Ty, které nevidí světlo

Vyprávěl mi o dívkách, které zemřely z nešťastné lásky. "A pře­hodila provaz přes větev, ale byl příliš krátký," řekl. "Vrazila si perořízek do prsou, ale byl příliš tupý." "Stále stejné myšlenky osídlují tento věčně mladý svět... jen si vzpomeňte, co máte kolem sebe. Když někdo zrovna nenadává na tíhu života, obvykle pomlouvá své přátele nebo se věnuje ušlechtilé práce, ze které neplyne žádný užitek."

Stali jsme dobrými přáteli. Přicházel jsem za ním s rancem knih a pak jsme o nich až do rána při sytém červeném víně rozmlouvali... usínal jsem často tam, přímo mezi haldami knih na zemi.. Zhruba v té šťastné době jsem se stal věhlasným feťákem a přestalo mě zajímat, jaký je den a proč bych měl docházet do školy nebo na pracák.

Ale to byl stuprum ještě mlád a tvořiv a ubohý i vznešený a věčně usměvavý od laudana a ještě neměl zcela vypitý mozek. Tak si vymýšlel polohy do kamasútry a ukazoval novým přítelkám, jak by je vyválel v blátě, protože si vzpomněl na přirodopisný pořad, kde ukazovali, jak se svini válejí cecíky v blátě... Ta svině tehdy chrochtala radostí a bolestí...

Brával jsem zvědavé kundy na výšlapy. Vstupoval jsem s nimi do takové kaple, fakt staré a zaneřáďané na obzvlášt nehezkém kopci. Měla dveře zajiš­těné těžkým visacím zámkem, ale mohli jste snadno vstoupit děrami po obou stranách vrat. Měl jsem i klíče a vím, že jsem často před děvčaty předstíral, že tu kapli vlastním...Pamatuji si, jak jsem vždycky ukradl políbení dívce, jen si to představte, desítky sukýnek tam zůstaly políbeny, než jsme tam vstoupili dírou... a protože tam byla hrozná tma, rozžal jsem svíce.. a cítili jste se rázem jak v sídle Winchesterů, jak v hrobce mumií nebo při satanistické seanci... přesně to jsem potřeboval, když mě nevím jaké prokletí drželo při vědomí po všech těch vypitých patocích... často jsem tvrdě usínal sedě na prkénku kadibudky nebo s prstem v kundě rozšafné polosvlečené dívky.. jako to dělali kdysi chlípní fauni.. až na to, že jsem faunem nikdy nebyl a ani to nebylo mou ctižádostí...

Thomas Mann se domníval, že nám budoucnost přinese světovou republiku. A zatím tu máme Okamuru a Putina, Obamu a Kim Čong-una. Přehlídka chabých povah a ještě slabších žaludků působí poněkud anesteticky. Tlumí nás, že kolem nás vládne smrad a otěže drží nějaký ubožák. Štve nás, že demokracie je údajně nejlepší vynález society. Kdyby se aspoň vraždilo na každém rohu a démoničtí imigranti skutečně byli tak suroví, jak se o nich píše v novinách, tak by nebyla o zábavu nouze. Takto ale jen vyčerpáváme své síly na bezduché přežívání ze dne na den, na bezcílnou práci a ještě bezcílnější okruh nudy. Jsme drženi v kleštích hypermoderny, které se stahují do stále nesmyslnějšího tvaru.

Pro snílky

Průčelí domu bylo jedinou stěnou černé lastury a dveře naslouchajícím uchem. Strčil jsem do dveří a vstoupil z větru do chodby. Byl bych mohl vkročit do duté noci a větru a projít vysokou, kolmo postavenou lasturou na moř­ském pobřeží ve vnitrozemí. Potom se otevřely dveře na konci chodby, spatřil jsem neprve talíře na políčkách, pak stůl, na němž se kouřilo pod vlivem nějakého usmaženého pokrmu, dál rozesmátou tvář té, co ji potají píchám, a tak jsem běžel vstříc její náruči. Anička jako vždy na sobě měla spíš míň než víc. Na přivítanou mě políbila a šáhla mi do rozkroku, přešel mě hlad, měl jsem hlad pouze na ni. Ale jako pravý princ jsem vyčkal vhodnější doby. Hodiny zrovna odbíjely dvanáctou a já stál v záři toho nejprudšího světla... a ona povídala páté přes deváté jako všechny slečny a já si pomyslel, že slovo je ctí člověka a že jen slova činí život snesitelným... Před chviličkou jsem byl malý, na kost promrzlý a kradl jsem se na smrt vyděšen černou chodbou v upjatém svátečním obleku, v prázdném břichu mi kručelo a jen o chvíli později už jsem poslouchal pokroucená vypravování v objetí té, kterou jsem tolik miloval...

Prase na koni

Tento boj mezi mocnostmi cudnosti a lásky - neboť o ten jde - jaký je jeho výsledek? Končí se zdánlivě vítězstvím cudnosti, strach, slušnost, stydlivý odpor, úzkostlivý požadavek čistoty potlačovaly lásku, držely ji spoutanou v temnotách, připouštěly její spletité požadavky do vědomí a k činnosti nanejvýš jen částečně, nikdy však v celé její mnohotvárnosti a síle. Avšak toto vítězství cudnosti je pouze zdánlivé, je to vítězství Pyrrhovo, příkaz lásky nelze spoutat ani znásilňovat, potlačovaná láska není mrtva, ona žije, snaží se hluboko skryta v temnotách o své naplnění, zlomí pouta cudnosti zjeví se opět, byť i k nepoznání změněna... a jaká je tedy ta podoba a maska, v níž se potlačovaná a nedovolená láska objevuje?

