Savoj

Ano, byl blázen, a ano, nedalo se předvídat, co v příš​tím okamž​iku udělá. Ale také to byl člověk, který vytvořil neviditelného brouka a který se před jejíma očima přeměnil v světlo. Díky němu napůl věřila v existenci světců. A pokud si měl někdo zaslou​žit nehynoucí slávu, měl by to být on.

Už jen to, jak se jmenoval. Kožíšek. Xaver Kožíšek, profesor semaforů, jehož touha po hvězdách odumřela spolu se všemi ostatními.

Miloval prudkou láskou jarní deště. Byl pod jejich suverénní mocí. Přišel-li takový jarní désť, neměl doma stání. Byla to rozkoš vyběhnout do ulic s odkrytou hlavou a vítat osvěžující vláhu. Jak to bylo krásné, nechat se měřit poloudivenými, poloposměšnými pohledy těch, kteří se kryli úzkostlivě v průjezdech a ulice mizely a vycházel v pole. Jediný chodec. Zahleděl se do stromořadí, jež končilo v mracích. Ze stromů stékaly gigantické kapky připomínající průsvitné hrášky. Vracel se pak na kůži promoklý, ale veselý jako po osmi Mušketýrech. Připadal si nesmírně lehký, že by se mohl vznést kamkoliv a letět v dálky. Lehký a šťastný.