Rozbal to

Už.

Růžový jazýček od lentilek

Noťas mi odešel do křemíkového a pár dní ještě potrvá, než dorazí nový, zatím si dělám poznámky, které pak Eliss vychrlím kamkoliv, třeba do tváře. Zatím tedy invalidní stuprumek může jen minimum.

Smyslná orgie, hrdost otroka, lidová keramika a chování ženských hodící se do prasečího chlíva. To jsou čtyři náměty, co zatím mám.

Škádlili se pod vrbovým proutím

V stanech mnohé mužné, tmavé oko

se zahledělo v nebe převysoko,

jak čísti by v něm chtělo smutný sen,

pouť jakou novou dá as nový den.

Nalezl jsem sudoku

Mrtva, ale jak by žila,

jenom z očí smrt se dívá -

sotva že to pochopili!

Přišly báby, přišly kněží,

zaplakaly, pokropili. -

Pokoj Ježíškova bratra

A na prahu chlapec uděšený,

oči v sloup a ret má zsinalý:

""Otec - na jabloni - oběšený!""

Klesá - děs mu mysl pokalí.

Tvrdost Klárčina pohledu

A kdyby byla snad

svázána v uzlíčku,

předc bych ji miloval

tu drahou matičku.

Hrála si s lopatkou

gsdgsd

Král cheeseburgerů

Věnováno všem budoucím vědkyním, šprtkám a zasloužilým pečovatelkám

Edita potahovala z cigára v lokále u Lamarka, jinak taky přezdíváném Kouřicí výfuk, seděla na baru a poroučela si něco, co pijou tydle slečny s diplomem z práv v jedné kapse a klíčkem od meďáka v druhé. Usmívala se na barmana v přátelské náladě, mohlo jí být něco kolem pěta až osmadvaceti a pokud mohu soudit, působila na muže přitažlivě až nedostupně, protože kolem ní se nenápadně, už asi dvě hodiny, co tam seděla, shlukovaly skupinky štamgastů a komíhaly po jejím těle očima na stopkách. Nejenže tělo měla vytesáno z materiálu, který působí sošně a odzbrojí i vyzbrojeného mužského, nejenže se její vizáží každý z těch vycucaných mozečků obdivoval, on se jí každý z nich bál, bezmála vyděšěně na Ditu koukali tidlencti přištipkáři, baliči ovoce a metači ulic, a nejzasněněji ji sledoval od hajzlíků Silvestr. Seděl jsem tam taky a pil svoje brandy s brusinkovou vodkou a v životě se mi nechtělo tak spát. Tenhle skutečný příběh popisuji jen proto, že stojí za zapamatování. Slunce už pomalu zacházelo z horizontu a přes skleněnou výlohu nanášelo jemnou mázdru červánků na zarostlé tváře cápků, co sice přišli kvůli chlastu, ale odešli by už jedině proto, aby s touto bezkonkurenční kočičkou strávili noc. Neboť tak vypadala. Jako koťátko, ze kterého vyroste božská kočka. Očička ji s každým douškem ožívala a jako by jen čekala, kdy si bude moci začít hrát s klubkem... Silvestra se chopila temnota, vnímal okolí čím dál míň, a tím upřeněji hleděl na stále živější a živější Editu. Kdysi jsem četl, že ženské, které si lakují nehty, jsou v posteli hravé. A to mi pak potvrdil můj známý, který taktéž razil teorii, že když se napije, že pochází z opic, a pokud náhodou ne, tak byl stvořen bezelstnou rasou z jiné dimenze k jejich obveselení. Nicméně Editiny ruce byla posety náramky a prstýnky, mohla mít tak čtyři, na každé ruce po dvou. Nehty pak měla zmalované jak stará děvka na tancovačce o posvícení. Velice barevné vzory tetování, jako třeba motýli, křídla, kotvy a možná šípy proklatá srdce zdobilí její bělostné paže až do výše k ramenům. Jedním slovem, kdybyste na vlastní oči neviděli, že normálně dýchá, pije a hulí jak fabrika, mysleli byste si, že někdo s obrovskou mocí, osamělá entita ve vesmíru, velký Hodinář, pro nějž je lidstvo pouhý projekt, jejž přežije, z dopuštění válčil na plátně a zpatlal v těžké depresi uprostřed temné hmoty tento nadupaný výtvor.

Napětí rostlo a dokonce se někdo pokusil o nesmělou konverzaci. Vysmála se mu, řekla mu pobaveně, že jeho frantíka si v sobě neucítila ani kdyby ho měl politého čili omáčkou. Když po hodině nikdo neuspěl, vypadalo to, že se brzy všichni houfně seberou a opustí podnik, poníženě a nasraně, za což by si v hůře socializované společnosti vysloužila gangbang na chodníku, ale protože jsou gentlemani, zapíšou si ji pouze navěky jako čubku, co neroztahuje na potkání. Jen Silvestr tam dál v okouzlení stál. A jakmile učinil ten první krok, nejstarší a nejotřelejší příběh od časů Adama a Evy dostal nový rozměr a donutil mě se na okamžik probrat, i když se mi chtělo spát jako nikdy v životě!