Nepadal sice sníh, zato celé dny hustě a ošklivě pršelo, husté mlhy naplňovaly údolí a směšně zbytečné bouřky. Trávíval jsem tehdy dost času procházkami po údolí. A v hlavě se mi honily všelijaké nápady. Nejčastěji se týkaly dívek, které jsem chtěl dostat do postele.

Vojta začal být sebevědomější. Začal se častěji usmívat a vždy když se usmíval, vzpomněl si na ni. Založil si kvůli ní Instagram, nahrával fotky a povedlo se mu být velice úspěšný, pokud se to tak dá brát. Sledovalo ho spousta lidí, které ani neznal. Na každé fotce nebo videu, se hned po zveřejnění objevovali srdíčka (to se mi líbí). Do přátel si přidal další její kamarádky. A dohodl se s nima, že by šli ven. Blbé na tom bylo, že buď on musel k nim, nebo oni k němu, což byla dálka, aspoň podle něj. Vojta rád zpíval a za týden měl mít v Opatovicích koncert, přesněji na něm měl pouze vystupovat. Pozval je, zda by se nešly podívat. Všechny měly čas a řekly, že přijdou. Nakonec přišla pouze Ona. Ostatní její kamarádky bohužel nemohly. Celou dobu co zpíval, myslel jen na ni. Jenže se tam objevila holka, která dřív s ním chodila do třídy, která přestoupila na Gymnázium. Úplně na ni zapomněl. Byla vždy až do teď jediná, která mu rozuměla. "Je krásnější, než kdy dřív," pomyslel si. Nejvíc ji miloval - Nejvíc jsem ji miloval, když měla rozpuštěné vlasy. V měsíčním svitu jí zářily jako diamant. Obě byly moc krásné. Nakonec stejně jsem do teď s obouma pouze dobrý přítel. Po dozpívání jsem je spolu seznámil a šli jsme se projít.

Byl úplněk. Pěkně si povídali a Vojta za celou tu dobu řekl víc slov, než normálně za celý měsíc. "Budu muset už jít, tak zase příště, užila jsem si to moc, ahoj!" řekla Petra, a odešla. Zůstal sám s ní. Nikdy se mu nepovedlo s ní mluvit o samotě. "Víš o tom, že jsi krásná?" vyšlo Vojtovi z úst, aniž by věděl jak. Překvapeným pohledem se otočila směrem k němu. Oči měla jako zářivé perly. Tou krásou se neschopil ani na slovo, ale nemohl od ní upustit oči. "Vážně si to myslíš?" zeptala se štěstím ve hlase. "Já si to nemyslím," zašeptal "Já to vím!" Neovládla se a chytla ho kolem pasu, ve stejnou chvíli, kdy to udělal on a přišel dlouhý polibek, delší než celý jeho život. Na tuto dobu čekal už od první třídy. Tak proč se cítil tak nešťastně? Měl pocit, že miluje někoho jiného. V jeho srdci se změnila krev. Jeho srdce už netluklo pro ní. Měla podobný pocit. Možná kdyby se to stalo dříve než potkal Petru. "Ve svém srdci cítím, že s tebou mohu být jedině přítel," zesmutněl. Její zrak směřoval k zemi. "Chápu to. Mám tě ráda, Vojto, ale nepatříš mi, polibek byl úžasný, ale již bych ho nezopakovala, aby se zachovala jeho jedinečnost." Pak se dál bavili, a parádně se zasmáli a s klidnou hlavou, každý odešel domů.

Cirkulárka

Tu řekl doktor Krokowski : v podobě choroby! Symptom choroby je zakuklená činnost lásky a všechny nemoci jsou pozměněnou formou lásky.
Nuže, teď to věděli, třebaže to všichni jaksepatří neocenili ! Sálem proběhl vzdech a státní zástupce Paravant přikývl významně na souhlas, zatím co doktor Krokowski pokračoval v rozvíjení své these.

Vyřízlé bradavky

gdsdgs

Vykrojená ústa

Bezpohlavní asketové jsou velké děti, hrající si na nesmrtelné. V pravdě je heroičtější lenoch a darmošlap než nejhrdinnější mučedník neb vynálezce. Nejdůležitější nástroje, jako je např. oheň a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imitování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, ale znásilňoval zemi. Ač pracují muži i ženy, nese v sobě práce přece mužský charakter. Byť by byla údělem obou, je vynálezem toliko mužů. A co si povíme o ženině životní tragédii?

Nepříjemnost koitu a svízele těhotenství a rození jsou jí důvodem k bránění se sexuálnímu životu. Samičky jsou vůbec kokoty, strachující se z konsekvencí svých her. Třebaže samy dráždí samečky a okázale poukazují na své vnady, jako např. samička paviána vybarvením a olysáním zduřelé hýždě, bojí se nakonec zdivočelosti samce.

