Souboj o buchtu

Neodolal jejím očím, na něho pevně upřeným, chtěj nechtěj podléhal neodolatelné síle a sám na ni náhle pohlédl. Usmála se pak ihned vítězoslavným úsměvem přímo do očí.

Oloupané brambory

Ložnici si zařídila moderně, protože moderna byla dokonale pohodlná. Už se v ní vyspala s třiceti chlapy a žádný ji nezaujal.

Dělal kyselý obličej

Měla široká ústa, která náhle vynikla, když se jí na tváři objevil úsměv, a když se doopravdy smála, smála se legračně, zplna hrdla a bez jakýchkoli zábran.

Vlez si tam

V garsoniéře zavražděné manekýnky padlo mu na první pohled do oka velké zrcadlo přímo naproti posteli. Tady se zřejmě milovaly dvě nebo víc osob a považovaly za žádoucí žár vásně poočku sledovat v odražené ploše. Tyto osoby musely být natolik sebestředné, že se sotva velikost jejich ega mohla vlézt do jejich atraktivních, sportu a fitness uvyklých těl. Protože jestli je na světě něco víc úchylné a exhibistionistické než natáčení porna a pouštění si ho na videokazetách, pak je to šukaní před obřími zrcadly a sledování ho z postele. Je v tom však i něco artistního, neboť narozdíl od primitivního a banálního porna, které vnáší do představivosti pouze přeexponované pohledy na genitálie, zrcadlo alespoň vrací obraz pokřivený zpětnou trajektorií, inverzí, hysterezí. V zrcadle vidíme trošku víc i trochu míň než před kamerou, každopádně už nevidíme pouhou čtvrtou dimenzi reality, rušivé a otravné po samou mez, vždy servírovanou v podobě vyholených mušlí a naběhlých pyjů, nýbrž pot tu zdaleka, v rozmazaní přiblížení, v nemravné čůrce rozhozené do prostoru působí jako pobídka k větší vášni a kdejaký šlem linoucí se ze štěrbin jako krém, kterým je třeba ozdobit dort, pohyb těl je víc podřízen stínohře v místnosti, čímž těla sama jsou jaksi obohacena o šalbu zrcadlení.

Čím více na ni myslel, tím víc se mu vracel ten večer, kdy ji sám píchal. Tehdy ji bylo o tři léta méně, měla pouhých šestnáct, ačkoliv už tehdy vypadala jako všechny manekýny na osmnáct a v momentě, kdy na sebe nahodila ten rozkošný klobouček, možná bys ji ještě o rok pobíhání na mole přidal. Nyní ležela zmuchlaná v koutě jako nějaký expresní balík, akorát rozbalený. Byla zlámaná asi na deseti místech, ruce rozdrcené a přehnuté přes sebe, nohy až pod bradou. Oči, kdysi tak zelené, kočičí, kořící se, představovaly prázdné, zpola vyhnilé očnice vydloubané snad lžící nebo aspoň tupým švýcarským nožem. Něco tu hrálo, něco zas ne. Tak třeba nechápal, proč ještě tento očividně naprosto maniakální vrah nezanechal jedinou stopu či vodítko, něco, co by ho okamžitě prozradilo, jako se to stává u osob propadlých běsnění smyslů. Skoro se zdálo, jako by byl systemantický, jako by nešlo o absolutního šílence, ale o vysoce organizovanou, inteligentní mysl, která se jim v podobě vždy stejně úhledně poskládaných a u postele nakupených těl vysmívá, vysmívá se celému policejnímu aparátu, jenž si neví rady s jeho metodami ani nemá šajna, jak mu přijít, až znovu příště udeří, a udeří jistě, na kobylku. Byt ještě obsahoval několik milostných dopisů a gigantickou, do nejmenšího detailu propracovanou závěsnou olejovou malbu krále pekel Paimona s tváří ženy a tělem muže jedoucího po vyprahlé poušti na dromedárovi umístěnou v obýváku, ale nic, čeho by se dalo chytit a z čeho by se dalo usuzovat, kdo za činem stojí. Jisté je, že Marcela z povahy svého povolání prcala na několika frontách a nápadníků čili milenců či milenek, dokonce výstředních, tak mohla mít tucty, od maskérů či mistrů předváděček až po nejposlednější švadlenu nebo uklízečku kalhotek.

Jediné, co pojilo ostatní zavražděné s naší milou manekýnou, bylo cukrářství, kam si chodily ukradnout trochu té patnáctiminutové rozkoše v podobě čokolád a tyčinek. (Takový Croquembouche je lákadlem pro každou ženu, profiteroly při křupnutí v ústech údajně působí okamžitý orgasmus.) Kde ona během stresových přehlídek nakupovala takřka denně a jako stálá zákaznice měla i vlastní doručovatelku přímo do bytu. Bohužel krám v centru města nevlastnil kamery a i kdyby snad nakrásně uchovával jakési záznamy, těžko by se při hustotě, s jakou lidé do podniku vstupovali a z něj vycházeli, dalo odhadnout, kdo tak asi si mohl ženy vytipovávat a pak je brutálně zabíjet, nebo bychom spíš měli říct porážet, protože to nic jiného než porážka nebylo.