Jestli některá z vás viděla, co dělají kamzíci, když jsou v říji, totiž že za růžky mají pižmem páchnoucí žlázy, tzv. fíky, které otírají v stále divočejším tempu o kosodřeviny, dokud si je nevybrousí skoro do ztracena, umí si představit, jak zareagovala Edita na Silvestra, když vystoupil ze stínu a postavil se před ní. Nehty zaryla do baru, div že ji nezfialověla celá sexem posedlá dlaň, tak prudce zkousla čelistí, že si překousla špičku jazyka a do oblasti bříška a prsů jí začala jako pára stoupat neznámá tinktura. Plus další fyziologické změny, pro jichž popis není na tomto skromném blogu prostor. Divný šedý rosol mezi ušima ji začal tikat směrem do prasečinek bez průtahů a důrazně zatrhl možnosti romantickému harašení, jejich oči si řekli mrdat, a tak po půl hodince už leželi na její rozvrzané posteli oba, jak byli stvořeni a ona vzpomínala, jak lahodné to je, když je její vagína nahá bez kalhotek a jak se tam dobývá prst, mačká, dokud se prst nepřimáčkne k té škvíře, jako každá holka a ženská, kterou snad bůh spojil někde tam uprostřed, nacházela skulinku poslepu, nechtěla se jako já, co jsem všecko viděl přes klíčovou dírku, vykoupat a jít spát, chtěla jen šukat bez oddechu, dokud nevybije své hromy a blesky a dokud z ní - řádné ženy, roditelky a obroditelky - někdo aspoň načas neudělá bezmocné zvířatko v kleci, které může čůrat do svého koutku a nic víc - a skutečně nedokázala ve vzrušení zastavit proud moči, tak se jí chtělo na záchod a možná nechtělo, možná byla jen tak mokrá, že jí to splývalo jako potřeba. Vydávala prsní hlas, jak chrochtala a nevrtěla ani výhružně hlavou, jako na ty šašky z baru, se Silvestrem se cítila dobře, asi jako když zničehonic vyhrajete ve Sportce padesát mega a nebo sníte před šampaňským zmrzlinu.

Protáhla si se Silvem údy a zvonivý smích zaplnil tu vydýchanou místnost, ve které se mísil pach spermatu, vagíny a žluklého mléka. Kdo by je tam viděl šukat jako já, odpustil by jim všecky hříchy, tak se jim to dařilo. Silv ji nakonec řekl, že bez inteligence se dá dobře vyjít v normálním zaměstnání a v životě, ale v ložnici je to znát.

Vymlátil z ní žito ne z chtivosti, ale z chvályhodné touhy po poznání opačného pohlaví - a vida, byl spokojen a ona, se zbrunátněnou tváří, tik tak jak kukačkové hodinky tlachala, že ho bude dalším dávat za vzor.

Beruška se dívá na Ivušku

Skalnatá krajina od Monticelliho neztratila nic z pochmurné lhostejnosti valérů a zavilé sytosti terénu. Teď bych místo své postele volil divokou retortu uprostřed kaňonu. Mít alembik tingující vzácné rudy. Zaryla by se lopatka do země. Pozvedl by se prach mumií a témbr kovovejší a důraznější by našel ozvěnu, skoro bych se cítil jak v salónu mezi kovboji. A nebo na veselé lodi bláznů, která by plula na Kypr, až na to, že na nervózních strunách by hráli ne opilci, ale kostlivci a na plechovky by zas hráli opilci. Rozdíl mezi hořkým a trudnomyslným pivem a pěnivým vínem je minimální. Dnes jsem vypil celou baňku úžasného alkoholického vína rosé - říkají mu white zinfandel.

Nemyslete si, že si můžete myslet všecko. Že stíhatelné jsou jen projevy.

Co je u vlastně myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník...

Bruneta přímo řvala o projetí

Kukolky (larvy hmyzu) ničí jemné kořínky révy, zvláště napadaji-li ve větši míře vinice, tímto spůsobem spůsobeno zvláště v posledních letech velmi mnoho škod v jižním Tyrolsku. Nejlepší prostředek proti hmyzu tomu odporučuje se odklizeni napadených trsu, sbírání a ničení broučka a kukolky jeho. Poněvadž brouček nemůže mnoho lítat, snadno možno jej sbirati aneb vnaditi jej na vojtěšku blíže, aneb v samých vinicích vysázenou, na kterou rád se slízá a potom snadno umrtven býti může; mnozí ale domnívají se, že právě tím, že mu poskytneme zamilovanou rostlinu, hmyz tento ještě více se rozmnoží a na révy by i přejiti mohl. V Klosterneuburku bylo více zkoušek na zničení kukolky předsevzato, nejlépe osvědčil se ten, kde dehtu z plynáren se užívalo a čpavku v hojné míře co hnojivá upotřebilo, prostředky těmito kukolky rychle byly zničeny, proto je dobře mezi řady rév dát vápna čerstvě páleného a síranem ammonnatým jej zalívati, čímž se plyny hmyz a kukolky ničící v hojné míře vyvinují a půdu prosákaji

Návod k pěstováni vína na vinici, v zahradě, u domů, na besídkách atd.

Prvoplánový úchylák

Přichází ten, kdo je smutný jako vesmír a krásný jako sebevražda!

