocit, že je najednou zima a tma a v ní na ni čeká něco strašlivě ošklivého.

Často mě taky brala na píchání k sobě domů. Sotva rozsvítila, můj estetický vkus se zděsil.

Ty filigránské tvary, labutí šíje a stvoly lilií, naivní údiv nočního stolku, jak je měla ve svém dívčím pokoji. Neposkvrněnost. Panenství. Panenství mě odjakživě děsilo. Holka má být ženou, krvácet a píchat, takový je úděl ženy. Občas porodit děcko, pak zas píchat. Dokud nenakyne v bocích jak těsto, líc jí nezbarví popelavá šeď a nespadnou ji vlivem gravitace kozy. To se pak má soudně zakrýt a dožít zbytek život jako balík na poště. Zapečetěná a nikým nespatřena.

Nicméně Andrea byla dosud mrdkou v plné kráse. Štíhlé, taneční nožky. Pevná, ostrá prsa. Samý smích. Vtělený život a optimismus. Proto mě ostatně přitahovala. Jako mé předchozí exky, se kterými jsem vymrdal.

Probleskuje to, je to nahé, je to střízlivé, je to tvrdé - vidíte to? Poznáváte to?

Nic nedělá dojem takové pustoty jako klavír, o který po léta nikdo nezavadil. Tento nástroj z doby, kdy se vláda Medicejů chýlila nezvratně ke konci, patřil mezi skutečné radosti mé malé kurvičky.

Chcete-li v domě opatřiti smuteční místnost, dejte tam klavír, na který nikdo nehraje, dejte tam knihy, které nikdo nečte, a chcete-li to dovršit, postavte tam ještě lůžko, na kterém nikdo nespí. Andrea přesto kladla své úchvatné prsty, které si tak ráda strkala do vagíny, s takovou švitořivou radostí na klaviaturu, že by byl hřích, kdybych jí vyčetl, že vlastně na něj vůbec nehrála. Rty měla tak červené, tak lesklé, že v některých dnech působily dojmem krvavé rány. Tak romanticky má milenka vyhlížela - planul jsem vzrušením v obličeji, když jsem ji mohl mít. Seděla, vlastně napůl ležíc na stoličce k pianu, nohy roztažené a přijímala mé přírazy s lačnou hltavostí.

Myslel jsem v tu chvíli na její sousedku Soňu...

Toužil jsem po nich obou...

Cítíš lítost? Nejsi sám

Byla v oněch stoletích, kdy řecké tělo vzkvétalo a řecká duše šuměla a přetékala životem, byla tehdy snad vznícení nakažlivá?

Půlčík s půlkou mozku v kalhotách

Myšlenky po mně běhají jako myši po mrtvé kočce.

Tolik se toho namluvilo o štěstí líbanek, že každý jen trochu soudný člověk musí být připravený na zklamaní... co třeba vy. A váš nabíječ. Nastavíte mu dírku pod podmínkou, že si vás přivede k oltáři? A co na něj vaši ctění rodičové? Schvalují toho klackovitého výrostka, který vám zaplňuje pohlaví?

Mořský hlemýžď

"Ale ale, pán jen nazloben," škrobeně se uchichtla.

"Rozbiji ti o hřbet metlu březovou. Co si to dovoluješ? Jsi jen malá prodavačka novin," hněvivě zvolal na ni,"a teď tě zpráskám do růžova."

Udeřil ohromnou pěstí do stolů, až ten se všecek převrátil.

Ona se udiveně podívala, leknutím zmatena, po něm a nabídla mu vyplašeným pohledem sex na usmířenou.

"Chacha, takových kund jako ty můžu mít pět za večer, stačí když si nějakou zaplatím u Koštála v bordelu."

"Tak znamenité mrdky se nerodí víc než dvě za generaci. Chceš vidět mou berušku?"

"Rád bych ji viděl i se jí dotýkal," přecházel ho trochu hněv a náhledl k místu, kde ona se nyní šátrala drobnou ručkou. Do díry v mezinoží. A skutečně, tetelila se tam mistrovská dírka. Tekl z ní šlem, tak byla asi natěšená, že do ní již zanedlouhou vstoupí brunátný a masitý úd. Tak jako je síla mágova v odporu k Bohu, je propůjčena démonem, je ďábelská, tak je síla chlapa v množství dívek, které dokáže povalit.