Rozhněvat se s děvčetem

Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, estetika s neestetickými postuláty a logika s nelogickými konkluzemi. Etika nás učí milovat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti našim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perverzní, masochistická estetika a logika.

Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky nezná.

Lidé nevraždí dnes koneckonců proto, že se obávají trestů a ne snad, že by se vraždy štítili, že by ji z mravních důvodů nebyli s to provést. Pána boha, imaginárního policajta, nahradily ozbrojené bezpečnostní orgány, které sice nejsou vševědoucí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu...

Má drahá přítelkyně

Vítr, déšť ne zhruba lidsky
vous mi češou, šediny,
a váš pes tak uličnicky
v šat mi dělá štěrbiny.

Úchvatné

Pod kůží toho ďábla vězí dobrý charaktera a ďábla z něj udělali jen lidi, kteří mu nerozumí.

Savoj

Ano, byl blázen, a ano, nedalo se předvídat, co v příš​tím okamž​iku udělá. Ale také to byl člověk, který vytvořil neviditelného brouka a který se před jejíma očima přeměnil v světlo. Díky němu napůl věřila v existenci světců. A pokud si měl někdo zaslou​žit nehynoucí slávu, měl by to být on.

Už jen to, jak se jmenoval. Kožíšek. Xaver Kožíšek, profesor semaforů, jehož touha po hvězdách odumřela spolu se všemi ostatními.

Miloval prudkou láskou jarní deště. Byl pod jejich suverénní mocí. Přišel-li takový jarní désť, neměl doma stání. Byla to rozkoš vyběhnout do ulic s odkrytou hlavou a vítat osvěžující vláhu. Jak to bylo krásné, nechat se měřit poloudivenými, poloposměšnými pohledy těch, kteří se kryli úzkostlivě v průjezdech a ulice mizely a vycházel v pole. Jediný chodec. Zahleděl se do stromořadí, jež končilo v mracích. Ze stromů stékaly gigantické kapky připomínající průsvitné hrášky. Vracel se pak na kůži promoklý, ale veselý jako po osmi Mušketýrech. Připadal si nesmírně lehký, že by se mohl vznést kamkoliv a letět v dálky. Lehký a šťastný.

Kartouza

Konstruktivní sílo vesmíru,

ty, která jsi součástí všeho a všech,

dej, ať harmonie přijde do našich životů.

Rozmarýn

Bezděky ho napadlo, že nastala nádherná chvíle, kdy by mohl umřít. A ještě nádhernější, kdy by mohl žít, vždyť se tu toho před ním rozprostíralo tolik! Konečně si může dosyta užívat s tolika povolnými dívkami. Teď, když je za vodou, mu každá ráda nastaví pohlaví a nechá se vybulíkovat. Ovšem vždy je tu odvrácená strana nenadálého úspěchu. Šance, že ti tolikeré štěstí, které ti padlo do klína náhodou, zase uzmou a ty zůstaneš s prázdnýma rukama jako strašák v poli.

Jak je život sladký, zjistil teprve tehdy, kdy pohlédl plavé něžné ženě v tom nevýslovně magickém věku, kdy voní po narcisech, do výstřihu. Jen taková žena umí utěšovat. Přitiskne si tě k tělu a jsi už téměř utěšen.

Jsme tím, kdo pohání:
nicméně berte spěch
toliko jako vzdech
ve věčném trvání.

Pazourek

Ostatně tváří v tvář jeho prázdnu, co vlastně znamenali? Pomíjivost. A jejich sliby? Jenom předstírání.

Palubní deník

Lásko, všude vládne tvoje kouzlo, s těmi slovy na jazyku se probudil, a ta slova mu nejapně pleskala v mozku jako mokré povlečení ve větru. Bezděčně šáhl pod postel pro sklenku brandy a když dopil brandy, vstal, aby si usmažil pár vajíček. Rozbil je o hranu železné pánvičky a obsah spustil do rozpečeného tuku ze slaniny. Vytáhl chleba ze zásuvky a přešel s ním ke stolu.

Všude špína, dokonce i na nerezi. Pavučiny, přepálený tuk a hniloba. Přesto se zdálo, že nedisponuje mocí dát kuchyni trochu do pucu. Přešel k ledničce a otevřel dveře.
Místo šunky, másla nebo rajčat do sebe všudypřítomně narážely poloprázdné flašky rumu, meruňkovice a rozlinku.

Tohle bylo na nezřízeném pití nejhorší. Stal se imunním vůči opileckým radostem. V alkoholu nebylo možné najít útěchu. V žertu mu proletělo hlavou, že některé věci jako ženské můžou jít k šípku, ale jeho zdraví ne.

V alkoholu najdeš sílu.

Dodá vzpruhu duchu a často i pomůže tělu, kam potřebuje. Posilovna je zbytečně namáhavá a úmorná, zato otevřený bar zajišťuje dostatek energie i šarmantní zapomnění, které je tiché a téměř bezbolestné.

Ale jak už to bývá, říkal si, nechat věci být představuje jediný způsob usměrňování. Ještě jednou si nalil plnou sklínku.

Zámotek

Utopím se ve whisce! Jako vévoda z Clarence v malvazu, umřu, umřu, umřu!

Samozřejmě žertuju. Málo celkem piju, tak si to musím aspoň připisovat.