Člověk na tomto světě je drcen. Čím, kým? Okolím, lidmi, lidstvem, tou "stupidní, idiotskou rasou"! Kdo ji stvořil? Tvůrce, Bůh. Původce všeho zla. Odkud se bere jeho autorita? Nevíme. Je nepochopitelná a nekontrolovatelná. Provokuje proto ke sporu. Ke vzpouře. "Zvedl jsem vyděšený zrak výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, s tělem zahaleným do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá..." Vize Boha požírajícího lidi!

Axinin domov pro panenky

Viděl jsem lidi s ohyzdnými hlavami a strašlivýma očima, zapadlýma v temných očnicích, překonávat tvrdost skály, nepoddajnost ocelolitiny, krutost žraloka, drzost mládí, zběsilost šíleného vraha, zrady pokrytce, nejznamenitější herce a povahovou sílu kněží i největší přetvářku nejchladnějších bytostí světů i nebe; viděl jsem umdlívat moralisty, marně dobývající jejich srdce a svolávající na ně nelítostný hněv shůry.

Dal průchod smilstvu

Je dobré nechat si růst nehty čtrnáct dní. Ach, jaká slast, surově vytáhnout z postele mladíčka, jehož horní ret je ještě holý, a s široce rozevřenýma očima se stavět, že mu lichotně klademe ruku na čelo, abychom odhrnuli jeho krásné vlasy! Pak náhle, když to nejméně očekává, zatnout dlouhé nehty do jeho měkké hrudi, ale tak, aby nezemřel; neboť kdyby zemřel, ušel by nám později pohled na jeho útrapy.

Uctivá otrokyně

RUNA: Co bledneš, dítě, a proč vrávoráš?

ŽIVA: Je mrtva… ledva dýše!

Buclatý zadek, měsíční úsměv

Potkal jsem jen dva chlapy v životě, jeden byl s knírama, druhý bez.

Druhý neměl ani vlasy, ráčkoval a byl chorý mentálně, protože v dětství upadl z houpačky rovnou na hlavičku. Nemusel podávat důkaz své demence, protože ta se velebně projevovala při každé jeho větě.

První přefikl svoji sestru starou šesti let a když to nabonzovala rodičům, přefikl ji análně.

Dělali divné věci, věci nestandardní.

Ale byli to chlapi, to jim nikdo neodpáře!

Tak se to odehrálo před mnoha lety. Potkal jsem ji v cukrářství. Vyšli jsme ven a ona zdůrazňovala, že je Chuchle a ne z Radotína. Studovala telekomunikační vědu a snoubenec ji nenechal, nýbrž odjel od ní. Obepínala ji kostičkovaná sukýnka a budila smyslný dojem, jak otvírala ústa - jako ryba, kterou někde nechá se udusit na souši!

Když mě požádala, abych s ní snědl večeři, už mi na ní nepřipadalo nic divného. Byla to prostě další ztracená duše, kterými jsme byli všichni. Silněji než prožít život v přepychu toužila po těch nicotných pozornostech a teplé postýlce. Když se ráno probudila, její účes byl ten tam. Nepřipadala mi jako člověk, ale jako stroj, který natáhneš a on dělá strnule činnost, na níž je naprogramován. Pak šeptala: nakloň se mi, zalib se mi.

Přecejen, v konečné instanci patřila mezi ženy, mohla si nasadit úsměv, i když byla unavená a nikdo by jí neodmítl podržet tašku s učebnicemi.

Šli z ní ostré výpary griotky. S přímočařejší nadějí, že mám další flašky, se mi už svěřit nemohla. Ovšemže jsem byl zásoben. A cítil jsem stále chvění z její strany, nějaký tlak, který mi způsoboval třes. Dávka vzrušení proudící s každým hltem do těla se pozvolna ustalovalo na přijatelné hladince.

Poté vrazil do dveří jejího pokoje její, jak tvrdila, bývalý kluk. Chrčel jak krkající krk, skřípal zuby, prosil o ticho, aby si moh srovnat v hlavě, co se mu odehrává před očima. Poslepu, náhodně, namátkou se odebral zas ven, bral za kliku, která zaskřípala a odešel do slunečního jitra.

Jestlipak kojíš tak dobře jako dupeš?

Hostinský točil pivo a rozléval pánaky, zrovna když se otevřely dveře lokálu a dovnitř si prorazil cestu ztumpachovělý chuligán, již po směně v taverně.

"Naval, pivo, nebo se rozluč s životem!" zněla ostrá, až rozhorčená hláška příchozího.

Hostinský se jen otočil do kuchyně.

"Xeno, pojď sem." Přiběhlo asi osmnáctileté děvče s havraními kudrlinkami a se strakatou zástěrkou s kapsičkami, ještě vroubilo punčošku, lehounkými kročky se k němu přitočilo a z korálových úst se jí vyvinulo:

"Jestli pán hodlá působit trampoty, mohu jej vyprovodit ze dveří!"

Host se hlučně rozesmál. "Jestli chceš polykat hnůj, pokračuj, čubko!"

"Náhodou jsem praktikantka Hyení packy, bojového umění původem z Malenic."

