Rozený malíř nikdy nemaluje podle "přírody" (vždyť ta je přinejlepším náhoda) nebo "předlohy" - přenechává svému pudu, své camerae obscurae prosetí a vyjádření podstaty, "případu", toho, co zřené vyjevuje jako hádanku. Přepíná, znetvořuje, zanechává mezery, aby je zaplnil lazurami. Co z toho abstrahování postupně vzejde, asi souvisí s "prožitým". Když si někoho postavíte před notýsek a začnete čmárat, je to, jako kdybyste si nasadili mikroskopické sklíčko a měli v úmyslu pitvat slona. Tato klamná optika, šilhání, něco vynuceného a neklidného okamžitě začně plnit listy a působit bolest očím.
Proto mě zaráží, že tolik děcek jde studovat na malbu a tolik důvěřuje svým učitelům, že jim předají nějaké estetické zření. Když oni sami se učili podle těch socialistických modelů minulých režimů, sedět v kumbalu a malovat poloakty nebo zatíší s hrníčky, s hruškami...
Tak se k ničemu nedojde. Abys mohl vůbec začít kreslit, co povídám, tahat linky, je nezbytná jedna fyziologická podmínka. Opojení. Ano, neříkám to proto, že piju jak duhová víla (Zagorčina oblíbená) a že si myslím, že bych mohl na papír tužkou udělat dvě kolečka a podvozek autíčka a považovat to za zvlášť bravurní výkon. Zkrátka opojení musí nejprve zvýšit vznětlivost celého stroje - té krabičky na obrazy. Všechny druhy opojení, ať seberůzněji podmíněné, mají k tomu sílu. Nejstaršího opojení pohlavního roznícení, nejpůvodnější a patrně nejsilnější formy, se v dnešní době překrálíkovaného sexu a umělých koz a dildů s přísavkou a xxl vibrátorů trochu obtížně dosahuje.
Nechci říkat, že ženy už nejsou krásné tak jako kdysi, za časů hrnčířek Egypta, řeknu jen tolik, že krása upadá a mnoho jí už ženám nezbylo. Ale co, velké žádosti, silné dojmy, opojení slavností, zápasem, vítězstvím, krajními pohnutími (děs jmenovitě je silná afrodiziakální emoce, jeho správně načasované použití může ženskou přitáhnout, tak jako Velký atraktor přitahuje všecky shluky galaxií v okolí na prázdno) pořád existují.
Opojení krutostí, ničením (podívejte se jen na typické vandaly, jak se tváří zarputile, ale za ústy zkřivenými tvrdostí je úsměv nahromaděné radosti, večer si volají a posílají esemesky, jak to zas nandali tramvaji, rozkopat značku, výlohu nebo auto, rozbíjet obyčejné krígly, plivat opilému do tváře a bušit ho do žeber. Při opojení je podstatné pocítit nahromaděnou sílu, vůli, nadbytek. Z tohoto pocitu se rodí dojem, že věci nutíme, předáváme jim své naladění, že si je bereme, že je znásilňujeme. Barvy najednou získají jiný vzhled. Dneska máte všecko namíchané podle indexu, počítačem, obyčejný lak na auto je digitální otisk, není v tom žádné úsilí, žádné idealizování výsledku, žádné odjímání nebo odčítání za cenu neúspěchu. Tak, ale jedině tak vzniká malířské gesto.
Kdysi si malíři zařizovali od štětců přes tuše, olejové barvy a tempery cokoliv sami, sami mixovali a sami měli kontrolu nad tím, co chtějí docílit. Dneska přijdeš a v bíle natřené sterilní místnosti před sebou máš nějaký odporný ateliérový stojan, kolem kterého se nakupí pár děcek a hodinu nebo dvě, dokud nezazvoní, malují kout místnosti, kde leží nebo zchátralé stojí nějaký bezvýznamný artefakt, předmět denní potřeby, souchotinářská oběť všednosti, případně tam spolužák sedí v trenkách a přiblble se červená, ani se nemůže poškrábat na koulích.
Není to tak, že bych chtěl snižovat zásluhy uměleckýh škol - jakousi funkci mají a mohou připravovat, ne-li pomáhat vytvářet bezprostřední prostředí kolem nás tím, že študáky podrobují drilu. Jenže
Žádné komentáře:
Okomentovat