Hladítko

kajak poháněný dvojpádlem se opřel do brčálu, příraz, odraz, manifestoval dynamickými pohyby, kam se dá zajít, octnete-li se v úzkých, jinak v pravém slova smyslu protkával vlny lisem snahy se někam dostat,

jezdec se řítil opřeskrk za cílem, ať byl jakýkoliv, chladně a bez chyb,

jenže když uvízl těsně před finišem, vyvalil oči, měl sice kabát, ale víceméně utkaný z hadrů, tak vzal onu tkaninu a vytřel si jím pot z čela.

už se smrákalo, dorazil až k toulavému žebravému mnichu, který žil v osamění v močálu a sbíral prázdné patrony, nad nimiž meditoval

vesměs o životě,

pak taky trochu o babách,

znatelně vnášel trochu záhad do skutečnosti,

protože měřil asi jen čtyři stopy,

baby ho vůbec nechtěly,

a nemopohla mu ani svěcená voda, ve které se pravidelně koupal.

náš jezdec zel celý promáčený a soustředěný

výraz se upíral jako reflektory automobilu na holohlavého mnicha, zatímco lysý

vyzval hosta, aby s ním usedl ke stolu,

řídké návštěvy hostil makrelami připomínajícími vodní rostliny, spíše bahenní rostliny, navíc

celá čpící

místnost páchla jako ředidlo,

jak kanystr s lakem, jenž stupruma o tolik připravil.

neřest, řekl si, neřest, ten člověk je opak rovnováhy, nepřítel ctnosti, řekl si v duchu mnich

a chystal se jezdce vyrazit,

když tenhle tah, jakoby odvetný, vypadl z pekelného jezdce,

jako všudypřítomná protuberance

se vychrlil neschopen ničit,

a neměl na práci nic než nic,

vlastně jen pozměnit tok mnichovy myšlenky

"seš radikál a bouřlivák," uchechtl se divě, vzal ze stropu mačetu a proklál

bezvlasého stoupence nirvány

na třech místech

"těší mě," odkráčel krvavými ťapkami z bambusové chajdy a nasednuv na kajak, odjel dát někomu upřímnou soustrast