"Ty malý krtku, chceš snad, abych tě roztrhl vejpůl jak pulce?" smál se již nepokrytě zkárovaný přivandrovalec.

Milostně se začervenalo i tu jej bleskově udeřilo ručkou do nosu, nohou do rozkroku, host spadl z židličky a rozbil si oko o hrot stolu.

Vytržená z krásného snu hrdliččím hlasem se ptala, jestli mezi námi tamto proběhlo, zatímco si navlíkala legíny, pořád ji smrděla z huby finlandia, kterou pila poprvé od stužkováku...

Máš melír na vejčité lebce?

Nebo proč se tváříš tak pofiderně?

V tu ránu jsem jí měl natáhnout, ale znáš to - jak chceš bít tak lísavé stvoření? Tvářila se jako pes, co koulí maniakálně očima, protože sežral houbu napuštěnou olejem a teď ji nemůže dostat z krku...

Neměl jsem potěšení ještě to děvče vidět, jak ji pámbů stvořil - říká se, že spanile vyšívá a v posteli se ráda nechá zaskakovat.

Co to znamená? No jestli mě sluch nešálí, tak Vojta říkal, že má ráda netypické praktiky. Jako třeba že některým zvlášť ji vzrušujícím amantům ukousla penis a pak ho jako praktická lékařka soukala do vaukové dláhy.

Vojtovi též ukousla?

Ne, tomu jen udělala obřízku.

Zakázán až na půdu

Obrazné formy snu údajně nesou implicitní významy nevědomí. Dodával Freud. Prý v polostínu snového života jim dodávají jakousi kvazi-přítomnost. Alespoň tak soudí o snech Foucalt. Přítomnost smyslu ve snu není úplný smysl, říká. Sen se smyslu zpronevěřuje i jej vyplňuje. Pokud jakýsi smysl podává, pak ve zředěné podobě. Ostatně kolikrát se mi zdálo o úplných pičovinách a pamatoval jsem si sen jen proto, že jsem nevypil dost brandy před ulehnutím. Protože vážně nějaká šukačka s mňoukající prašivou kočkou, která má zabudovanou kameru v hnijícím oku, která navíc kouše, nestojí za zapamatování. Co je vtipnější, když s ní pak začneš chodit po městě, ona chodí po dvou místo po čtyrech a jako ženská žvatlá, navštěvujete kamarády a vůbec si vedete jak páreček, který se dal dohromady, jako se ty párky už dávají dohromady nazdařbůh od stvoření homo sexualis. Vyplňuje mě hrůza, když si pomyslím, že mé nevědomí má tak plytký záběr a že něco označuje jen proto, aby to vystoupilo ze stínu. Ve snu se do smyslu vloží tolik protismyslu, kolik je potřeba k pokrytí celé plochy snění. Čím exploativnější mysl ve smyslu rozvíjené obrazivosti, tím divnější sny, dalo by se říct, že sen je vyplněním přání. A je to právě sen, ne vyplněné, uskutečněné přání. A teď mi řekněte, která z vás neusne jako špalek hozený do vody, po osmi hodinách otravného čumění na monitor nebo jiné otravné činnosti? Má vůbec moderní holka čas se vnořit do snění? Má sotva tak dost času na to si nalakovat nehty.

A teď mi řekněte, jak je možné, že někdo se vážně zabýval studiem snů. Něčeho tak marginálního, co nemá pro lidský běžný život žádnou cenu ani význam. Jeslti je to něco se sexem, nebo je to substance pudů nebo je to jen oheň fantazie. Koho to zajímá? Psychoanalýza. O které se popsalo tolik zbytečného papíru. Náš už bude navěky strašit. A pořád si toho narcistického dědulu budou brát na pomoc, aby dal odpověď na otázku, proč si vymyslel tolik pojmů a proč je tak soustavně analyzoval jako nějakou nutnost pro lidskou rasu.

Symbol, propánajána. Nerozpracuješ ho ani nevymezíš. Mění se, jak plyne příliv a odliv. Má jen nesrozumitelnou hodnotu bez obsahu. Už Bohuslav Brouk věděl, že symbol je cosi špinavého. Ani zaumno se mu nevyrovná. Podobně jako komice v jazyce, velice vtipné, tak humoru metafyzického typu, nelze se mu vyhnout. Je až absurdní, kam všude se se symbolem dostanete, k jakým až alternativám jsme dovedeni. Maska, převlek, stín - jako rekvizity v divadlu loutek.

Univerzitní sex

Pozorujme z jiné strany. Letmý pohled na americké benevolentní právo, kdy odsouzenci na smrt většinu svého čekání na popravu stráví v pěkně vyhřáté cele s našlapanými internety, můžou v mezitím nasekat hory dluhů, můžou souložit s uklízečkami a dokonce můžou dát podojit něco sprostoty ředitelovi káznice. Nebylo by aspoň na konci civilizace moudřejší, úspornější i praktičtější být tvrdší než takový Manu a rovnou vrahy zabíjet? Zub za zub, ledviny za ledviny. Můžete namítnout, že se nic nezmění - ale tomu nevěřím. Každý si to dvakrát rozmyslí. Většina vrahů jsou obyčejní sociopati vesměs toužící po životě. Jen hrstce z nich je život lhostejný. A věřím, že jediný nárazu atom může změnit struktury. Tak jako jeden člověk může pohnout milióny, zde nejsme nikterak daleko od na první pohled směšného a omílaného hesla greenpeacáků o tom, že svým přispěním můžeš zachránit planetku.

