Něco jí přelélo přes nos? Penis...

Smála se, ale klouby prstů jí bělaly, jak se křečovitě držela houpačky.

Pak naráz přestala, zbledla a zlomila se v pase. Vypadalo to děsivě... jako by jí stihla křeč nervového systému, jako by tu hrála v kostky se smrtí...

Koho nikdy takhle nebolela hlava, ten si to nedovede představit. Andrea měla pocit, že jí ty migrény zabijí. Odmalička na ně brala prášky, ale k čemu tuny prášků, které bolest jen zmírňují, symptomy jen rozlívají, aniž by je zcela vykořenily? Měla při nich pocit, že je najednou zima a tma a v ní na ni čeká něco strašlivě ošklivého.

Často mě taky brala na píchání k sobě domů. Sotva rozsvítila, můj estetický vkus se zděsil.

Ty filigránské tvary, labutí šíje a stvoly lilií, naivní údiv nočního stolku, jak je měla ve svém dívčím pokoji. Neposkvrněnost. Panenství. Panenství mě odjakživě děsilo. Holka má být ženou, krvácet a píchat, takový je úděl ženy. Občas porodit děcko, pak zas píchat. Dokud nenakyne v bocích jak těsto, líc jí nezbarví popelavá šeď a nespadnou ji vlivem gravitace kozy. To se pak má soudně zakrýt a dožít zbytek život jako balík na poště. Zapečetěná a nikým nespatřena.

Nicméně Andrea byla dosud mrdkou v plné kráse. Štíhlé, taneční nožky. Pevná, ostrá prsa. Samý smích. Vtělený život a optimismus. Proto mě ostatně přitahovala. Jako mé předchozí exky, se kterými jsem vymrdal.

Probleskuje to, je to nahé, je to střízlivé, je to tvrdé - vidíte to? Poznáváte to?

Nic nedělá dojem takové pustoty jako klavír, o který po léta nikdo nezavadil. Tento nástroj z doby, kdy se vláda Medicejů chýlila nezvratně ke konci, patřil mezi skutečné radosti mé malé kurvičky.

Chcete-li v domě opatřiti smuteční místnost, dejte tam klavír, na který nikdo nehraje, dejte tam knihy, které nikdo nečte, a chcete-li to dovršit, postavte tam ještě lůžko, na kterém nikdo nespí. Andrea přesto kladla své úchvatné prsty, které si tak ráda strkala do vagíny, s takovou švitořivou radostí na klaviaturu, že by byl hřích, kdybych jí vyčetl, že vlastně na něj vůbec nehrála. Rty měla tak červené, tak lesklé, že v některých dnech působily dojmem krvavé rány. Tak romanticky má milenka vyhlížela - planul jsem vzrušením v obličeji, když jsem ji mohl mít. Seděla, vlastně napůl ležíc na stoličce k pianu, nohy roztažené a přijímala mé přírazy s lačnou hltavostí.

Myslel jsem v tu chvíli na její sousedku Soňu...

Toužil jsem po nich obou...