Nedávno jsem byl v takovém úhledném restaurantu. Napadlo mě, při zběžném pohledu na stoly a vůbec uspořádání, že se místností určitě pohybovala nějaká nepolíbená žena a každou židli úhledně přisunovala ke stolu, a to s jakou pečlivostí, lidičky, do nebe volající pečlivostí, což bylo také její největší předností...

Chtěl jsem si objednat vodku s tonicem, jak to dělávám, když mám v parném dni žízeň.

Ale pak jsem uviděl tu nepolíbenou. Byla skutečně jak žabka kuňkalka. Samé hluboké rýhy akné přes tvář. Musel jsem bezodkladně odejít!

Nepodezřívejte mě z povrchnosti, jsem přece stuprum, ale uvažte, že vypít infikovanou vodku není jen tak. Mohl bych chytit bakterie. Které už i tak mám. Jenže znovu a drsněji!

Pojednou

Zadíval se do tmavorudých hlubin vína a roztržitě se potahoval za vousy.

Náhle pojal rozhodnutí. "Dnes to udělám. Půjdu za Ivetou a v práci jí ztropím scénu. Ať ta hérečka pozná, že ze mě si nikdo nebude dělat dobrý den..."

Spínač

Jas, jenž se rozléval z jejích roztažených noh, se nepodobal ničemu, co kdy zažil nebo o čem snil. Upoutal ho hlavně jeden prvek. Měla v dírce zaháčkovaný starobylý piercing. To bylo tak 1990. Neudržel sperma v koulích a hned se vykácal do trenek. Jako pravý chlap ale nedal znát, že se mu situace vymkla z rukou a tvářil se pouze, jako by se vymočil do kalhot. Měli byste taky vědět, že nebyl pověrčivý. Pro věci, které viděl, nebo skoro viděl všude kolem sebe, začal okamžitě hledat prozaické vysvětlení a protože hledal, tak našel. Dívka, která před ním ležela, měla mimozemský původ. Světélkovala jí vagína, tedy nebyla z rasy žen, nýbrž nějakých rajských víl. Jasně tedy vidíte, že nemusel při vysvětlování této pozoruhodné skutečnosti narazit na Boha, ale úplně mu stačila návštěva z jiné galaxie.

Najednou se začla nějaká energie hromadit u jejích stehen.

Vlna energie, která vyšlehla z její zpocené kačky, proměnila místnost v tureckou saunu. Všude tekla horká voda z trubek klimatizace, která se rozskočila jak přepilovaná mříž a nesnesitelné dusno sálalo z její škvírky ven, trvalo jen chvilku a takové horko nutně zapálilo prostěradlo, na kterém ležela. Fascinovaně a trochu bezmocně přihlížel, jak její tělo pohlcují jazýčky plamenů, ona sama však jen mlčela se zaťatými zuby a zdálo se, že ani bolest nevnímá.

Pořád dokola si říkal, že to, co vidí, není skutečné, a vize pozvolna jeho jistotě podléhaly, slábly a nakonec skoro zcela vymizely. Modlil se, aby mu Stvořitel vrátil příčetnost.

Znovu a znovu. Dokud mu ji nevrátil.

Zůstala tam ležet tak zranitelně, skoro jako v křesle gynekologa. Jen ta jeskyňka ji pořád blikala jak na diskotéce, toho přeludu se ne a ne zbavit. Náhle se z téhož místa začala řinout hudba. Vyjadřovala zkušenosti, které se nacházejí mezi slovy. Kdy přestane tlouct srdce. Slova mrtvého básníka, který proklíná špínu rakve. Poslouchal hudbu a páteř se mu chvěla příjemnými pocity. A kdo může říct, že je po něčem, když to něco nás dokáže přinutit být zticha a když nás stále dojmou vzpomínky?

Pinta

Je čtvrtek a já si oblíkla fakt příšernej svetr. Mám pocit, že na mý fialový, žlutý a zelený pruhy kouká každej s opovržením.

Hustě prší a všude kolem pobíhá spousta lidí, jiný za sebou táhnou těžký kufry na kolečkách a některý stojej na perónu s batohem na zádech a civěj neznámo kam přesně jako já.

Sešla jsem na linku A. Všimla jsem si, že pod schody přešlapuje vysokej kluk v černý bundě se sluchátkama v uších.

Neviděla jsem mu do tváře. Soustředila jsem se na příjezd metra.

Otočil se. Jako kdyby celou dobu čekal právě na tenhle okamžik. Uběhlo deset sekund? Dvacet? Dívala jsem se do těch nejtmavších očí na světě. Nebyly vyděšený, ani nezaujatý ani nic podobnýho. Sálal z nich klid a nekonečná zvědavost, tichej, avšak živelnej zájem. On tam jen tak stál a mně se mezi chaosem a lhostejností zastavil vesmír.

Uplynuly sotva dvě minuty a už si získal všechnu moji pozornost, fascinovalo mě jeho překvapení, nekonečně dlouhej pohled. Jako kdyby říkal: Jsem tady a vidím tě, doopravdy na tebe koukám a fascinuješ mě.

Jeho pohled se mi vryl do paměti a nikdy na něj nezapomenu. Budu hledat tyhle oči v nekonečnejch davech a snít o nich do konce života.