Naše kriminální právo naproti tomu na nic nezapomíná, vždy jde o krok dál v kázni. V dílně, ve škole, v armádě zuří absence, nepozornosti, nedbalost, všecky ty impertinence, které tolik těší bažanty, kárá se třeba i způsob nošení těla a používá se celá řada trestů, od mírných až po těžší druhy ponižování, přičemž trestatelné jsou i ty nejmenší odchylky v chování. Kdo zná někoho, kdo prošel armádou, kdo byl třeba v "akci", ví, jak jsou tyhle oběti labilní.

Disciplína, tak se učí prý disciplíny... že to podrývá nedovyvinuté mozečky, to se vymyká chápání. Začíná to u malých dětí. Žák spáchá přestupek pokaždé, když nedosahuje požadované úrovně.

Takže nezapomeňte, až budete trestat vaši přítelkyni bičem, že to není nic jiného než cvičení, aby byla cílevědomější a vy jí tak mohli udělovat odměny častěji než tresty.

Pokud je plodná, bude z vás mít radost a děťátko, které se později narodí, vám za to v dospělosti poděkuje.

Je dokázáno, že matky, které byly během těhotenství vystavovány fyzickým trestům, porodily ve většině případů zajímavé exempláře. Jednooké uzlíčky neštěstí s lalokem v nose, kterým se ani příliš nechtělo na svět. Není se co divit, kdyby totiž tušily, co je čeká, raději by v bříšku spáchaly harakiri. Všecky ty vyhlášené syndromy týraných a utiskovaných, všecky ty postporodní pláče, to jen jen zlomek z hrůz, jež se zapisují do genetického kódu, který je s námi již trvale spojen těsněji než kterákoliv událost, jež nás po porodu potká. Bohužel musíte akceptovat svou existenci, zformovanou dělohou, matkou hříchu.

Talíř s buchtou mezi pysky

Za časů Shakespeara královna Alžběta přivírala oči před námořním lupičstvím. Nikdy nebyla v rozpacích zkoušet Štěstěnu, tu malou děvku, a účastnit se podílem při různých kupeckých výpravách. Například v Indii, v pařeništi tamního pochybného zboží a obchodu. Proto si tak často spojujeme protestantskou Alžbětu s přehlížením námořního lupičství. Protestantismus s pirátstvím. Nicméně tresčí a jeseteří duch doby dal vzniknout nepravděpodobnému zjevu Shakespearovu. Čím více zla nadělili Angličané Španělům, tím spíše oni doufali dosíci pro sebe nebe. Ale když začali Angličané olupovat lodě španělské, brali poklady a posádku vysazovali někde na pustém pobřeží, zvyky starých Vikingů konečně nabrali správnou hustotu. Sir Francis Drake, co objel svět s pěti loďmi, Martin Frobisher s jeho odysejemi do Číny na dvouštěžnové lodičce, Humphrey Gilbert na Atlantiku. Milostná dostaveníčka Alžbětina, námořnické rodiny a obchod s otroky. Tak se zrodil bard z Avonu.

Jen se podívejme, jak vypadá zločinec.

Zprvu ničemník, záhy nemocný a nenormální, poté vědecké objektivace a následné "léčení". Proces, který se opakuje už od Mengeleho a který nabral jistou rigoróznost po vynálezu EEG.

Ještě dlouho si počkáme na homo criminalis s platnou kodifikací, s definováním trestných činů.

Důležité je definovat jej jako toho, kdo stojí mimo zákon, resp. tak jej vidí veřejnost.

O postavě zločince jako ducha jsem začal uvažovat teprve asi před dvěma týdny, když borec vykradl barák naproti sklepu, který obývám.

Den na to ho dopadli, je to riskantní, ale účinné zařazení, totiž vykrádat domky nemohoucích. Ale co dělal dvacet čtyři hodin, kde se skrýval, jestli vůbec. Možná prostě jen odjel károu na další křižovatku, zaplatil za hambáč a šel si dát šlofíka do motelu. Ukázalo se, že kradl celé dva měsíce v bezprostřední blízkosti mého "obydlí".

Pojem zločinu a trestu v ideálním případě má být pevně svázán, ale je tomu skutečně tak?

Slabomyslný despota ovládá své poddané pomocí kovových řetězů, že? Ale reálný politik je mnohem těsněji svazuje pomocí řetězů jejich vlastních idejí.

Zoufalství a čas nahlodávají pouta z železa i oceli, avšak proti ustálenému spojení politických programů nic nezmohou. Mohou je akorát posílit - na chabých vláknech mozku je postavena neustálá hrůzovláda, které se nikdo ani neobtěžuje vzpírat.

