Stačilo by velkoplošně na oběžné dráze pustit Schubertovu serenádu - se smrtí by se každá citlivá duše okamžitě smířila!
Jak spadl Marťan Franz Peter Schubert na Zemi. Pád byl hluboký a trval šest kontrakcí dělohy. V tuhé zimě 31. ledna 1797 ve Vídni položili právě vytaženého skladatele z útrob matky na chladnou deku ležící vedle věčně napruzeného turkménského alabaje, který střežil pasteveckou povahu domku, kde mimo jiné sloužily tři nestydaté služky. Franz se naučil chodit (sice prkenně jako bažant, ale přece), plivat na zem, kouřit viržinky a poté začal přes pole docházet do školky, kde místo, aby si hrál se spoluškoláky, hrál na primitivní bicí a na trombón. V obou nástrojích se zdokonalil natolik, že nechodil ze školky domů, ale zůstával ve školce spát i přes noc, skládal první sonáty a dokonce kompozici pro více hlasů, a budil tak neustálými korepeticemi letumilovné ptáky, co mají dlouhá srpovitá křídla.
Narodil se sice pro umění, ale žil pro salónní klavírní mejdany táhnoucí se z pátků do pondělí a ze střed na pátky. Jeho blízký přítel, užasně afektovaný tenor Michael Vogl, se pokoušel získat publikum pro Schubertovy písně. Nejhezčí melodie, což není úplně známá věc, napsal u mlýna. Očividně měl neustále hudbu při sobě a čerpal z nevyčerpatelné studně, kdykoliv se mu jen zamanulo. Dokud teda nechytl od poběhlice na večírku kapavku. Nechtělo se mu k doktorovi, protože měl zrovna rozpracovanou Osmou symfonii. Jeho první životopisec von Hellborn prohlašoval, že Schubertův život a dílo bylo v naprostém kontrastu, génius tvořící v první třetině 19. století nadpozemskou hudbu, jíž jeho současníci nedovedli docenit, prožíval úplně všední, třebaže vysoce traumatický život. Paralela se nabízí s jiným umělcem z germanofonní oblasti, s Caspar Davidem Friedrichem. Fríedrích ale chcípl napůl šílený, v bídě, kdežto Schubert dožil v relativní hojnosti a do poslední chvíle s čistou hlavou. Jeho přezdívka Schwammerl sedí!
Žádné komentáře:
Okomentovat