Vylízej mi včelku

Tak jsem viděl prvně v záři hvězd Mlčící dům, o kterém kolovaly nechutné pověsti. Zelený od měsíce, od plynoucích černých mraků prolínán stíny, nebo snad jimi zapomenut? Už nedovedu říci, ale prudce jsem oddychoval zamrzlou páru, když jsem se konečně postavil na zápraží, chviličku sledoval špičky svých bot a pak se chystal vstoupit. Něco mě ovšem varovalo. Bylo mi náhle na zvracení z té historie, která se tu tak dávno udála, z všeho toho bahna, které mě najednou obestoupilo, z toho kruhu sněhu na střeše a bezlistých větví trčících k obloze, které stály vzdorně a věčně jako strážci chrámu před dveřmi i za dveřmi i v místnosti se světlem, které působilo, jako bych kráčel vstříc hostině duchů. Podkrovní světýlko komory, do níž jsem sestoupil, blikalo moudře jako soví oko, až na to, že to bylo oko sovy mrtvé aspoň půl století, mázdrovité oko mrtvého letce v houštině potíží, ze kterých dosud nikdo nebyl schopen se vysekat. Nejprve tedy prostoupil mě světelný pás, dočista mě oslepivší, poté patro, schodiště, kluzké a hnijící přízemí, šepot dávných prokletí táhnoucí se z nich, pootevřený zadní vchod krytý zčásti ze stropu vyrůstajícími spórami a po něm zase jakási zadní světnice, léta nevětraná, v níž můj osamělý krok důkladně a hořečně odměřoval tóny hynutí tohoto prazvláštního druhu entropie a odměřeně přitom přehlížel nažloutlé záclonky, kupící se v maličkých vikýřích vtištěných do neomítaných stěn podél cestičky, vedoucí až na zahradu utopenou v zamrzlých závějích.

Souchotinářská soulož

Však v posled přec

nám chybí víno, a to je hlavní věc.

Do poslední krůpěje vypít ten mok

pak jít k propastí a udělat čilý skok.

Kde nechybí nic v světě, pověz sám

vše se dá přežít, jen sex nejvíc chybí nám...

Ptáte se, kde chlap kurvy získat může?

Rády si ony sednou na úd silného muže..

Nám netřeba chrámů, ani oltářů, my kdekoli modlíme se v srdci svém.

Marek byl trochu divný patron. S žádnou ženou nevydržel dýl než jedno rande. Měl nehezký předkus, ohryzek se mu klimbal při mluvení jak koni ocas a taky byl maličko krátkozraký, jenže nenosil brejle. Připomínal nápadně onoho zhýčkaného zápecníka z Poeovy povídky o brýlích, ačkoliv byl o dobrých deset let starší.

Hodně času trávil prohlížením pornografie na internetu a přestože vlastně díky nehezkým, téměř ztrhaným rysům nevypadal jako panic, takřka se živé dívčí mušle ještě nedotkl. O to víc ho dráždilo pomyšlení, že jednou v parku na lavičce nějakou nesmírně šukézní školačku osloví, ožení se s ní, nacáká do ní děti a stráví celý život v její voňavé společnosti.

Co si vysnil, se překvapivě přesně do puntíku splnilo. Tedy až na drobný detail. Splnila se jen první část, vyšlo mu oslovení. Leč pojďme se na minutku přenést do Masarykova parku, kde se nahodile poblíž stromků slunili studenti, jezdili na skejtu pankáči a maminky vozily v moderních kočárcích děti sem a tam, aby rychleji přestaly křičet.

Seděl na lavičce, nohu měl přes nohu a kolem šla asi osmnáctiletá dívka s pěkně tvarovaným poprsím v blůzce, přes která pevná ňadra přetékala. Vypadala zdálky trochu nebezpečně. Takový ten typ, který když potkáte na diskotéce, řeknete si, že asi má drsného týpka, který ji zakazuje se stýkat s jinými kluky (nebo jim aspoň kouřit na pánských toaletách). Přesně takovou chtěl celý život potkat. Její chůze byla ovšem ztepilá, její nožka byla jak stvořená pro honění čůráka, její paže bělostné a naducané, její tvář rozlévala do okolí pozitivní energii a nabíjela pány fenyetylaminem. Kdyby promluvila, pomyslel si, ani slavík by nezněl tak jiskřivě a kdyby si byla uprdla jeho směrem, fialky za lavičkou by náhle po těžké zimě znovu rozkvetly. Tedy chtěl dosáhnout toho, aby promluvila.

"To je ale pěkný den na procházku, viďte, slečno," pokusil se usmát a odhalil zatím ten předkus.

"Co chceš? Du akorát ze školy a mám pěkně blbý den, tak mi radši pověz, co ode mě chceš," vpálila mu zkušeně do tváře, aniž na něj jen pohlédla.

