Pohádková krása

Dnes je nejkrásnější den ze všech dnů v kalendáři.

A kdo mě zná, tak ví proč!

A kdo ne, tomu popíšu, co se dá dělat, když vám je tolik, co vám...

Leona mu jednou řekla (když byli mladí a smrtelnost byla jen dalším způsobem, jak si vyjádřit vzájemnou oddanost): "- jestli umřu první, Cypriáne, najdu nějaký způsob, abych ti řekla, jaké to je v nebi. To ti přísahám." Tehdy ji umlčel polibky a řekl, že jestli umře, umře i on, se zlomeným srdcem. Ale on neumřel, že? Prožil tři dlouhé, prázdné měsíce a během této doby si nejednou vzpomněl na její lehkovážný slib. A teď, když cítil, že ho naprosto zničí zoufalství, tu na prahu jeho domu stojí tento podivný idiot, který měl představovat anděla. Nabídl mu, že ho usmrtí zcela bezbolestně a on konečně zas po měsících spatří svou osudnou milenku! Nabídl mu totiž, aby se zúčastnil svatby jeho dcery, která byla skutečným andělem.

Řekl, že bude k dispozici bar natolik zásobený pivem, destiláty a likéry, že by stačily opít slušně velkou armádu, taktéž zásoby jídla budou nekonečné a ke stolům těch, co spokojeně budou sedět a cpát si žaludky, je bude nosit tucet uštvaných servírek.

Ale Cyprián řekl ne, pod fasádou všech těch slavnostních slibů a květin jsou lidi na svatbách jen ve jménu šoustání, co je mi po těch ubohých lidech bez fantazie!, bouchl mu dveřmi před nosem a vzal to do koupelny, kde měl na umyvadle přichystanou svojí denní dávku.

jen co do see napumpuješ astedrin,
všechno v náhlém mrknutí přestává existovat.
lidi, stromy, budovy... zdi, problémy, děcka,

výmluvy na menstruace, staří lidi v léčebnách, kancelářské krysy,
vše přestává existovat, zatímco nádherné konfigurace vyplňují
tvou nevinnou mysl...

jsi jako čerstvě vylíhlý obyvatel planety,
zanechávaje v prachu eukaryoty,

zůstávající maximálně mužem s rudou ještěrčí hlavou, co vrtí ocáskem
v rytmu stále malátnějším a neurčitějším,
dokud si flashbacky nevezmou, co jim právoplátně náleží..

Myslí poslední dobou jen na cíťu, na její hebkou kůži a malinké tělíčko, které se kroutí a hroutí pod přívalem slasti! Pod vlivem drogy se ocitá v prostoru, který nemá s naším prostorem nic společného.

jak světlý stín v mé sny,

v teskné dny
se díváš tiše,
šeptáváš si ukolébavku o cítě.

_{Holky dělaj všechno pro to, aby byly sexy, kluci pro to, aby měli sex.}

Od té doby, co trvale myslel na objekt svého chtíče, na cíťu, se přestal hrbit. Láska mu naplnila údy. Potřeboval ji alespoň v představě potřísnit na prsou. Na druhou stranu mu do pravé ruky vstoupil nějaký zánět, jak si měl tendenci mnohokrát denně uspokojovat pohlaví. Nevěděl, čím si vysvětlit, že nedokáže plnit běžné úkoly dne a je čím dál tím víc zaměstnáván svými úzkostmi a nepochipitelnými fóbiemi. Tak například nemohl spát několik dní v kuse, když mu po prostěradle proběhla zvlášť chlupatá a nechutná stonožka. Tisíckrát se mu již zavrtala do uší, vlezla mu během mokrých snění do úst i do zadku, ale místo toho myslel jen na to, jak mu klade dovnitř střev jaspisově zbarvená vajíčka. Které se vylíhnou přímo v něm a zamoří celé ústrojí. Naplní jeho cévy bakteriemi e.coli a on vyvrhne játra i žaludek, zrovna když bude v nejlepším při masturbaci.

Za vše může cíťa!

Nenávist si však pamatuje, nenávist si pamatuje dlouho poté, co láska zapomněla.

Tak nezapomeň, že když se mi zprotivíš, zničím tě!

Pamatuji si, jak jsem měl váš věk, sotva dvacet, pořád jsem seděl opilý, pořád s vlasy mokrými od piva, jak mi padala hlava do kríglů, v nonstopu od deseti večer do zavíračky. A pak, když jsem tři hodiny šukal nějakou nenormální holku, navzdory hluboké ebrietě jsem ve varlatech ucítil dobře známé chvění, jsem s ní vyrazil trajdat po městě... Bylo teprve sedm hodin ráno, ale našli jsme kavárnu, kde se už podávaly snídaně, a objednali si porce hodné nenasytů. Vajíčka, toasty a káva ji vzpružily. A já si objednal další čerstvý gambáč a v klidu se vyzvracel do rododendronu v koutu místnosti. Dalších pět v rychlém sledu, objednal jsem třeba pět pro skupinu přátel, která nikdy nepřišla a tak. Ty oči plné kalu a piva a chtíče a nervů vzboužených na pokročilou úroveň. Ta klátivá chůze a pády do výloh před osmou ráno. A nikdy nezaplacené účtenky. Ty pohledy a výčitky barmanek, baristek a prodavaček, ty mě pronásledovaly roky, vždy to bylo to samé v bleděmodrém. Směšné snahy. A už jsem tehdy nejasně tušil, že mě tahle existence ztraceného případu bude dlouho a trýznivě naplňovat. Ptal jsem často básníka na dně sklínky, jestli mám pokračovat a on málokdy odpovídal. Tak jsem se na něho vysral a dělal, co mi velelo srdce, tedy pokračoval, dokud mi stačilo vědomí! Tehdy jsem měl nepřetržitý výraz potlačované sebevraždy v tváři, nevím, jak k tomu došlo, vy víte? Přece takový veselý kluk jsem býval v osmi letech. Každopádně jsem se dlouhé roky bál toho, co vidím v zrcadle a vůbec se zpětně nedívím, že jsem se toho bál! Báli se toho totiž všichni, které jsem měl čest poznat!

Buď jsem povzbuzoval jiné mladíky, aby se bili navzájem (jak nesnáším násílí), nebo oni mlátili mě. Zlámali mi žebra a druhého večera jsem v knajpě byl znovu opil a znovu se sápal jejich holkám do rozkroku. Mám podezření, že je po nějakém čase omrzelo mě mlátit, taky jsem vypadal jak mýval, protože už mě pak nebili a hned s nadávkami odcházeli...