V zemi bylo zasazeno okno, jehož záclony se zvedaly k obloze vánkem, jenž s sebou přinášel ševelení moře.

Léto v parku

_{"Všechno má svou strukturu," ozval se opilec. "Jestliže ji najdeš, velké lze obsáhnout v malém."}

Stopa ozvěn je vedle přes pahorek, k jezírku a zas k dalšímu vrchu, a tam už, v oblasti, kterou nikdo z nich neznal, poprvé spatřili, co je mělo děsit tolik let poté. Dvě nahé dívky tam ležely s rozšklebenými vějířky na kameni a krvácely odevšad, neboť byly propíchány snad tisícem dýk. Normálně byste pustili baterky na zem a upadli do bezvědomí, to si ovšem příslušníci policie nemohli dovolit. Ihned zahájili vyšetřování, uzavřeli všecky přístupové cesty k dálnici, nasadili vrtulník.

Ve výsledku vynaložené úsilí na hovno, což zjistili už po dvou týdnech marných pátraček. Masakr byl udržen pod pokličkou, ututlán dokonce televizí, neboť pachatel prchl, což by nikoho nebavilo sledovat - a na dlouhých sedm let se po něm slehla zem.

"Tady to je. Zastav," přikázal taxikářovi divný cápek s kšiltovkou.

Řidič mu vyhověl. A velikánský dům, který se topil ve světle, když k němu dojeli, a vedle něhož stálo na příjezdové cestě několik impozantních vozů, ukázal, že má i zeď a ochranku a krystalově oslnivý bazén na zahradě, kde se koupala nějaká vnadná žena kolem osmadvaceti.

"Je to tu. Citím tu její přítomnost."

Taxík odjel a on chvíli postál před zamřížovanou branou. Pátral by po vchodu exitovém, jak se říká, protože tušil, že tu někde musí být. Ale protože to on zabíjel před sedmi lety tak divoce mladé dívky u jezírek a při kamenolomech, nemusel se příliš namáhat s hledáním vchodu. Vchod si najde jej a později jej znovu vyplivne.

Vleze dovnitř a dojde k té, změněn v tváři, neboť podstoupil šest plastik, která ho nechala kvůli milionáři a pak ji unese a rituálně rozbodá u chaty při svitu luny. Taková byla jeho romantická taktika.

To, kým je, ji dá poznat až těsně před smrtí, aby pochopila, jak moc narušila jeho citlivou duši!

Poté se ztratí na tři roky a najde si jinou, kterou miloval před ní a postup u ní zachová stejný. Stejně otrocky ji unese, ale tentokrát, místo aby ji zabil, přiváže ji ke stromu a nechá divoké vlky ji roztrhat na cimprcampr. Takto by postupoval až do důchodu, kdyby se nenašel statečný příslušník třebíčské policie, který mu řádění zatrhl. Jeho manželka byla totiž bývalá holka našeho vraha, se kterou chodil před stužkovákem.

Čekal ve tmě a pak vyrazil, chvíli se spolu přetahovali. Na konci se ozvalo tlumené žuchnutí, když detektiv shodil maniaka ze střechy do chodníku. Byť byl poněkud malý na dospělého muže, byl sporý a měl sílu, protože zvedal závaží, každý den a celý rok. Náš vrah byl vytáhlý a pohublý, trochu ušmudlaný, odpudivá negativita se podepsala na jeho očních stínech, které temněly a prozrazovaly zarytý charakter. V každém případě teď ležel se zavřenýma očima s rozpraskanými kostmi třicet metrů pod detektivem a spal - spal spánkem, z něhož už se nevzbudí. Na temnotě je málokdy co klidného. Vzduch se kolem těla chvěl, jako by se prach nemohl odhodlat, aby dosedl na zem.

Porsche

Obličej měl bledý jako křída a šaty potřísněné krví, takže se podobal vrahu, který se vrací od čerstvého skutku.

Štěkání

Potom se na sebe usmáli, a protože dál nebylo co říci, odvrátili se od sebe nejprve rameny, pak zády, a šli.

Nadpřirozená

Čas oponou trhnul - a změněn svět! kam, kam padlo lidstvo staré?

Slívka

Neexistuje divočejší zbraň než zoufalství

Určen

Ach, lásko…

říkáš, jak jsi rád, že už mě máš zpátky.

Chyběla jsem ti.

Bože - co ti vlastně chybělo?

Má věčně špatná nálada, pláč pro věci, které ti nejsem schopná vysvětlit, buzerování nebo svalování na tebe viny úplně za všechno, ač za to nemůžeš?

Vždyť já jsem přítelkyně na mašli.

Ale ty se ke mně přitulíš

a zaboříš hlavu do mých prsou

a řekneš,

že jsem tvá krásněnka,

a že jsi šťastný - tak šťastný - že máš zrovna mě.

A začal, aniž vzhlédl.

"Nebudete mi věřit, že jsem ještě nikdy nic nezažil. Nikdy.

Muž život se kutálí jako kapička deště ze střechy. Rovnoměrné, monotónně a vždycky. A tak tomu bylo vždycky. Vidíte, že bych nemohl říct žádná potěšující slova, tak mi dovolte mlčet."

Ozval se však ohlušující protest dámy po jeho levici.