Takový úvod trochu Marka vykolejil. Honem si přehrával v hlavě odpovědi, které si předtím pečlivě sepsal, pokud mu některá odpoví na úvodní větu. V žádné z nich nečekal, že bude tak rychle vyzván, co chce, i když si sespal kolem dvou stovek různých možností, jak se bude rozhovor vyvíjet.

"Chtěl bych s vámi mít děti, oženit se a chovat vás v srdci, až dokud nás smrt nerozdělí, přelíbezná panno."

Tu se naše školačka rozchechtala a musela se podívat jeho směrem. Když ho uviděla v celé kráse, rozesmála se ještě hlučněji.

"Ty kašpare. Jestli chceš šukat, tak mi zaplatíš dva tisíce za patnáct minut, níž rozhodně nejdu," řekla a protočila oči. "Ale musíš mít vlastní bejvák a taky sprchu, funkční hajzlík atd."

"Já opravdu toužím po lásce, anděli. Nesnižuj můj cit na pouhý fyzický projev chtíče."

"Dobře, tak pojďme, ve čtyři musím být u kadeřnice."

Sotva otevřel dveře mládeneckého bytu, vyvanulo z něj nevětrání, a taky jakýsi odér kočičích chcanek, chcanek koček, které tolik miloval a které si hýčkal víc, než si kdy hýčkal přítelkyni... a pak o něco později taky žluklé máslo, jak se přibližovali blíž ke kuchyni.

Renátě se dělalo mdlo, ale za dva tisíce se hodlala překonat. Potřebuje každou korunu. Odložila si kalhoty na stůl v kuchyni, svlékla si blůzku, takže se jí vyvalily koz, ale nechala si ponožky a kalhotky.

"Tak do toho, šukej mě už," pobídla ho.

"Tady?" znejistěl Marek, kterého přece jen zarazilo, že školačka chce píchat na ledových kachličkách.

"Kde jinde, ty tupoune, shoď mě na zem a píchej mě na té smradlavé podlaze..."

"Jak si přeješ, princezno mého srdce," řekl a uhodil ji přes tvář, až se jí podlomila kolena a upadla.

"Co to kurva...", zaprotestovala, ale to už ji chytil pod krkem a dusil ji, až zrudla a zakuckala se, a pak ji na chvíli pustil, vytáhl si pásek z kalhot a začal ji šlehat přes kozy a přes kalhotky, až ty se brzy za jejího křičení zbarvily do červena. Plazila se ke dveřím.

"Na internetu psali, že je třeba být něžný i drsný, když chceš dobýt ženino srdce. A ukazovali tam ten trik s páskem," usmál se přemožen svým důvtipem i jeho schopností uvést ideu ve skutek.

"Ježíší," sténala Renáta a plazila se dál k východu.

"Ježíš nepřijde a nezachrání tě. Je to jen mezi námi dvěma," vycenil zuby v agresivním šklebu.

Dveře byly zamčené, přestože lomcovala klikou, byly zajištěné zámkem. Neměla by sílu je vyrazit, ani kdyby stála, a to před nimi klečela.

"Dobře. To stačí. Chtěl jsem ti jen ukázat, že jsi celá moje," trochu smutně podotkl. "Chci, abys mi ho vykouřila." Odkládal si kalhoty i trenky, zatímco ona se na něj zmateně dívala.

"Udělám, co chcete, pane, jen mi neubližujte," třesoucím se jazykem se sebe vyrážela.

Vstala a šla k němu blíž. Když shodil trenky, viděla jeho nástroj.

"Zakřivení časoprostoru je nic proti zakřivení tvého čůráka. Děkuji pěkně, s takovým vaškem nechci nic mít," znechuceně se odvrátila.

Udeřil ji přímo do středu nosu, takže ji vytryskla rudá krev a rozlila se po bílých kachlích. Spadla hlavou na kraj čtvercového stolu a už nevstala. Vytáhl peněženku, vybral dvě tisícikoruny a srolované je vložil za její ucho. Další neúspěch.

"Ach, to jsem myslel, že jsem konečně našel tu pravou," řekl si jako by sám pro sebe.

Teplý teolog

Přímo pod námi stálo, sedělo a leželo veškeré obyvatelstvo Diyu.