Kdyby po mně coby mluvčímu házeli rajčata, sotva bych se cítil dotčen, naopak bych vítal možnost se dosyta aspoň jednou denně najíst - ježto rajčatový protlak je známá pochoutka, ocenil bych vkus hostitelů - copak to nezní dobře? Slavnost lukulských hostin pořádaná uvědomělými občany na jakémsi mítingu v rámci projektu Pomozte dětem v centru Brna. Volí se starostové, předsedové, soudci, do urny vysmátí voliči vhazují papírky. Uvědomte si, že to vy jste zvolili tyto učené hlavy, učené v psychologii ekonomického nátlaku, přesvědčování a nevinné přetvářky. Tito vámi zvolení delikventi koryt po několika letech v Nejhornější Komoře, zasluhující po odchodu do jiného kabátu velkolepé klaky, nejenže se nemusí cítit špatně, když po nich vrháte bramborové šlupky, oni se mohou cítit jako vítězové. Mají totiž to, co vy nikdy nebudete mít a co platí jako zlatý grál - moc nad lidmi.

Její barokní kozy

Rozený malíř nikdy nemaluje podle "přírody" (vždyť ta je přinejlepším náhoda) nebo "předlohy" - přenechává svému pudu, své camerae obscurae prosetí a vyjádření podstaty, "případu", toho, co zřené vyjevuje jako hádanku. Přepíná, znetvořuje, zanechává mezery, aby je zaplnil lazurami. Co z toho abstrahování postupně vzejde, asi souvisí s "prožitým". Když si někoho postavíte před notýsek a začnete čmárat, je to, jako kdybyste si nasadili mikroskopické sklíčko a měli v úmyslu pitvat slona. Tato klamná optika, šilhání, něco vynuceného a neklidného okamžitě začně plnit listy a působit bolest očím.

Proto mě zaráží, že tolik děcek jde studovat na malbu a tolik důvěřuje svým učitelům, že jim předají nějaké estetické zření. Když oni sami se učili podle těch socialistických modelů minulých režimů, sedět v kumbalu a malovat poloakty nebo zatíší s hrníčky, s hruškami...

Tak se k ničemu nedojde. Abys mohl vůbec začít kreslit, co povídám, tahat linky, je nezbytná jedna fyziologická podmínka. Opojení. Ano, neříkám to proto, že piju jak duhová víla (Zagorčina oblíbená) a že si myslím, že bych mohl na papír tužkou udělat dvě kolečka a podvozek autíčka a považovat to za zvlášť bravurní výkon. Zkrátka opojení musí nejprve zvýšit vznětlivost celého stroje - té krabičky na obrazy. Všechny druhy opojení, ať seberůzněji podmíněné, mají k tomu sílu. Nejstaršího opojení pohlavního roznícení, nejpůvodnější a patrně nejsilnější formy, se v dnešní době překrálíkovaného sexu a umělých koz a dildů s přísavkou a xxl vibrátorů trochu obtížně dosahuje.

Nechci říkat, že ženy už nejsou krásné tak jako kdysi, za časů hrnčířek Egypta, řeknu jen tolik, že krása upadá a mnoho jí už ženám nezbylo. Ale co, velké žádosti, silné dojmy, opojení slavností, zápasem, vítězstvím, krajními pohnutími (děs jmenovitě je silná afrodiziakální emoce, jeho správně načasované použití může ženskou přitáhnout, tak jako Velký atraktor přitahuje všecky shluky galaxií v okolí na prázdno) pořád existují.

Opojení krutostí, ničením (podívejte se jen na typické vandaly, jak se tváří zarputile, ale za ústy zkřivenými tvrdostí je úsměv nahromaděné radosti, večer si volají a posílají esemesky, jak to zas nandali tramvaji, rozkopat značku, výlohu nebo auto, rozbíjet obyčejné krígly, plivat opilému do tváře a bušit ho do žeber. Při opojení je podstatné pocítit nahromaděnou sílu, vůli, nadbytek. Z tohoto pocitu se rodí dojem, že věci nutíme, předáváme jim své naladění, že si je bereme, že je znásilňujeme. Barvy najednou získají jiný vzhled. Dneska máte všecko namíchané podle indexu, počítačem, obyčejný lak na auto je digitální otisk, není v tom žádné úsilí, žádné idealizování výsledku, žádné odjímání nebo odčítání za cenu neúspěchu. Tak, ale jedině tak vzniká malířské gesto.

Kdysi si malíři zařizovali od štětců přes tuše, olejové barvy a tempery cokoliv sami, sami mixovali a sami měli kontrolu nad tím, co chtějí docílit. Dneska přijdeš a v bíle natřené sterilní místnosti před sebou máš nějaký odporný ateliérový stojan, kolem kterého se nakupí pár děcek a hodinu nebo dvě, dokud nezazvoní, malují kout místnosti, kde leží nebo zchátralé stojí nějaký bezvýznamný artefakt, předmět denní potřeby, souchotinářská oběť všednosti, případně tam spolužák sedí v trenkách a přiblble se červená, ani se nemůže poškrábat na koulích.

Není to tak, že bych chtěl snižovat zásluhy uměleckýh škol - jakousi funkci mají a mohou připravovat, ne-li pomáhat vytvářet bezprostřední prostředí kolem nás tím, že študáky podrobují drilu. Jenže

Od doby, co jsem omylem přivedl do jináče tvou matku

Tati, odkdy se držíš slibů?