"Ale vy musíte pokračovat. Už jste ve mně probudil zvědavost"

"Tak to prý je. Musím zažít zeširoka, ale chci to pojmout stručně. V srdci mám nutkání po velkém, hutném, neobyčejném. Vždycky, i jako chlapec, jsem to tak měl. A ze zlomků jsem vybudoval pohádku svého dětství. žádnou prožitou, nýbrž vysněnou. Neboť mé dětství probíhalo jednotvárně. Matka byla měkká a citlivá, můj zploditel nevrlý, alkoholik, pociťoval jsem k nim cosi jako odpor. Plakal jsem, ale bez bolesti, jen proto, že jsem v očních víčkách pociťoval tlak. Stejný tlak jako člověk cítí, když se dívá do prudkého světla."

Tváře mi planuly touhou, ale bouře života, která by je ochladila, přicházela pěkně zdaleka.

Tu mžiklo světlo a tam zas..

dusný hluk města stoupá k výším

v tom ze starého domu slyším zašeptat

kurva

skytý hlas..

Stalo se vám někdy, že jste v tramvaji potkali dotěrného cápka? Která vám chtěl víte co. Nejmíň strčit prst do kalhotek. Rozlobený na svět, který nechápe vaší bolest, smějící se vašim reakcím.

Nenechavý. Páchnoucí po cigaretách!

Jel jsem tak kdysi k tichým zdem hřbitova, abych vzdal poctu mrtvé kamarádce. Kterou jsem zabil mladistvou nevázaností. A teď jsem projevem této podivné intence, tím, že jí položím kytici na hrob, chtěl se usmířit sám se sebou!

Do toho se nade mnou objevil ten dotěrný cápek. Usmíval se úlisně. Vypadal, že mi chce ošahávat zadek.

Vědecký problém

Je tomu už roky. Miloval jsem jednu dívku a pro tu dívku jsem se snažil a pracoval. Jednoho dne jsem to věděl. Ona mě podvádí. Zůstal sem klidný. Vyšel jsem do osamělého lesíka, v náprsní kapse jsem měl nabitý revolver. Cítil jsem, že mi nezbývá nic jiného než smrt. Stál jsem v té pustině a rozhlížel se. Nikdo. A jak jsem si sahal do kapsy pro revolver, vytáhl jsem spolu s ním i kus papíru.

Pochybná výchova

Vše začalo kdysi dávno, když jsem potkal shodou okolností dospívající dívku v rozpuku vnad, která mě dráždila svými vůněmi. Jako rovněž dospívající jinoch jsem jí byl představen a od té doby jsem se od jejich krásných stehen nehnul ani na krok - chodíval jsem za ní jako pejsek, když s kamarádkami vyrazila čůrat mezi auta a když do sebe házela křídla a bavila se o přirozeních bývalých synků a tak.

Mohu snad dodat, že jsem ji vroucně miloval, jako to umím snad už jen já. Jak umí milovat týraných, vysmívaných a zahanbovaných šestnáct jar ryzího života. A těch několik jar, jež mi bylo dáno, se jí toužilo tolik dlouhých, beznadějných měsíců vyzprázdnit do klitorisu. Není divu, že jsem se stával vlivem neukojeného chtíče trochu zádumčivým a dlužno dodat až podivínským - což jsou ostatně rysy, které stuprumovi zůstaly už napořád, domnívám se, že převážně přes takové svůdné rajdy jako ona. Proto tvrdím vždy, že škaredé dívky si má člověk pouštět k tělu blízko, kdyby se snad zapomněly a přesto mu z lítosti daly, ale sprosté štětky ještě blíž. Když už pro nic, aspoň pro vzrušení z pomíjejích krás okamžiků, jež žádný mladý organismu nemůže zakrýt, pro tu radost z čiré vůně menstruace, jež se jí zvlíná z rozkošných puntíkatých kalhotek, když celou hodinu sedí na kulaťoučkém zadku v lokálu, kde se beztak málokdy větralo. Sedívali jsme tak spolu často. Jak se kolem jejích laních očí zalesklo, když si mohla rýpnout do bývalých nabíječů, mi vždy skýtalo neskutečné potěšení. Tiše si povzdechla, sfoukla pěnu z kapučína a přejela si dlaněmi po hýždích. "Právě tak jsem to měla ráda u Oldy, víš" a koukla na mě. "Pěkně hardcore." "Ale ten idiot udělal Šilhavé Monice spratka," vyštěkla podrážděně po krátké pauze. Iluze, že se její kypré tělo bude již brzy pařit pod mým neutuchajícím zápalem, mě zcela přemohla. Pronášela jalové řeči o kancích, kterým nasadila parohy, o pupkatých tatících, které svedla a zpod těch sexy víček gothic sedmnáctky, která si libují ve flirtu a prasáckém sexu se spocenými burany, co mají trenky stažené ke kotníkům a poslouchají retro hudbu, působily obzlášť věrohodně. Byla tak dobrá přehánečka, že by pravdu už neřekla, ani kdyby ji snad dokázala rozlišit od bajky. Právě z těchto důvodů bylo mi zatěžko jí vyznat lásku. Zápasilo ve mně odhodlání rozkroku, kterému by se líbilo jí mít za postelovou pannu, a to právě proto, že jsme byli tak rozdílní, s docela jinými obavami. Kolem rtů mi pohrával asi unavený, bludný úsměv jako měsíční paprsek procházející za zimní noci poli bodláků. Bude mi ten terčík věčně mokré kundy věrný? Neztratí se snadno ve větru radovánek a dovádění, když uvážíme, že má tak lehké nohy (působily tence jako lyžarské hůlky) a ještě lehčí srdce? Trvalo snad tři trýznivé měsíce, než jsem ji napsal srdcervoucí list, který přede mnou později v restaurantu spálila skrz zážeh zapalovače.