Queer katolíci, meditující buddhisté, opilí pohané, polonahé dcery vašnostů, těhotné ženy v domácnosti, zfetovaní policisté, ti všichni sbalili svůj nejcennější majetek - kuchyňská kamínka, vibrátory, lampy, zrcadla, vybrakovali šatník, srolovali koberce, naštípali polínka, sňali ze zdi svatý obraz - a odstěhovali se do obvodu katedrály. Tady na severu bude po soumraku pronikavá zima, kdy kosti ztuhnou a žíly zmrznou a tato bašta, tak jako Noemova archa před několika staletími, tato katedrála byla už bohužel plná: nebylo už dalšího přístřeší, dokonce i na schodišti zvonice byl obsazen každý schod a po celý ten čas se tlačilo branami neustále více lidí, žen i dětí, přinášejících své domácí zařízení.

Vždycky jsem při pohledu na událost nějakým způsobem otřásající hledal slova jako mladý a nezkušený blázen, abych se při pokusu o její popis nedopustil nemístného, neodpustitelného omylu. A teď jsem měl před očima něco, co mě doslova trhalo na kusy svou naléhavostí a osudovou absolutností. Už od dětství jsem měl strach, že své štěstí, pracně budované, jednou ztratím. A tu jsem měl před očima zástup těch, kteří neměli již nic. A přesto jsem jim v koutku duše záviděl. Záviděl jsem těm z nich, kteří dovedli věřit v Boha, a nedůvěřoval jsem jim. Cítil jsem, že si udržují odvahu bajkou o něčem neměnném a trvalém. Daleko jistější než Bůh je prašivá smrt v houfu ušmudlaných otrhanců a ve smrti už nebude každý den hrozit, že láska či jakákoliv vysněná jistota zemře.

Tu se tedy odehrávalo cosi nepochopitelného, lidé tak si sobě nepodobní po sobě pokřikovali, haštěřili se a strkali do sebe a jediný převládající zvuk, překrývající tu změt, byl cosi jako bzukot slétajících se much nad obřím brouky prolezlým hovnem u mýtiny hornoněmeckého lesa - a pak taky cosi jako čvachtání bot. V chcankách, muselo to být v chcankách, neboť zápach tam byl vskutku ohromující. Odvraceje hlavu zachytil jsem záblesk úsměvu jedné obzvlášt přitažlivé, dobře stavěné ženy. Vypadala, že už nejmíň týden neměla sex. A napadlo mě, že kdyby mě požádala, stal bych se ihned jejím oddaným milencem. Trvalo by mnoho hodin, než bych nasytil svůj hlad po ní. Chvilku si mě důkladně prohlížela a pak se s šibalským úsměvem, který prohloubil její oči a dodal šik její postavě, odvrátila.

Táhni k šípku

Jakub měl problémy proto, že byl pro život příliš nevinný. Byl mladý a nevědomý a hloupý a zapletl se s problematickou dívkou s Elektřiným komplexem, který ve své pokročilosti vztahovala na všechny chlapy.

V knajpě svíral svůj džbánek piva s výrazem odhodlaného neúčastenství. Dokud se neposadila poblíž a nezačala drkotat svůj monotónní monolog.

Co se po pěti minutách jevilo jako trapný výstup ostatním, jemu začalo se zamlouvat. Vyrazil dlouhý smích pro veřejnost.

Vypadal jako obličej v televizi, když se k ní naklonil a měkce řekl: "Vy mladí si můžete dělat, co chcete, ale já jsem na zábavy už moc starý.

"Seš možná o rok starší než já." (Byl starší o dva roky.)

"Rok není krátká doba v jepičím životě člověka, to si pamatuj, holka. Rok značí hranici mezi láskou a nechutí, mezi zanícením a nudou."

Pozval ji posléze na několik panáků a pak se, mírně podnapilí, odebrali do venku.

Dva týdny spolu už chodili, když se odebrali na procházku k Medvědí pracce. Prosila ho naléhavě, aby ji někam vzal.

Pod hvězdami a černým vypouklým nebem stáli na vrchu nehybně jako loutky.

"Zas bych chtěla píchat, co? O to tu tedy jde," vyzvídal škrobeně.

"Jsi božský píchač, Kubo. Dokonce mě i trošku přitahuješ," začervenala se.

"A ty jsi zas docela první děvka, kterou můžu přejet třeba dvakrát za večer. Máš rozkošnou kačku a úhledné kozy.

Po tom, co si vzájemně složili komplimenty, se natáhli na pole a začali se chtivě svlékat. Noc byla tichá, jen komáři otravně bzučeli ve větru.

Svatostánek

Uznáte, že nikomu memůže imponovat, co šestiletá holčička vypráví o tom, co bylo před dvaceti lety. My se více než o papouška zajímáme o toho, kdo ho učí mluvit.