Vtom Štolba došel, prostředně velký, přívětivé hladké tváře, s licousky, milého pohledu. Spustil hatmatilkou mlynáře. Ne zrovna plynnou češtinou, protože byl přičmoudlý, jeho kořeny bych hledal v Rumunsku. Konkrétně někde kolem župy Olt. Tam, kde se narodil Ceaușescu, blahé paměti.

My, co jsme se narodili na územi Laniakei, naopak víme, že kdokoliv proti nám vytáhne bez zavdání příčiny do argumentační války, musí být rázným stěrem setřen.

Brzy bude tvá, vřískavá

"Po chvilce jsem měl pěknej orgasmus a měl jsem co dělat, abych nevykřikl na celou třídu. Taky máte podobný zážitek?" Ne? Protože jsem se do školy vždycky chodil učit a ne tam honit? Omyl! "Tak jako ve škole snad honil každej..." Obecný kvantifikátor lze vyvrátit tím, že existuje alespoň jedno x, které daný parametr nesplňuje. Zřejmě jsem to osamělé x. Nicméně už žádnou konverzaci nezačnu jinak než "taky jsi honil ve škole při vyučování?". Každopádně slovo "Utahovák" je fakt unikát.

Dotaz jménem Kanadská noc: "Poraďte něco extra, chci aby jednomu klukovi spadnul hřebínek" odpověď: "Udělej mu mooooooc dobře. Myslím sexuálně!" Yes. Tak to dopadne, když si někdo plete pojmy. Chápu, že kanadská noc a porno zní dost podobně, ale... no vlastně ne. Situaci zachránilo "Stáhni gatě a vyser se mu na lavici".

Po delším pobytu na této stránce člověk ovšem dosáhne jistého otupení. Nekonečné dotazy typu "Mám spolužáka, kterej je určitě na holky, ale mně se líbí. Jak se mu mám dostat do kalhot?" už vlastně nejsou nic zajímavého. Tedy, aby to bylo odpovídající "mamspoluzaka a moc se mi liby, poradite co mam delat? chci bych ho vykouryt ale kdyz mu sahnu mezi nohy tak mi nadava ze jsem burezant. prosim poradte mi jsem zoufali!" I já jsem pak zoufalý. Zoufalý z toho, že dávat alespoň trochu pozor během hodin češtiny zřejmě už nikomu nic neříká. Že to přejde, až dostudují? Ale kdepak! "Mám v práci sexy kolegu, kterého bych rád vykouřil. Chodí ale s kundou." Ok. Tak snad ne s kundou z Lán.

Po jisté době vám už dotazy typu "na jaký obor mám jít, kde je hodně gayů?" nepřijdou vlastně vůbec divné. Přeci jediné, na čem v životě záleží, je být obklopen spoustou sličných gayů, kteří jsou ochotní vám nastavit, podržet, nebo alespoň podle všeho udělat dobře rukou během hodin dějepisu. Protože koho zajímá Marie Terezie, když může strkat ruku spolužákům do kalhot?

Půjčeno z grove-of-dreams.blog.cz

Ruce do klína a jeď, borče

Opravdu si myslíš, že dokážeš v davu rozeznat dobré a ty nedobré lidi? Úsměv od přetvářky, pravdu a lež, kost od tučné babizny? S tím k šípku běž.
Nevěř ani všemu, co kdy oči tvé vidí. Až když se svého srdce dotážeš,

co hledá a po čem se vlastně pídí, co lidem dáš, to výjimečně zpátky dostaneš. Srdce pak bohatou úrodu sklidí, vyplní ho vděk.

Hlavně se nauč zas mít rád sám sebe, naděje roztaví led, který zebe.
Vítr rozfouká steré černé mraky, rozkvete svět před tvými zraky.

A tvoje srdce rozkvete pak taky.

A pak jí roztáhni anus žhavým prutem

Pavlíno! má Pavlíno!

Pro tebe vždy se soužím;

Ty jasná noci luno,

Po světle tvém jen toužím!

Kamilo! má Kamilo!

Spojen s tebou přebývá;

Ty jasná noci luno,

V tvém světle se slunívá.

Věnováno anonymnímu učedníku

Jest tomu tak. Ocitl jsem se ve sféře nadskutečna. Hluboko zahrabané srdce obklopilo hlubší ještě, téměř hrobové ticho. Mám trošku v žíle háčka, co ze sebe vypotím proto odteď není žádná sračka. Chodník, zdá se mi, vrže jako zfetovaný flašinetář. Slyším oddechovat v houští spícího bezdomovce. Procházím kolem něj nevšímavě jako kolem usměvavé maminky s kočárkem. Ústa bídného se bolestně pohnula, cosi znepokojivého vyřkla. Sotva se vzdálím na několik metrů, začne mumlat ještě hlasitěji, chrchlavě, skoro dávivě. Bojím se, aby se mu něco nestalo, proto se otáčím, sám na pokraji vyčerpání a vracím se zpět. Tu již jej vidím povstávat z hustého křoví, nejprve pomalu, potom ještě pomaleji. Zle živená postavička zarostlá vousem muezzinů se na mě najednou zahledí nevědomýma, etanolem podlitýma očima. Možná bych mu měl připomenout, na koho má tu čest se dívat! Že stupruma už víckrát dvojitě nespatří! Sotva však uvidí znamení ďábla na mém čele, pochopí výjimečnost okamžiku, podlomí se mu kolena a padne tvrdě zpět na záda. Jehličky křaků ho škaredě popíchají na místech, kde se mu látka porvala na oblečení, aspoň to tak vypadá - a taky to vypadá, že je mu to u prdele! Samoten teď stojím (zatímco on leží a proklíná) při dohasínajícím měsíci a dívám se na to dopuštění. Jak vstal a upadl opilý člověk bez přístřeší, jemuž tento strastiplný list věnuji. Nad starou věží visí stříbrná lampa měsíce, v éteru tuhnou hvězdy umdlelé - modré jak hrob při úplňku. Kolem nás spí druhové zalezlí v boudách, sní o podvodu, autě, svatbě, hypotéce, narozeninové oslavě, kryse ve sklepě, o zítřku - šťastnější v obydlích z cihel, ti méně šťastní ze zbytků z raketoplánu a ti nejméně šťastní v pustých ulicích pod lehkým větrem, šepotajícím jako umírající hlas.