"Ty chudinko," zajásala a mnou projel osten křivdy. "Ty se nikdy nepřestaneš snažit, viď," a přitáhla si mou tehdy dychtivou tvář s rilkovskýma očima blíž k její blůzce, kde už trůnily dobře vyvinuté dvojky teenky s push-upkou, vždy připravené k rychlé svlékačce.

"Můžeme šukat, ty pošuku, jestli chceš. Sice jsem tě měla vždycky za mimoně, to jó, ale až tak nejškareději nevypadáš. Máš zvláštní ksicht." Zadívala se přitom na mě vítězoslavně jako první bojovnice za ženská práva za řečnickým pultíkem.

Thomas Kinkade, dovolte mi zdůraznit, jedinečný blázen. Narušený už od kolébky, potuloval se od jedné patologie k druhé, od jednoho přestupku k druhému. Maloval přeslazené, kýčovité chatky, lesy, soby, medvědy, racky, přírodu, kterou stvořil Bůh. A byl v kýči nejlepší ze všech, i v kýči života, což je jedna z nejtěžších uměn, kterou zvládne úspěšně jen kombinace alkoholu a divných sklonů. Svět je lehčí o jednu ztracenou citlivou duši, o jednoho nenapravitelného snílka, o třeštidlo zmaru. O vesnického balíka, který neveděl, co se sluší, který nikdy nemyslel dál než na to, co bude mít k večeři.

Domergue byl pravým strážcem barev belle époque. Nikdo a tím myslím nikdo nedokázal ve dvacátém století tak mistrovsky tónovat. Přestože dělal zdánlivě opakující se výjevy mladých ženušek, nelze mu vypřít eleganci, prostou a prostoupenou pozorovaním kund. Hluboce jsem ho vždy obdivoval, i když nikdy opravdu nezazářil a žil dost fádní život, který se skončil na pařížském chodníku.

Ovoce

Je až neuvěřitelné, jakou pozornost si dokáže taková kartonová rulička obalená měkkým čerchovaným cárem získat. Když si to uvědomíme, kolem toaleťáků vzniká v moderní společnosti hotové náboženství, které stejně jako některé jiné okultní komunity má své věřitele rozdělené na dva tábory. Zde by tomu bylo, řekněme, třeba na předotočáky a zadotočáky. Zadotočáci jsou lidé, kteří rádi odmotávají toaletní papír od stěny, zatímco předotočáci nechávají koncový cancour plandat u svých stehen a rolují ho jakoby přes vršek. A když papír dojde, je to pro spotřebitele něco jako kdyby se křesťanovi zakutálela pod lavičku oplatka nebo tak něco…

Pohádková krása

Dnes je nejkrásnější den ze všech dnů v kalendáři.

A kdo mě zná, tak ví proč!

A kdo ne, tomu popíšu, co se dá dělat, když vám je tolik, co vám...

Leona mu jednou řekla (když byli mladí a smrtelnost byla jen dalším způsobem, jak si vyjádřit vzájemnou oddanost): "- jestli umřu první, Cypriáne, najdu nějaký způsob, abych ti řekla, jaké to je v nebi. To ti přísahám." Tehdy ji umlčel polibky a řekl, že jestli umře, umře i on, se zlomeným srdcem. Ale on neumřel, že? Prožil tři dlouhé, prázdné měsíce a během této doby si nejednou vzpomněl na její lehkovážný slib. A teď, když cítil, že ho naprosto zničí zoufalství, tu na prahu jeho domu stojí tento podivný idiot, který měl představovat anděla. Nabídl mu, že ho usmrtí zcela bezbolestně a on konečně zas po měsících spatří svou osudnou milenku! Nabídl mu totiž, aby se zúčastnil svatby jeho dcery, která byla skutečným andělem.

Řekl, že bude k dispozici bar natolik zásobený pivem, destiláty a likéry, že by stačily opít slušně velkou armádu, taktéž zásoby jídla budou nekonečné a ke stolům těch, co spokojeně budou sedět a cpát si žaludky, je bude nosit tucet uštvaných servírek.

Ale Cyprián řekl ne, pod fasádou všech těch slavnostních slibů a květin jsou lidi na svatbách jen ve jménu šoustání, co je mi po těch ubohých lidech bez fantazie!, bouchl mu dveřmi před nosem a vzal to do koupelny, kde měl na umyvadle přichystanou svojí denní dávku.

jen co do see napumpuješ astedrin,
všechno v náhlém mrknutí přestává existovat.
lidi, stromy, budovy... zdi, problémy, děcka,

výmluvy na menstruace, staří lidi v léčebnách, kancelářské krysy,
vše přestává existovat, zatímco nádherné konfigurace vyplňují
tvou nevinnou mysl...

jsi jako čerstvě vylíhlý obyvatel planety,
zanechávaje v prachu eukaryoty,

zůstávající maximálně mužem s rudou ještěrčí hlavou, co vrtí ocáskem
v rytmu stále malátnějším a neurčitějším,
dokud si flashbacky nevezmou, co jim právoplátně náleží..