Gorilí sten

Dohoříval, pochopil, jako zapomenutý táborák. Pár týdnů potrvá, než tam zase bude moct jít, pomyslel si, do toho ráj zvrhlosti, kde mu holky za pouhých pět lupenů vykouří šestkrát. Měl sice jeden z těch obličejů, kteří v opilcích, co tam často jsou hosty, probouzí zuřivost, ale nyní už ví, co je smyslem té hry.

Být zvrhle kouřen, dokud úd neochabne. Někdy mu až naskočí na penisu modřiny, jak se dívky snaží jeho největší chloubu přivést k vyvrcholení. Všemožně si na něj berou důtky a bičíky a šlehají ho, až se rozkoš mísí s bolestí v nerozeznatelné směsi, v níž nakonec stejně vítězí rozkoš. Bez varování mu páteří z mozku do varlat a zpátky projela bolestivá křeč, která ho prudce zkroutila, až mu nohy vypověděly službu a on se skácel rovnou na kouřící otrokyni. Nebyl to pěkný pohled, jak měla úd stále v ústech, dopadli tak svorně na zem a tak jí byl vražen poněkud hlouběji do hrdla, což ji rozkašlalo a div nezadusilo. Několik vteřin leželi tam, kde se zhroutili, později se začali pomalu, ostražitě zvedat. Samozřejmě hned spustil záplavu omluv. Verbální výprask té dívky jej nezastavil. Nevěděl prý, co se stalo. Možná došlo k nějaké retrakcí nervů či šlach, k nějakému nepředvídatelnému tělesnému defektu, na tom nezáleží, hlavní je, že jsou oba živí a zdraví a že mohou pokračovat, kde skončili. Dívka z Litvy šibalsky zamrkala a skočila po nenasytném čůrákovi, kterého začala strkat do úst s vilností jeptišky.

Dál už to znáte. Fascinovala ho její lesklá, jako by nezničitelná kůže. Řeknete si: co jako... Kůži mají i prasata a hadi. Je upletena z mrtvých buněk, svléknou ji a zase jim naroste. A tak pořád dokola. Ale pro něj byla kůže hmota vyvolávající vzpomínky na předchozí přítelkyně, které jednu noc sdílel. V soukromých archívech paměti pro něj kůže hrála takřka klíčovou roli, díky níž si připomínal vůni dívky i závojíčky její roztomilé kačky.

Už zažil tolik kotrmelců a pádů: kdy mu jeho první zahla, druhá utekla s obrýlencem, třetí se odcizil. Teď konečně nadešla doba, kdy se zcela oddal svobodě, kdy píchal prostou Litevku. Ta s roztaženýma nohama na zemi přijímala jeho pozornosti. Nemírně vzdychala a přívírala oči jako by ve slasti. Přál si, aby ta chvíle trvala věčně. Pohlcen zvukem dvou spřízněných srdcí, šťouchal do ní čím dál zvířečtěji. Konečně měl život smysl. Žádná slova nemohla umlčet hlas jeho údu. Provozoval tu věčný sex, bez kompromisů, bez pardonů. Co na tom, že za něj musel platit. Ožíval v něm Casanovův grandiózní sen. Sotva mohli, on a jeho pták, uvěřit svému štěstí.

Otesanec

Ve třinácti letech jsem hledal knihy o mimozemštanech a potom jsem je četl.
UFO: Kontakty od pana Hesemanna. To byla taková pecka, že jsem ji přečetl na jeden zátah. Něco se ve mně trvale změnilo. Vydavatel byl zastrašován, takže se ani neprodávala v knihkupectví. Ukradl jsem ji.
Z té knihy přímo čpělo, že jsou tu světlé a temné síly. Že každý má svůj zájem. Lidi, organizace i síly světla mají zájem na tom, abychom se vrátili tam, odkud pocházíme, to jest v nebi, v nebeském světle. Temné sily nás chtějí ovládat, mít z nás loutky a pokusné králíky napořad a samozřejmě nám škodit a ubližovat. To jsem si uvědomil a pochopil, když mi došlo, že stejně nás ovládali komunističtí předáci.
Velmi globální a rozsáhlé pasáže o ničem. To mě fascinovalo. V čem je problém, že lidi mají problémy? A tu je ta konspirace. Ty války a konflikty, které nám vadí nejvíc.