Hnědá barva byla barva nacistů, rudá barva je barva komunistů. Snad se mi ty dvě barvy zmátly, poněvadž často, příliš často není rozdílu mezi tím, co dělali nacisti a tím, co nyní dělají komunisti. Nacisti zavedli diktaturu, i komunisti ji zavedli. Nacisté i komunisté popravují. Ti i ti zavedli nucené práce. Nacisté zkonfiskovali čtvrtinu české literatury, a komunisté polovinu. Komunisté i nacisté strhávají pomníky Masarykovy a zpívají dueto proti humanitě, lidským a občanským právům. Tím se omlouvám, že někdy nerozeznávám hnědou barvu od rudé. Mnozí z nás nemilovali nebezpečí, ale přece po celý svůj dospělý věk v něm uvázli; nemilovali cestování, ale musí nyní bloudit světem, milovali svou zemi, a musili se s ni rozloučit. Nedávno jsem myslil na minulost a na lidi, které jsem znal, s nimiž jsem byl přítelem, s kterými jsem prožil kus života, s nimiž jsem dělal plány do budoucnosti: čtyřicet z nich zašlo násilnou smrtí, rukou nacistů nebo komunistů. Velké sily nás drtily. Někdy se zdálo, že naše porážka je tak nutná jako osud a přece vždy zase jsme se sebe setřásli malomyslnost a řekli jsme si, že musíme jít za svým úkolem.

Milý a něžný

"Nepřijímej dary od mužů, které neznáš." Právě velikost daru, jak jí vždycky říkaly, představuje nebezpečí.

Kolík

Mám víno, napijem se spolu a ty mi popřeješ, co si ani sám teď neumím přát, ale právě ty mi to přej a já ti také budu přát nezkalené štěstí. Zákon sebezničení a zákon sebezáchovy jsou v lidech stejně silné! A ďábel bude stejně lidstvu vládnout do časů nám dosud neznámých. Smějete se?

Ale teď příběh pro vás!

Kolemjdoucí, kteří viděli toho starce škrábat se na zdi mostu, neudělali nic, aby se pokusili mu zabránit ve skoku. Napřímil se, chvilku balancoval a potom se vrhl do vody, vzpínající se v ledové tříšti ker, jeden nebo dva lidé přešli na druhou stranu mostu, aby se podívali, zda ho strhl proud. Strhl. Vyplul nad hladinu, obličej modrobílý a prázdný, jako obličej novorozeněte. Potom ho nějaký potměšilý vír chňapl za nohy a stáhl ke dnu. Temné vody se zavřely nad jeho hlavou a řeka se dál hnala svou cestou. "Kdo to byl?", zeptal se kdosi. Kdo ví.

Byl čistý, bezoblačný den. Poslední sníh této zimy už napadl a v poledne zase začne tát. Ptáci rozradostněni nenadálým sluncem poletovali nad Sacré-Cœur. Paříž se začínala odstrojovat pro nadcházející jaro ze své panenské běli, jež byla příliš potřísněna, než aby se jí mohla hned tak brzy přiodít. V pokročilém ránu si volným krokem vyšlapovali mladá rusovlasá a její rozložitý ohyzdný společník ke schodišti Sacré-Cœr. Slunce jim žehnalo, zvony vyzváněly. Byl nový den.

Stmívání

Nad nepoživatelnou náhražkou kávy, zaposlouchán do tohoto obecného souhrnu věcí, zíral jsem do prázdna.

Oko

Přežil jsem. Mozek mi pracoval takřka přesně, ač byla duše chorá.

Slizoun

Vzduch tam byl šedivý a mastný, asi jako špinavá voda po umytí nádobí.

Z úvah

už dnes je mne víc také o časy, kdy lidé nebudou moci říci, zda je den či noc, kdy budou umírat tak rychle, že jim smrt zevšední a že ztratí úctu k její sinavé podobě...

Postupně a krajka dolů

Huboko ztracené oblázky našich hlav, strážná užovka bude syčet na kraji

Víčka ryby

Hrál šachy se smrtí a v této hře byl mezinárodní velmistr.

Svatý Ignác

Zadržování dechu, aby nevykřikla, mělo nevítaný vedlejší účinek: škytavku. První projev přišel tak nečekaně, že ho ani nestačila potlačit. Muselo to být slyšet jako výstřel

Jehlice

Někteří kluci nikdy nedorostou, aby se stali taťkou, i kdyby zplodili nevím kolik dětí.

Bůh je živ!

Čas je drahý! Jaké by bylo štěstí, kdyby ve všech oborech existovalo knih jen málo, ale vynikajících.

Na penězích leží prokletí!

V dál i blíž

safa