Břéťu jsem potkal před jedenácti lety v záhradce jednoho výčepu. Když jsem vstoupil mezi stoly, okamžitě mě upoutal. Měl koňský, protáhlý xicht vědce, který se ne a ne prosadit a nehty na rukou okousané vzteky. Dívka, se kterou se zasnoubil, ho pustila k vodě, resp. začala se scházet s jeho nejlepším kámošem a on je oba nachytal a div o ně nepřelámal věšák. Tedy dala mu kvinde svou povětrností. A pak to s ním začlo jít s kopce. Místo vrátného ztratil, protože nechodil včas a čím víc času trávil pitím zelené. Přijmením se mi pochlubil hned po prvních pár větách. Prý se jmenuje Prcaj. Řekl jsem mu, že s tak výrazným příjmením může mít úspěch u novodobých, emancipovaných samiček. Ale on prý že naopak. Že je odradí, že se jmenuje tak volnomyšlenkářsky a raději se mu vyhýbají.
Přese vše, co je skutečné v tomto nastupujícím věku, kde hrdinové zanechávají pouze železný kruh svých jmen, vycházející z hrdel bardů, stojím ve ztichlém srdci, toužím po slábnoucím tlukotu životů rozpadlých v prach a šustivém šepotu. Touhy mě přepadaly nejčastěji ve snech...
Pavučiny mezi věžemi, spředené ve velké výšce, připomínaly třpytivé plachty a slabý vánek od moře rozechvíval obrovská vlákna, takže se na město Kocourkov snášel drobný déšť, jako ostatně každé ráno v čistém období. Mezi obyvateli se rozmohly krádeže. Všude vládl zmatek, a proto se dlouhoprsťákům dařilo. Zloději, kteří chtěli zůstat naživu, nekradli v chrámech, spokojili se s malými prodejnami likérů.
Několik pomatenců se prohlásilo za bohy.
Dokonce se v jedné budově usídlily dvě desítky pomýlených altruistů, kteří adoptovali chromé psy a vydávali je za ztělesnění židovského Jezua. Neboť god je obráceně dog, jak víme.
Srdečně nenávidění však byli mluvčí na náměstích. Od té doby, co bylo zrušeno otroctví, po nich házeli pravidelně šlupky od banánů. Povoleno bylo šest náboženství a poslední sedmé bylo zapovězené, nacházelo se v nenaplněném stavu, a proto bylo do jisté míry sakrální.
Žádné komentáře:
Okomentovat