Zrovna se svlíkala v koupelně, když tu se cosi freneticky rozezvučelo. Zvonění přicházelo odněkud z ulice, nebo snad ne? Když se zaposlouchal sedě na rozviklané posteli, všiml si motivu, který se v cinkání opakoval... byl to tuctový nemelodický prvek, ale stačil přitáhnout jeho pozornost... znělo to jako prdy vypouštěné opicí, ale jako prdy, které už mnohokrát předtím slyšel. Tak došel intuicí k závěru, že to zvoní a vibruje jeho telefon přikrytý tlustou vrstvou polštáře. A taky že jo. Volala jeho druhá milenka. To se mu právě teď nehodilo. Copak nemůže půl hodiny počkat, než skončí s Evelínou?
Jasně že nemůže, uchichtl se, vždyť o sobě přece nemají nejmenší tušení.
Karolína a Evelíny, dvě jeho současné lásky. Rád se pohyboval v prostředí žen pomazaných olejem, mlékem, spal nejraději ženami vyholenými a obalenými svaly pro milostné hrátky, s navoněnými rty, stehny nedočkavými, už už aby se rozevřely, s kyprými zadky, tak jak to měl rád. Tyto dvě byly tak rozdílné a přece tak stejné. Měly stejně půvabné zadnice a frndy, zvyklé na tvrdší zacházení. Obě rády plnily své otvory stejným klackem. A obě povoláním makléřky. Tvrdé, nekompromisní ženušky, které stále objevovaly svůj smysl pro drobné podvody. Obě těsně před třicítkou, tedy na vrcholu pružnosti. Ale jedna celkem dobře reagovala na promiskuitu, kdežto druhá byla puritánka, holka, na níž se muselo s přísahami. Co měla v posteli, jedině to nosila i pod srdcem nebo aspoň příležitostně v kalhotkách. Karolína byla ta nedisciplinovaná, co by šla s lepší nabídkou a Evelína zas ta fúrie, která dštila síru a vydechovala oheň, když šlo do tuhého, které se lýtka zapalovaly jen pro jediného.

Tentokrát to však bylo jiné.

Z koupelny vyšla Karolína a poznamenala, že by to asi měl vzít.

"Je to jen kamarád z bowlingu."

"Nevadí, vsadím se, že si rád poslechneš, co ti chce."

Směsice hrůzy a marnosti se mu usadily v náhle zvrdlých rysech. Přesto ji poslechl a telefon odebral.

"Tak jsme, stuprume, zjistili, že nás obě podvádíš," řekl stručně velice svůdný hlásek. Polkl naprázdno a pohlédl směrem k Karolíně, která se jen usmívala jako sfinga. "Vymysleli jsme tedy plán, jak se ti pomstít. Už teď jsi mrtev, protože jsi vypil tu brandy, která byla otrávena. Kdysi bych za tebe dala život, ale nyní..." ozvalo se takřka smutně, "nechci nic, co bys mi mohl nabídnout, jedině snad aby ses vypařil."

Vodotrysk

Mám dostatek fetu, který mi zajistí štěstí, pokud nebudu moci usnout, což se však stává jen zřídka, protože jsem tak sťatý, že často usnu už na koberečku před postelí.

Znovu se mi přihodilo něco divného. Ležel jsem v posteli a čuměl do stropu, jak to dělám vždycky, když jsem na koňské dávce benzedrinu, když tu jsem zaslechl divný, avšak dostatečně známý zvuk, jenž vycházel ze sousední koupelny. Voda již neproudila, pouze šplouchala. Někdo (nejspíš mladá, atraktivní žena) se ke mně, zatímco jsem polodřímal, polosnil, určitě vloupal a nyní si dopřával lázeň. Nejdřív jsem v duchu probral seznam možných vetřelců. Nejvíc se nabízela Pavla, začínající prostitutka. Už už jsem chtěl vyskočit a jít vetřelce zkontrolovat, když tu mi varovný signal vyskočil před třetím okem, bránou do duše. Byla to nahá osmnáctka, která měla místo koz chobot, místo zadku žihadlo a vůbec byla celá žlutočerná, takže žádná Pavla. Spíš něco jako vosa křížená se slonem. Pořád bzučela jako vosa nebo jako ty novodobé motorky na elektřinu. Akorát tvář osmnáctky, dlouhé lokny. Ten výjev mě tak rozrušil, že jsem se vůbec do koupelny neodvážil vstoupit. Jen jsem dál civěl do stropu a myslel na své záležitosti, dokud se ten někdo podezřelý vedle zas neodkradl pryč...

To bylo tehdy, když jsem se spouštěl s Leonou.

Dokázala vypustit z úst například toto:
"Nespouštěj ze mne oči, stuprume . N i k d y . Potřebuji tvé milostné pohledy. Nemohu bez nich žít."

Její něžné tělo bylo teprve v rozkvětu: otvory dosud neuvykly vpádům zvenčí. Byl jsem její čtvrtý. Taky jsem byl patřičně hrdý, že takovou děvku prcám teprve jako čtvrtý. Divoce jsme dováděli jak králíci. Jindy jsem stál před zrcadlem v koupelně a přál jsem si jediné - oholit se. Měl jsem v rukou břitvu, jizvy na ramenech, zarostlý jak mohamedán.

Držel jsem ji vesele proti tváři.

Vešla tam a vyděsila se.

"Vypadáš jako nějaký holič -"

"Děkuji, drahoušku."

"- který chce sebe nebo mě zamordovat," dokončila...

Ostatky

Ucítila jsem, jak se mi cosi jemně, jemňounce otřelo o kotníky a chodidla. Bylo to téměř laskání.

