V garsoniéře zavražděné manekýnky padlo mu na první pohled do oka velké zrcadlo přímo naproti posteli. Tady se zřejmě milovaly dvě nebo víc osob a považovaly za žádoucí žár vásně poočku sledovat v odražené ploše. Tyto osoby musely být natolik sebestředné, že se sotva velikost jejich ega mohla vlézt do jejich atraktivních, sportu a fitness uvyklých těl. Protože jestli je na světě něco víc úchylné a exhibistionistické než natáčení porna a pouštění si ho na videokazetách, pak je to šukaní před obřími zrcadly a sledování ho z postele. Je v tom však i něco artistního, neboť narozdíl od primitivního a banálního porna, které vnáší do představivosti pouze přeexponované pohledy na genitálie, zrcadlo alespoň vrací obraz pokřivený zpětnou trajektorií, inverzí, hysterezí. V zrcadle vidíme trošku víc i trochu míň než před kamerou, každopádně už nevidíme pouhou čtvrtou dimenzi reality, rušivé a otravné po samou mez, vždy servírovanou v podobě vyholených mušlí a naběhlých pyjů, nýbrž pot tu zdaleka, v rozmazaní přiblížení, v nemravné čůrce rozhozené do prostoru působí jako pobídka k větší vášni a kdejaký šlem linoucí se ze štěrbin jako krém, kterým je třeba ozdobit dort, pohyb těl je víc podřízen stínohře v místnosti, čímž těla sama jsou jaksi obohacena o šalbu zrcadlení.
Čím více na ni myslel, tím víc se mu vracel ten večer, kdy ji sám píchal. Tehdy ji bylo o tři léta méně, měla pouhých šestnáct, ačkoliv už tehdy vypadala jako všechny manekýny na osmnáct a v momentě, kdy na sebe nahodila ten rozkošný klobouček, možná bys ji ještě o rok pobíhání na mole přidal. Nyní ležela zmuchlaná v koutě jako nějaký expresní balík, akorát rozbalený. Byla zlámaná asi na deseti místech, ruce rozdrcené a přehnuté přes sebe, nohy až pod bradou. Oči, kdysi tak zelené, kočičí, kořící se, představovaly prázdné, zpola vyhnilé očnice vydloubané snad lžící nebo aspoň tupým švýcarským nožem. Něco tu hrálo, něco zas ne. Tak třeba nechápal, proč ještě tento očividně naprosto maniakální vrah nezanechal jedinou stopu či vodítko, něco, co by ho okamžitě prozradilo, jako se to stává u osob propadlých běsnění smyslů. Skoro se zdálo, jako by byl systemantický, jako by nešlo o absolutního šílence, ale o vysoce organizovanou, inteligentní mysl, která se jim v podobě vždy stejně úhledně poskládaných a u postele nakupených těl vysmívá, vysmívá se celému policejnímu aparátu, jenž si neví rady s jeho metodami ani nemá šajna, jak mu přijít, až znovu příště udeří, a udeří jistě, na kobylku. Byt ještě obsahoval několik milostných dopisů a gigantickou, do nejmenšího detailu propracovanou závěsnou olejovou malbu krále pekel Paimona s tváří ženy a tělem muže jedoucího po vyprahlé poušti na dromedárovi umístěnou v obýváku, ale nic, čeho by se dalo chytit a z čeho by se dalo usuzovat, kdo za činem stojí. Jisté je, že Marcela z povahy svého povolání prcala na několika frontách a nápadníků čili milenců či milenek, dokonce výstředních, tak mohla mít tucty, od maskérů či mistrů předváděček až po nejposlednější švadlenu nebo uklízečku kalhotek.
Jediné, co pojilo ostatní zavražděné s naší milou manekýnou, bylo cukrářství, kam si chodily ukradnout trochu té patnáctiminutové rozkoše v podobě čokolád a tyčinek. (Takový Croquembouche je lákadlem pro každou ženu, profiteroly při křupnutí v ústech údajně působí okamžitý orgasmus.) Kde ona během stresových přehlídek nakupovala takřka denně a jako stálá zákaznice měla i vlastní doručovatelku přímo do bytu. Bohužel krám v centru města nevlastnil kamery a i kdyby snad nakrásně uchovával jakési záznamy, těžko by se při hustotě, s jakou lidé do podniku vstupovali a z něj vycházeli, dalo odhadnout, kdo tak asi si mohl ženy vytipovávat a pak je brutálně zabíjet, nebo bychom spíš měli říct porážet, protože to nic jiného než porážka nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat