Mám víno, napijem se spolu a ty mi popřeješ, co si ani sám teď neumím přát, ale právě ty mi to přej a já ti také budu přát nezkalené štěstí. Zákon sebezničení a zákon sebezáchovy jsou v lidech stejně silné! A ďábel bude stejně lidstvu vládnout do časů nám dosud neznámých. Smějete se?
Ale teď příběh pro vás!
Kolemjdoucí, kteří viděli toho starce škrábat se na zdi mostu, neudělali nic, aby se pokusili mu zabránit ve skoku. Napřímil se, chvilku balancoval a potom se vrhl do vody, vzpínající se v ledové tříšti ker, jeden nebo dva lidé přešli na druhou stranu mostu, aby se podívali, zda ho strhl proud. Strhl. Vyplul nad hladinu, obličej modrobílý a prázdný, jako obličej novorozeněte. Potom ho nějaký potměšilý vír chňapl za nohy a stáhl ke dnu. Temné vody se zavřely nad jeho hlavou a řeka se dál hnala svou cestou. "Kdo to byl?", zeptal se kdosi. Kdo ví.
Byl čistý, bezoblačný den. Poslední sníh této zimy už napadl a v poledne zase začne tát. Ptáci rozradostněni nenadálým sluncem poletovali nad Sacré-Cœur. Paříž se začínala odstrojovat pro nadcházející jaro ze své panenské běli, jež byla příliš potřísněna, než aby se jí mohla hned tak brzy přiodít. V pokročilém ránu si volným krokem vyšlapovali mladá rusovlasá a její rozložitý ohyzdný společník ke schodišti Sacré-Cœr. Slunce jim žehnalo, zvony vyzváněly. Byl nový den.
Žádné komentáře:
Okomentovat