Kazimír III.

Často se mi v poslední době zdá o Krvácející ženě, bezedném otvoru v ní, jenž hltá semeno a vrhá děti. Je to sám život, ten otvor, ta žena, je to plodnost bez konce. To mě děsí.

Šungitový vibrátor

Byl jasný letní den. Slunce plálo hřejivě zpoza větrem rozháněných oblak. Ocitl jsem se na neplacené dovolené umožňující mi podnikat výšlapy, užívat si přehrad a pohledů na lepá těla studentek. Už týden jsem byl vesměs v lihu, nevěda příliš o sobě ani o zásadních problémech lidstva. Pět mil od Hvíždince, mezi sady a chmelnicemi, jsem ji poprvé ochutnal. Měla odér něčeho potraceného - obsah žumpy. Pociťoval jsem k ní tak nesmírný odpor jako nikdy k ničemu jinému, třeba už jen proto, že se mi vůbec nebránila, ba dokonce se sama s úsměvem nabízela. V červených střevících se sepnutou přezkou, v oranžovém řaseném kloboučku se vzorem májové růže a puntíkovaných šatech zdůrazňujících mezeru mezi prsy, jinak naostro, působila až příliš vyzývavě a namísto, abychom se jako u cudné děvuchy vzrušovali její houpavou chůzí a jihli živýma očima, která promlouvají z té zbožné a poctivé tváře, museli jsme překonávat hrůzu zmatku vida ji, jak pyšně nese svůj poklad formované zadnice a plných, pevných koz a šťavnaté kundy a rozčísnutého kožíšku a nalakovaných palců u nohou příliš záhy odpaněné slečny v době, kdy už žádné panny nejsou. Sex sám se mi překvapivě zamlouva na tak drobnou žabku, její technika sání penisu byla výjimečná, bez diskuse nejlepší, jakou jsem zažil, brala si ho do krku delikátně, kousavě i se zdráháním, pak zas deepthroat se slinami a škleby až po sám žalud a kdyby mohla, sní v ráži i kousek mého odulého, pivem zhyzděného podbřišku, navíc se zdálo, že ani nepotřebovala dýchat, jen nepřetržitě teple olizovala krčky nervových zakončení, monotónně tedy, prázdně, však mistrovsky sála a vysávala, buď byla tak v tranzu, nebo mrtvá, zbavená života, každopádně mrtvá holka je v tom případě zdaleka nejlepší kouřící panenka. Jenže kde k tomu účelu brát mrtvé osmnáctky? Mají v sobě stále tolik života, tolik period před sebou a zklamání na obzoru. Taky měla teplou, úzkou a dobře stavěnou škvíru, z níž neustále tekl nějaký ten čůrek. Hodně častu jsem strávil jejím lízáním a načančáváním, ale pak jsem si v náhlém úleku vzpomněl, že na odpoledne jsem domluven s kámoši na Tour de France, na pivo, na bohužel tam tradičně zvětralého Platana premium a na maďarský guláš s cibulí a paprikou a vším tím nezbytným, tedy na ryze pastevecké jidlo do poměrně vzdálené knajpy, a tak jsem rychle jazyk vyměnil za péro, abych o cyklistický a gastronomický zážitek částečně či nedej Bože zcela nepřišel. Vycákal jsem jí úplně šílenou, týdenní nálož do dírky za jejího roztouženého sténání, tak jak to asi má ráda. Nebo taky ne, ale to mi bylo fuk. V tu chvíli bych s ní i chtěl mít dítě, malé a sladké a co by věčně neprudilo, s mou nebývalé koketní letní láskou, ale kdybyste se mě zeptali jen o několik minut později, asi bych se dlouze rozmýšlel. Nicméně než jsem vyrazil směr nechutné pivo, na které jsem se vůbec netěšil a poflusaná hospoda, ještě jednou jsem ji slušně obtáhl, přes nalité kozy se jevila lehká jak pírko, to ty dívčí kosti asi, takže naše šukání mi nahradilo pro ten den fitness, žádné ležení, spíš neustále na nohou a nebo různě akrobaticky jsem ji udržoval nad úrovní půdy, za pomocí bludných kamenů a menhirů a vymrdával ji dírku z pohlaví. Turisté, ti novodobí barbaři, kteří se často na Hvíždinci a v jeho okolí vyskytují, nás naštěstí během těch podivuhodných líbánek nevyrušili ani jednou.

Řezník z metra

Pod všemi těmi obvazy a náplastmi ráno vypadala docela pěkně, jen nos měla jak bambulu, odulý a tupý jak poražený boxer. Byl to z mé strany projev ryzího citu, že jsem jí naložil, což vám asi nemusím říkat. Po celé roky ze mě dělala klauna. Spouštěla se s kde kým a já přehlédl všecky symptomy, jak např. úzkostlivě převlékala ložní prádlo. Bože, tak v mé posteli. Zjistil jsem, že minimálně dvakrát to dělali, když jsem byl s nimi v domě. Načapal jsem je v koupelně. Ale řekl jsem si che sera, sera... počkal si, než to dokončí, než mladší milovník odejde oknem do bouřné noci. A teprve pak jsem ji konfrontoval. Když se nemohla bránit, když byla ještě zrůžovělá vláčná z akce. Zřezal ji nejprve do černa, a teprve až celé její tělo získalo barvu podlitin, odešel jsem se zpít do baru.

