Je čtvrtek a já si oblíkla fakt příšernej svetr. Mám pocit, že na mý fialový, žlutý a zelený pruhy kouká každej s opovržením.
Hustě prší a všude kolem pobíhá spousta lidí, jiný za sebou táhnou těžký kufry na kolečkách a některý stojej na perónu s batohem na zádech a civěj neznámo kam přesně jako já.
Sešla jsem na linku A. Všimla jsem si, že pod schody přešlapuje vysokej kluk v černý bundě se sluchátkama v uších.
Neviděla jsem mu do tváře. Soustředila jsem se na příjezd metra.
Otočil se. Jako kdyby celou dobu čekal právě na tenhle okamžik. Uběhlo deset sekund? Dvacet? Dívala jsem se do těch nejtmavších očí na světě. Nebyly vyděšený, ani nezaujatý ani nic podobnýho. Sálal z nich klid a nekonečná zvědavost, tichej, avšak živelnej zájem. On tam jen tak stál a mně se mezi chaosem a lhostejností zastavil vesmír.
Uplynuly sotva dvě minuty a už si získal všechnu moji pozornost, fascinovalo mě jeho překvapení, nekonečně dlouhej pohled. Jako kdyby říkal: Jsem tady a vidím tě, doopravdy na tebe koukám a fascinuješ mě.
Jeho pohled se mi vryl do paměti a nikdy na něj nezapomenu. Budu hledat tyhle oči v nekonečnejch davech a snít o nich do konce života.
V zemi bylo zasazeno okno, jehož záclony se zvedaly k obloze vánkem, jenž s sebou přinášel ševelení moře.
Žádné komentáře:
Okomentovat