Je v klatbě

mám radost z tvého úspěch, milý neznámý,

někdo i pláče radostí,

oheň jisker či spíš slz,

vyhovím mu rád, neboť je dítětem,

a ta se umí opravduvě radovat,

a těm nelze odepřít

nelíčenou

podnikavou radost,

jak když odhalíš trhem milence prsa

rozdíl je, když ti je šestnáct a na paty se ti věší marijánka nebo prostě jen smůla,

tyhle děti trpící podvýživou už se nesmějí

dělají fakáče na prodavačky,

hledají si pod mostem žílu,

aniž by měly v úmyslu si tam pustit svinstvo,

jsou dostatečně vyzrálé,

ale jako špatný výrobek

podřadné kvality

se je nikdo nebude obtěžovat

reklamovat

kdo by je taky vyměnil

který obchod by se zaručil za

děti jednadvacátého věku

s jejich radostmi

s pláčem na krajíčku

s předstíráním,

že o nic nešlo,

ach, tolik lítost, nechuť, rozmrzelosti,

výkriky nad ošklivostí,

nosí v srdcí rakvičku,

do které dorůstají -

žáden obrat se nekoná

zvu je dětmi chaosu, vyjádřené v kostce starou větou

ješte staršího podavače deštníků v divadelní šatně,

který řekl mi po krátké rozmluvě něco jako:

"katafalk je pro blbé hrdiny

chleba s máslem pro utrmácené poutníky,

ale nad tebou visí otazník,

potřebuju tě vstřebat, jsi jako temné zrcadlo, za nímž není nic"

a tomu já říkám svoboda projevu,

expresivní, trochu zastaralé vyjádření, ale

má hlavu i patu, je slučitelné se ctí

nevědět a přiznat