Nebudu vám vyprávět, co jsem vyváděl. Zlískal jsem se hůř, než jsem zlískal ji. Bylo proč, he? Skoro zabít cizoložnou ženu, to si žádá kvalitní posilnění. A pak, nenavyklý vážně pít, měl jsem co dělat, abych se dobelhal do domu. Spadl jsem ze schůdků na verandu a rozbil si sanici. Naštěstí mi zůstala většina zubů v ústech, což se o ní říct rozhodně nedá, sbírala je a popotahovala při tom jako malá holka, jako korálky, které se rozsypou, když po nich dupe zdivočelá tchýně. A tak jsme ráno při snídani oba vypadali dost bídně. Ona v obvazech jako Frankensteinova kreativní manželka a já docela jako utahaný masový vrah. Nebylo jí do řeči, jen pořád vzlykala. Mně zas nechutnala smaženice, kterou jsem nám připravil, měl jsem chuť ji opařit zbylým olejem, ale opanoval jsem se. Jen jsem seděl u stolu a upřeně ji pozoroval. Čekal jsem, že bude prosit a odpuštění i o to, abych ji přidal, že bude trpět masivním pocitem viny, jenže nic takového jsem na ní nepozoroval. Zdálo se, že spíš trpí bolestmi celého těla. Spíš lítostí. Spíš vším možným než vinou. Obávám se, že to má obdivuhodnou logiku, kterou jsem tehdy nenahlížel. Chápala své poslání - nevěrné ženy, jako něco, co jí bylo dáno od lůna a co naplňovala celé roky u ostatních chlapů.

Víte, dalo by se říct, že jsem posedlý veřejnými záchodky (a dívčími kalhotkami.) Zvláště těmi na nádražích a metrech. Kdykoliv mi jen Prozřetelnost umožní je navštívit, což se děje neustále, snažím se z nich vyčíst jejich tajuplný příběh. Kdo je kdy užíval, jak a proč. Proč, to už snad vím, někdy je třeba si ulevit, ulevit napjatému měchýři nebo rozbouřenému svěrači. Ale jak se některé užívají, to je vskutku otázka za milión. Často vídám tyto záchodky doslova zdecimované. Telefonní čísla vyrytá nožíkem. Bledé, vlhké stěny hajzlíků pomalované nejapnými symboly, potřísněné výkaly, ba i krví z vložek nebo čeho. Všechno okolo je zasrané kromě mísy, to je též častý jev, dokonce jsem viděl trenky vsazené v ústí hajzlu, bránící mu se řádně vsát. Držáky na toaletní papíry nejspíš pochcané, protože často tak mokré. Smrdící po hutné a vazké hmotě výstřiku. A nejlepší na tom všem je to hrobové ticho, které se rozprostírá až za horizont. Posprejované vagóny vlaků nebo graffiti, to je pastva pro oči, kterou ocení fajnšmekr i obyčejný nachomýtnuvší se, ale takové osamocené psí (?) lejno, které trůní na jinak čisťounké, téměř nemocničně bělostné, vypucované toaletě na dřevěném prkénku a na které se sletává hejno jedovatě zelených much, to je, prosím, bizarnost, určená jen mírně zfetovaným očím zvyklým na lehký či středně těžký bizár. Z toho mrazí v zádech a dělá se mdlo. Tak se prostě vyblijete vedle toho hovna, neřku-li přímo na něj, aby ta scéna dostala ještě neotřelejší přídech. Žlutavé žaludeční šťávy, zelenkavé mouchy, tmavěhnědé, stočené hovno, bílé kachle, všude se vznáší ten vyčpělý smrad chcanek a starých prdů, do toho umdlelé ticho jak v kostele. Najednou se ocitáte jakoby ve fiktivním světě plném bubáků, efemérních přízraků a hmyzích mužů, kteří mají spadeno třeba i na vykouření vašeho genitálu. V tomto bisexuálním světě neplatí pravidla našeho světa, je v něm dovoleno prakticky vše - kromě možnosti se oběsit na lustru, jakkoliv se poškodit či přivodit si ztrátu vědomí, jež by vás okamžitě zas přemístila do našeho světa. Ta iluze vás však trvale poznamená. Nikdy nejste v klidu. Polymorfně tedy žijete v napětí vyvolaném návštěvou toalety, trápí vás obavy, i když se sebevíc koncentrujete, nedokážete proniknout pod okraj iluze, že vás během takové návštěvy najdou mrtvého na chladné kachli a později komplikovaně zabaleného do rubáše, neboť vás něco tíživě neživého, zbytnělého a chátrajícího zasáhlo pilníkem na nehty rovnou do sítnice oka.

