Pavlíno! má Pavlíno!
Pro tebe vždy se soužím;
Ty jasná noci luno,
Po světle tvém jen toužím!
Kamilo! má Kamilo!
Spojen s tebou přebývá;
Ty jasná noci luno,
V tvém světle se slunívá.
Věnováno anonymnímu učedníku
Jest tomu tak. Ocitl jsem se ve sféře nadskutečna. Hluboko zahrabané srdce obklopilo hlubší ještě, téměř hrobové ticho. Mám trošku v žíle háčka, co ze sebe vypotím proto odteď není žádná sračka. Chodník, zdá se mi, vrže jako zfetovaný flašinetář. Slyším oddechovat v houští spícího bezdomovce. Procházím kolem něj nevšímavě jako kolem usměvavé maminky s kočárkem. Ústa bídného se bolestně pohnula, cosi znepokojivého vyřkla. Sotva se vzdálím na několik metrů, začne mumlat ještě hlasitěji, chrchlavě, skoro dávivě. Bojím se, aby se mu něco nestalo, proto se otáčím, sám na pokraji vyčerpání a vracím se zpět. Tu již jej vidím povstávat z hustého křoví, nejprve pomalu, potom ještě pomaleji. Zle živená postavička zarostlá vousem muezzinů se na mě najednou zahledí nevědomýma, etanolem podlitýma očima. Možná bych mu měl připomenout, na koho má tu čest se dívat! Že stupruma už víckrát dvojitě nespatří! Sotva však uvidí znamení ďábla na mém čele, pochopí výjimečnost okamžiku, podlomí se mu kolena a padne tvrdě zpět na záda. Jehličky křaků ho škaredě popíchají na místech, kde se mu látka porvala na oblečení, aspoň to tak vypadá - a taky to vypadá, že je mu to u prdele! Samoten teď stojím (zatímco on leží a proklíná) při dohasínajícím měsíci a dívám se na to dopuštění. Jak vstal a upadl opilý člověk bez přístřeší, jemuž tento strastiplný list věnuji. Nad starou věží visí stříbrná lampa měsíce, v éteru tuhnou hvězdy umdlelé - modré jak hrob při úplňku. Kolem nás spí druhové zalezlí v boudách, sní o podvodu, autě, svatbě, hypotéce, narozeninové oslavě, kryse ve sklepě, o zítřku - šťastnější v obydlích z cihel, ti méně šťastní ze zbytků z raketoplánu a ti nejméně šťastní v pustých ulicích pod lehkým větrem, šepotajícím jako umírající hlas.
Žádné komentáře:
Okomentovat