Myslí poslední dobou jen na cíťu, na její hebkou kůži a malinké tělíčko, které se kroutí a hroutí pod přívalem slasti! Pod vlivem drogy se ocitá v prostoru, který nemá s naším prostorem nic společného.

jak světlý stín v mé sny,

v teskné dny
se díváš tiše,
šeptáváš si ukolébavku o cítě.

_{Holky dělaj všechno pro to, aby byly sexy, kluci pro to, aby měli sex.}

Od té doby, co trvale myslel na objekt svého chtíče, na cíťu, se přestal hrbit. Láska mu naplnila údy. Potřeboval ji alespoň v představě potřísnit na prsou. Na druhou stranu mu do pravé ruky vstoupil nějaký zánět, jak si měl tendenci mnohokrát denně uspokojovat pohlaví. Nevěděl, čím si vysvětlit, že nedokáže plnit běžné úkoly dne a je čím dál tím víc zaměstnáván svými úzkostmi a nepochipitelnými fóbiemi. Tak například nemohl spát několik dní v kuse, když mu po prostěradle proběhla zvlášť chlupatá a nechutná stonožka. Tisíckrát se mu již zavrtala do uší, vlezla mu během mokrých snění do úst i do zadku, ale místo toho myslel jen na to, jak mu klade dovnitř střev jaspisově zbarvená vajíčka. Které se vylíhnou přímo v něm a zamoří celé ústrojí. Naplní jeho cévy bakteriemi e.coli a on vyvrhne játra i žaludek, zrovna když bude v nejlepším při masturbaci.

Za vše může cíťa!

Nenávist si však pamatuje, nenávist si pamatuje dlouho poté, co láska zapomněla.

Tak nezapomeň, že když se mi zprotivíš, zničím tě!

Pamatuji si, jak jsem měl váš věk, sotva dvacet, pořád jsem seděl opilý, pořád s vlasy mokrými od piva, jak mi padala hlava do kríglů, v nonstopu od deseti večer do zavíračky. A pak, když jsem tři hodiny šukal nějakou nenormální holku, navzdory hluboké ebrietě jsem ve varlatech ucítil dobře známé chvění, jsem s ní vyrazil trajdat po městě... Bylo teprve sedm hodin ráno, ale našli jsme kavárnu, kde se už podávaly snídaně, a objednali si porce hodné nenasytů. Vajíčka, toasty a káva ji vzpružily. A já si objednal další čerstvý gambáč a v klidu se vyzvracel do rododendronu v koutu místnosti. Dalších pět v rychlém sledu, objednal jsem třeba pět pro skupinu přátel, která nikdy nepřišla a tak. Ty oči plné kalu a piva a chtíče a nervů vzboužených na pokročilou úroveň. Ta klátivá chůze a pády do výloh před osmou ráno. A nikdy nezaplacené účtenky. Ty pohledy a výčitky barmanek, baristek a prodavaček, ty mě pronásledovaly roky, vždy to bylo to samé v bleděmodrém. Směšné snahy. A už jsem tehdy nejasně tušil, že mě tahle existence ztraceného případu bude dlouho a trýznivě naplňovat. Ptal jsem často básníka na dně sklínky, jestli mám pokračovat a on málokdy odpovídal. Tak jsem se na něho vysral a dělal, co mi velelo srdce, tedy pokračoval, dokud mi stačilo vědomí! Tehdy jsem měl nepřetržitý výraz potlačované sebevraždy v tváři, nevím, jak k tomu došlo, vy víte? Přece takový veselý kluk jsem býval v osmi letech. Každopádně jsem se dlouhé roky bál toho, co vidím v zrcadle a vůbec se zpětně nedívím, že jsem se toho bál! Báli se toho totiž všichni, které jsem měl čest poznat!

Buď jsem povzbuzoval jiné mladíky, aby se bili navzájem (jak nesnáším násílí), nebo oni mlátili mě. Zlámali mi žebra a druhého večera jsem v knajpě byl znovu opil a znovu se sápal jejich holkám do rozkroku. Mám podezření, že je po nějakém čase omrzelo mě mlátit, taky jsem vypadal jak mýval, protože už mě pak nebili a hned s nadávkami odcházeli...

Kupa sena

Když hrajou Kolumbijci fotbal, je se na co dívat.

Rozpoutala se válka národů v čutání míče do branky.

Zvítězit ale může jen ten nejlepší.

Těch nejlepších jedenáct.

Tak jen bujně, vy hřebci, trefujte se, ať máme proč volat GÓÓÓL. Olá!!!!!!!!!

Vzpomínky časem vyblednout, ale na netu si vás budeme moci pouštět donekonečna. Vaše tanečky po vstřelené brance.

I pocity nespravedlnosti.

Neskutečno se promítne do vašich kostkovaných dresů!

Tělové mléko

Člověk je jediný tvor, který se směje a zároveň pláče, protože jako jediný vidí rozdíl v tom, jaké věci jsou a jaké by měly být.