Často taky na veřejných toaletách, tak jako tisíce jiných anonymů, masturbuji. Prostředníkem ruky vklouznu do slipů a hraju si se sebou, dokud palba mrdky nepřistane mimo výseč kalhot. Vyznávám se z tohoto přečinu vůči mravnosti jen z toho důvodu, že nesnesu nadále pravdu skrývat.

Výtvor

Mládí je schopno všeho. Nezvykne si, ale zapustí kořeny.

Zvyšující se vlhko nebylo tím, co vyhnalo nájemníky z čísla 65. Nebyla to hniloba ve sklepem, ani pokles půdy, jenž způsobil, že se v průčelí domu otevřela trhlina táhnoucí se od schodiště až k okapu. Byl to hluk procházejících zástupů mrtvých. V horním patře hlomoz dopravy nikdy neustával. Zapříčinil, že popraskala omítka, že se zkroutily nosné trámy. Lomcoval okny. A otřásal myslí. Číslo 65 na Žižkově náměstí byl strašidelný dům. Nikdo v něm nemohl dlouho bydlet, aniž by nezešílel.

Nikdo nedokázal říct kdy a jaký, ale i pro necvičeného pozorovatele bylo skličující ovzduší, především horního patra, zřejmé. V čísle 65 byla atmosféra prosycena vzpomínkami, příslibem krve a ve skulinách se držícím pachem, jenž dokázal obrátit naruby i ten nejsilnější žaludek. Budově i jejímu okolí se vyhýbala všechna chamraď, ptáci, dokonce i mouchy. Žádné svinky se nehemžily po kuchyni, ani jeden špaček si nepostavil hnízdo v podkroví. Ať už se tu stalo cokoli, dům to rozpáralo jako nůž břicho ryby, a tím řezem, jenž obepínal celý svět, nahlíželi a promlouvali mrtví.

Alespoň taková byla pověst...

Výrnluvněji než slova vypovídaly jejich oči o nezměrném utrpení.

Sáhl po klice, ale dveře se rozlétly dříve, než se jich vůbec mohl dotknout. Chodba za nimi zmizela. Tam, kde bývaly důvěrně známé prostory, otevíral se pohled na dálnici, jež se táhla k dalekému obzoru. Ten pohled Jirku na místě zabil. Jeho mysl neměla dost sil, aby vstřebala takový vjem - nervový systém neodolal náporu, jemuž byl náhle vystaven. Srdce mu přestalo bít... ta změna rozvrátila řád jeho organismu, pomočil se a pokálel, nohy se mu roztřásly a pak se podlomily. Padl na zem a jeho obličej se podobně jako nátěr dveří začal svrašťovat, tělo se otřásalo v nepravidelných záchvěvech. Stal se pouhou hmotou, stejně netečnou jako dřevo nebo ocel.

Pramen štěstí

gds

Pazderna

"Protiva!"

"Nána!"

Dlouho mu scházet nebude. Nakonec prohlédne. Uvidí jiné možnosti. A ona si na oplátku najde nějakého kováře, co by ty její stydké kosti brousil jako kamínek. Dva se brali z lásky a teď šukají v nemanželských ložích.

Lidská komedie.

Na těch emancipovaných slečinkách zbožňuji, jak se dělají důležité. Zrovna jako by chtěly ukrást Měsíc. A přitom jim ještě z kundy nezaschl ejakulát. Z vaječníků jim teče sliz atd. Zmizí třeba už dávno z místnosti a pořád to tam čpí jejich parfémkem. Pak se krátce objeví před večeří, oznámí, že jdou na návštěvu kamarádky a vrátí se až druhého dne.

Kdo by si o nich pomyslel, že se mrouskají s následujícím nabíječem?

Termínový

Po přečtění nadpisu vás možná napadlo, že vám tentokrát povím něco o termínovaných vkladech. Jak se zařizují, co za ně koupíte a proč patří mezi zlatý fond mezi produktivním obyvatelstvem, mezi rodinkami o třech hlavách. Matka, její soudem přiřknutý syn a chundelatý čokl, jak často dnes vidíme jako případ atomové rodiny.

Ale to je, panenky, úplný omyl, takřka faux pas.

Tak především se tyto pozoruhodné vklady ukládají. A co se ukládá (na váš účet, ne na účet šéfa) se téměř vždy protahuje až téměř k datu vaší smrti, aby narostly cifry a vy se mohly cítit jako bohaté paničky. Nicméně z čiré skromnosti prozradím, že je mimo možnosti tohoto blogu o nich vyprávět.

Termínovaný pochází ze slova termini. Nebo terminátor, záleží, z jaké jste doby. Termini téměř vždy označuje konce nebo aspoň hranice limitů či limity hranic. Kde je čeho konec, tam je po terminech a žádný bankéř vám je neuzná. Zajděte si na poštu, nalepte na dopis sto či víc let starou známku a zkuste jej odeslat. Nejenže vám ji žádný pošťák nedoručí, ale dokonce vám za týden přijde obsílka k soudu, kde si, pokud se uráčíte dostavit ke slyšení, vyslechnete, že jste zneužil legislativity a znehodnotil originální poštovní známku v ceně stovek tisíc grošů tím, že jste si ji vytiskl na jehličkové tiskárně.