Nech ji klečet v louži

Zašlo slunce již za hory,

Poslední červánek plane

Nade hvozdem, ptactva sbory

Utichly, jen větřík vane,

Pohrávajíc dubů s listem,

Bezebarvá vlnka hrá

Přede mnou v potůčku čistém,

Ve větru zní harfa má.

Fackuj ji, dokud nezčerná

Spi, o dívko milovaná,

Tichý, libý dřímej sen;

Spi, až za bílého rána

Růžový tě zbudí den.

Nechť i ve snách anjel tvůj

Tobě zastře osud můj. -

Dobře, tak ji mám a co teď?

Romantikové tvoří z nepochopitelného prázdna. Slabošští mladičtí rekové Shelleyů, Flaubertů, Chateubriandů jsou ve všem určování ženami. Cit, v němž se neustále zhlížíš, v němž se uměle kultivuješ, jímž chceš vyplnit život, takový cit se leckdy u romantiků zvrhává v sentimentalitu.

Jestli ještě cekneš, máš ji

Uvědomte si, že estetický pocit oslabuje aporie přítomnosti, z každé půvabné hospůdky vane dech hnilobného zvonění na poplach, když se nácek ožere jako tur, je nebo není mu jedno, že v hospodě zavíraj? Říkám tomu plození bez páření, vystačí si sám, když ho vyhodí, což se stane zřídka, prostě majiteli natáhne a pije dál.

Je to autonomní přístup, poněkud zploštělý, leč přece nanejvýš účinný. Kdyby se našlo víc současných haesitorů, tedy váhávců, spojilo své síly a šli proti režimu, vsadím se, že by sněmovna a senát před jejich argumenty ustoupily!

Co vlastně na tom, kde se uskuteční puč - jestli v jedlovém porostu nebo blízko památníku soudruha Sokola. Žižkov nebo Modřany, same shit, myšleno samozřejmě pozitivně. Promiňte, že obtěžuji, jen podotýkám, že svod a výzva mají moc, mohou způsobit šílenství, proto působte na skopové hlavy, sveďte je v ludickém smyslu, hrejte o čest, hrejte bez pravidel, přestupujte, co se dá, získejte si zpět ztracenou důstojnost!

Váš problém je, že se bojíte. Jste rozklepané strachy. I před páníčkem, který má vostrý klacek. Dávivý reflex je forma strachu, před kterou není obrana.

Je v klatbě

mám radost z tvého úspěch, milý neznámý,

někdo i pláče radostí,

oheň jisker či spíš slz,

vyhovím mu rád, neboť je dítětem,

a ta se umí opravduvě radovat,

a těm nelze odepřít

nelíčenou

podnikavou radost,

jak když odhalíš trhem milence prsa

rozdíl je, když ti je šestnáct a na paty se ti věší marijánka nebo prostě jen smůla,

tyhle děti trpící podvýživou už se nesmějí

dělají fakáče na prodavačky,

hledají si pod mostem žílu,

aniž by měly v úmyslu si tam pustit svinstvo,

jsou dostatečně vyzrálé,

ale jako špatný výrobek

podřadné kvality

se je nikdo nebude obtěžovat

reklamovat

kdo by je taky vyměnil

který obchod by se zaručil za

děti jednadvacátého věku

s jejich radostmi

s pláčem na krajíčku

s předstíráním,

že o nic nešlo,

ach, tolik lítost, nechuť, rozmrzelosti,

výkriky nad ošklivostí,

nosí v srdcí rakvičku,

do které dorůstají -

žáden obrat se nekoná

zvu je dětmi chaosu, vyjádřené v kostce starou větou

ješte staršího podavače deštníků v divadelní šatně,

který řekl mi po krátké rozmluvě něco jako:

"katafalk je pro blbé hrdiny

chleba s máslem pro utrmácené poutníky,

ale nad tebou visí otazník,

potřebuju tě vstřebat, jsi jako temné zrcadlo, za nímž není nic"

a tomu já říkám svoboda projevu,

expresivní, trochu zastaralé vyjádření, ale

má hlavu i patu, je slučitelné se ctí

nevědět a přiznat