Tak jsem viděl prvně v záři hvězd Mlčící dům, o kterém kolovaly nechutné pověsti. Zelený od měsíce, od plynoucích černých mraků prolínán stíny, nebo snad jimi zapomenut? Už nedovedu říci, ale prudce jsem oddychoval zamrzlou páru, když jsem se konečně postavil na zápraží, chviličku sledoval špičky svých bot a pak se chystal vstoupit. Něco mě ovšem varovalo. Bylo mi náhle na zvracení z té historie, která se tu tak dávno udála, z všeho toho bahna, které mě najednou obestoupilo, z toho kruhu sněhu na střeše a bezlistých větví trčících k obloze, které stály vzdorně a věčně jako strážci chrámu před dveřmi i za dveřmi i v místnosti se světlem, které působilo, jako bych kráčel vstříc hostině duchů. Podkrovní světýlko komory, do níž jsem sestoupil, blikalo moudře jako soví oko, až na to, že to bylo oko sovy mrtvé aspoň půl století, mázdrovité oko mrtvého letce v houštině potíží, ze kterých dosud nikdo nebyl schopen se vysekat. Nejprve tedy prostoupil mě světelný pás, dočista mě oslepivší, poté patro, schodiště, kluzké a hnijící přízemí, šepot dávných prokletí táhnoucí se z nich, pootevřený zadní vchod krytý zčásti ze stropu vyrůstajícími spórami a po něm zase jakási zadní světnice, léta nevětraná, v níž můj osamělý krok důkladně a hořečně odměřoval tóny hynutí tohoto prazvláštního druhu entropie a odměřeně přitom přehlížel nažloutlé záclonky, kupící se v maličkých vikýřích vtištěných do neomítaných stěn podél cestičky, vedoucí až na zahradu utopenou v zamrzlých závějích.
Žádné komentáře:
Okomentovat