Falšovat známky prý je v zemích českých trestné. Zvlášť pokud je na nich císař Ferdinand nebo Marie Terezie, ta taškářka blahé paměti.

Děti už o nich naneštěstí neví ani prd. Ani neví, že nějaké mocnářství existovalo a že nám tu zavedli tu trapnou docházku do ještě trapnějších káznic, kde se erudovaní blbci stávají docenty a profousy a bezduché šprtky zastávají pozice nejšpičkovějších vedoucích výzkumu. Kde bezradné děti, sotva vypadlé ze stužkováku, opět násilně vtlačené do lavic, obětují svůj volný čas, jediný majetek, který mají, aby si vyslechli zívání, stesky či nesouvisející komentáře, případně jak houfně v posluchárně spí při výkladu Hegelových rozumů, jeho fenomenologie ducha (sic!), polovina učebny, aby se o dva týdny později tři sígři v skupince u hajzlíku předháněli v abreaktivních heslech, jak intersubjektivní a recyklovaně usebrané doktorovy filozofie myšlenky jsou.

Pohodlný tichošlap

Když holka, tak ne žádná princezna Stydlivka.

Vždymilenka tisíce hrdinů, do jednoho svalnatých, tvrdých mužů.

Kterou nerozdrásá žádná lež a nepřivede do úzkých žádná pohádka.

Která se neplazí, neškemrá, neryje bradičkou v zemi, až se zvedá obláček prachu...

Která nekříží ruce poseté vyrážkami na prsou a nepředstírá otčenáš, když se opováží na mě promluvit.

Proto mě také potkává tak bídný konec. Vždy se spustím s neporovnatelnou,

opouštějící stezku,

když ji měla neopouštět!

Parafilie

Vše je stále těžší.. a hůř se zvládá.. třesou se mi ruce, nohy, brní mě krk. Záhadně mi otekly kotníky, jsem tak stár. Umřu již brzy. Za několik neděl je po největším z pijáků hruškovice a dalších domácích pálenek. Oplakávejte mě jen krátce. A až smutek pomine, znovu ponořte se do víru vašich hrdinských skutků!

Most a louže

Není nad původnost,
každý po ní touží,
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.

Měl jsem noční můru. Zdálo se mi o nemluvněti, vylézajícím zakrvácené a třesoucí se z matčina chladnoucího těla. Dítě. Ohavnost. Pak střih a byli jsme v místnosti s krbem, tam něco praštělo a hořelo. Dítě se připlazilo k ohni a vymočilo se do něj, takže jej téměr uhasilo. Pak se zdálo, že se jako dospělý urazil, tvářil se nějak vzdorovitě.

Saturejka

Hnilobně nasládlý pach prostitutky. Takovým zápachem jsem načpěl... Bejt čurák zvládne každej, ale kdo zvládne nebejt čurák? Ač mladé, nebyly o nic méně agresivní nebo jedovaté než staré, když jsem je v těch bordelech šukal! Bohové jen čekají, až ti můžou hodit klacky pod nohy a ty si o ně zlámeš haxny... stejně jako pavouci útočí za tmy. Zbaběle a nelítostně.

Proto si občas ulehčeně říkám, že mám vlastně štěstí, že jsem ještě naživu... je to bídný život, ale lepší než hnít v rakvi. S mým štěstím bych ani nehnil v rakvi, nýbrž v chladné zemi! Nejsem opilý pořád, ale většinu času, problém je, že opilost přináší hysterii. Když jsou věci méně rozmazané, občas si mohu taky všimnout, v jakém nepořádku žiju. Ne že bych ho uklidil, zas tak zaostřeně nevidím nikdy!

Kateřina byla kurva, věděla o sobě, že bude kurva už na základním stupni. Vlastně o tom snila. Chtěla se stát kurvou na plný úvazek a její rychle rostoucí kozy, útlé boky a vyzývavá stehna ji k tomu začaly překvapivě nápadně předurčovat. V jedenácti se vyspala s fousatým školníkem a spali spolu tři týdny, než se vedení školy o jejich excesu dovědělo. Jak už to v takových případech bývá, školník byl na hodinu vyhozen a děvče zůstalo, aby se mezi spolužáky stalo legendou. Kateřin styk se školníkem ji ze dne na den učinil celebritou školy a takřka neminula chvíle, aby na ni některý spolužák nepomyslel nebo za ní nepokřikl - ve velice konkrétním smyslu - za účelem sexu. Z chlapeckých záchodů se ozývalo frkání a vzdechy, jak si tam nepřetržitě někdo honil.

Solnohrad

Dobrý večer, nebo co právě máte. Já mám pořád večer, protože se zabývám prostým uměním vraždy. Píšu detektivky. Ukažte mi člověka, který detektivky nesnáší a já vám ukáži hlupáka. Milého možná, přesto hlupáka. Jsem v realitě trošku neobvyklý typ! Poznám totiž lumpa na první pohled a vím jistě, že právě doma jednoho máte. Že prcáte s nějakým grázlem, zatímco citlivý hnusný kluk vám píše básničky!

