Výtvor

Mládí je schopno všeho. Nezvykne si, ale zapustí kořeny.

Zvyšující se vlhko nebylo tím, co vyhnalo nájemníky z čísla 65. Nebyla to hniloba ve sklepem, ani pokles půdy, jenž způsobil, že se v průčelí domu otevřela trhlina táhnoucí se od schodiště až k okapu. Byl to hluk procházejících zástupů mrtvých. V horním patře hlomoz dopravy nikdy neustával. Zapříčinil, že popraskala omítka, že se zkroutily nosné trámy. Lomcoval okny. A otřásal myslí. Číslo 65 na Žižkově náměstí byl strašidelný dům. Nikdo v něm nemohl dlouho bydlet, aniž by nezešílel.

Nikdo nedokázal říct kdy a jaký, ale i pro necvičeného pozorovatele bylo skličující ovzduší, především horního patra, zřejmé. V čísle 65 byla atmosféra prosycena vzpomínkami, příslibem krve a ve skulinách se držícím pachem, jenž dokázal obrátit naruby i ten nejsilnější žaludek. Budově i jejímu okolí se vyhýbala všechna chamraď, ptáci, dokonce i mouchy. Žádné svinky se nehemžily po kuchyni, ani jeden špaček si nepostavil hnízdo v podkroví. Ať už se tu stalo cokoli, dům to rozpáralo jako nůž břicho ryby, a tím řezem, jenž obepínal celý svět, nahlíželi a promlouvali mrtví.

Alespoň taková byla pověst...

Výrnluvněji než slova vypovídaly jejich oči o nezměrném utrpení.

Sáhl po klice, ale dveře se rozlétly dříve, než se jich vůbec mohl dotknout. Chodba za nimi zmizela. Tam, kde bývaly důvěrně známé prostory, otevíral se pohled na dálnici, jež se táhla k dalekému obzoru. Ten pohled Jirku na místě zabil. Jeho mysl neměla dost sil, aby vstřebala takový vjem - nervový systém neodolal náporu, jemuž byl náhle vystaven. Srdce mu přestalo bít... ta změna rozvrátila řád jeho organismu, pomočil se a pokálel, nohy se mu roztřásly a pak se podlomily. Padl na zem a jeho obličej se podobně jako nátěr dveří začal svrašťovat, tělo se otřásalo v nepravidelných záchvěvech. Stal se pouhou hmotou, stejně netečnou jako dřevo nebo ocel.