Průčelí domu bylo jedinou stěnou černé lastury a dveře naslouchajícím uchem. Strčil jsem do dveří a vstoupil z větru do chodby. Byl bych mohl vkročit do duté noci a větru a projít vysokou, kolmo postavenou lasturou na mořském pobřeží ve vnitrozemí. Potom se otevřely dveře na konci chodby, spatřil jsem neprve talíře na políčkách, pak stůl, na němž se kouřilo pod vlivem nějakého usmaženého pokrmu, dál rozesmátou tvář té, co ji potají píchám, a tak jsem běžel vstříc její náruči. Anička jako vždy na sobě měla spíš míň než víc. Na přivítanou mě políbila a šáhla mi do rozkroku, přešel mě hlad, měl jsem hlad pouze na ni. Ale jako pravý princ jsem vyčkal vhodnější doby. Hodiny zrovna odbíjely dvanáctou a já stál v záři toho nejprudšího světla... a ona povídala páté přes deváté jako všechny slečny a já si pomyslel, že slovo je ctí člověka a že jen slova činí život snesitelným... Před chviličkou jsem byl malý, na kost promrzlý a kradl jsem se na smrt vyděšen černou chodbou v upjatém svátečním obleku, v prázdném břichu mi kručelo a jen o chvíli později už jsem poslouchal pokroucená vypravování v objetí té, kterou jsem tolik miloval...
Žádné komentáře:
Okomentovat