Břetislav Prcaj

Břéťu jsem potkal před jedenácti lety v záhradce jednoho výčepu. Když jsem vstoupil mezi stoly, okamžitě mě upoutal. Měl koňský, protáhlý xicht vědce, který se ne a ne prosadit a nehty na rukou okousané vzteky. Dívka, se kterou se zasnoubil, ho pustila k vodě, resp. začala se scházet s jeho nejlepším kámošem a on je oba nachytal a div o ně nepřelámal věšák. Tedy dala mu kvinde svou povětrností. A pak to s ním začlo jít s kopce. Místo vrátného ztratil, protože nechodil včas a čím víc času trávil pitím zelené. Přijmením se mi pochlubil hned po prvních pár větách. Prý se jmenuje Prcaj. Řekl jsem mu, že s tak výrazným příjmením může mít úspěch u novodobých, emancipovaných samiček. Ale on prý že naopak. Že je odradí, že se jmenuje tak volnomyšlenkářsky a raději se mu vyhýbají.

Přese vše, co je skutečné v tomto nastupujícím věku, kde hrdinové zanechávají pouze železný kruh svých jmen, vycházející z hrdel bardů, stojím ve ztichlém srdci, toužím po slábnoucím tlukotu životů rozpadlých v prach a šustivém šepotu. Touhy mě přepadaly nejčastěji ve snech...

Pavučiny mezi věžemi, spředené ve velké výšce, připomínaly třpytivé plachty a slabý vánek od moře rozechvíval obrovská vlákna, takže se na město Kocourkov snášel drobný déšť, jako ostatně každé ráno v čistém období. Mezi obyvateli se rozmohly krádeže. Všude vládl zmatek, a proto se dlouhoprsťákům dařilo. Zloději, kteří chtěli zůstat naživu, nekradli v chrámech, spokojili se s malými prodejnami likérů.

Několik pomatenců se prohlásilo za bohy.

Dokonce se v jedné budově usídlily dvě desítky pomýlených altruistů, kteří adoptovali chromé psy a vydávali je za ztělesnění židovského Jezua. Neboť god je obráceně dog, jak víme.

Srdečně nenávidění však byli mluvčí na náměstích. Od té doby, co bylo zrušeno otroctví, po nich házeli pravidelně šlupky od banánů. Povoleno bylo šest náboženství a poslední sedmé bylo zapovězené, nacházelo se v nenaplněném stavu, a proto bylo do jisté míry sakrální.

Ovzduší

Viděl budoucí práci rozkladu předem vykonánu silou světla, viděl maso, v němž žil, rozpuštěno, zhubeno, rozloženo v nicotnou mlhu

"Ani pes," procedil Zmrd mezi zuby, "ani pes by takhle nebo podobně nechtěl ještě dlouho žít."

Dnes mají dívky mezinárodní den orgáče. Nejvlhčí orgasmy přeje váš oddaný služebníček stuprum!

Z panychidy

Líčíme zde všední věci, všednost však se stává zvláštností, jestliže roste ze zvláštní základny.

Tato melodie

Jediní nebo sami? Tmu jednu ležíme,
dvě noci šli jsme sem.
Není jich počet! Jsou jen mramory, zde ňadra, nohy mé;
nad nimi ty: křik ptáka nad městem.

Jen usnout jako usne had

Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá

plachty mých víček v starost o dva sněhy,

před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,

zapřen do rány něhy.

:)

Mít na to

Splav lůny rozšuměl se v louce mraků
a mám tě milovat.
V sadařství těla svého studem ze zázraku
cítím tě tiše vát.

Zelenkavá

Slzo, jsi stále táž jako za mladosti, nebo i ty stárneš se stárnoucím? Poznání není vidění. Ale opakuje se to. I proto umíráme...

Různost

Vypil jsem šálek vlastní moči, abych věděl, jak to chutná. seřezal jsem psa holí tak, že se válel po zemi a pak mi lízal ruku byl jsem kdysi nápaditý.

Dnes si jen sednu ke slabikáři, prolistuju jo a klíží se mi oči.

Chce se mi zas pít, chce se mi zas pít, chce se mi pít vodku!

Jak potopa šer všecko halí kol,
jak přeludy jsou stromy obrovité,
kmen zadumán a trávy chví se stvol,

tak se chvěju, když mi tekutiny vyblité

netečou po kalhotách...

Samoúčelný

Klečící rozdrásaná kolena, bušící srdce, dlouhé hor­ko a hlubinu mezi nohama, pot štípající ruce, ušní tunýlky až k bubínkům, kuličky špíny mezi prsty u nohou, oči v důlcích, vykasaný hlas, závodící krev, paměť, létající kolem i uvnitř, skákající, plovoucí a ho­tovou k výpadu. Tak nějak vypadá Kiřin sběr borůvek.

A pak že není sranda brigádničit.