Pozorujme z jiné strany. Letmý pohled na americké benevolentní právo, kdy odsouzenci na smrt většinu svého čekání na popravu stráví v pěkně vyhřáté cele s našlapanými internety, můžou v mezitím nasekat hory dluhů, můžou souložit s uklízečkami a dokonce můžou dát podojit něco sprostoty ředitelovi káznice. Nebylo by aspoň na konci civilizace moudřejší, úspornější i praktičtější být tvrdší než takový Manu a rovnou vrahy zabíjet? Zub za zub, ledviny za ledviny. Můžete namítnout, že se nic nezmění - ale tomu nevěřím. Každý si to dvakrát rozmyslí. Většina vrahů jsou obyčejní sociopati vesměs toužící po životě. Jen hrstce z nich je život lhostejný. A věřím, že jediný nárazu atom může změnit struktury. Tak jako jeden člověk může pohnout milióny, zde nejsme nikterak daleko od na první pohled směšného a omílaného hesla greenpeacáků o tom, že svým přispěním můžeš zachránit planetku.
Naše kriminální právo naproti tomu na nic nezapomíná, vždy jde o krok dál v kázni. V dílně, ve škole, v armádě zuří absence, nepozornosti, nedbalost, všecky ty impertinence, které tolik těší bažanty, kárá se třeba i způsob nošení těla a používá se celá řada trestů, od mírných až po těžší druhy ponižování, přičemž trestatelné jsou i ty nejmenší odchylky v chování. Kdo zná někoho, kdo prošel armádou, kdo byl třeba v "akci", ví, jak jsou tyhle oběti labilní.
Disciplína, tak se učí prý disciplíny... že to podrývá nedovyvinuté mozečky, to se vymyká chápání. Začíná to u malých dětí. Žák spáchá přestupek pokaždé, když nedosahuje požadované úrovně.
Takže nezapomeňte, až budete trestat vaši přítelkyni bičem, že to není nic jiného než cvičení, aby byla cílevědomější a vy jí tak mohli udělovat odměny častěji než tresty.
Pokud je plodná, bude z vás mít radost a děťátko, které se později narodí, vám za to v dospělosti poděkuje.
Je dokázáno, že matky, které byly během těhotenství vystavovány fyzickým trestům, porodily ve většině případů zajímavé exempláře. Jednooké uzlíčky neštěstí s lalokem v nose, kterým se ani příliš nechtělo na svět. Není se co divit, kdyby totiž tušily, co je čeká, raději by v bříšku spáchaly harakiri. Všecky ty vyhlášené syndromy týraných a utiskovaných, všecky ty postporodní pláče, to jen jen zlomek z hrůz, jež se zapisují do genetického kódu, který je s námi již trvale spojen těsněji než kterákoliv událost, jež nás po porodu potká. Bohužel musíte akceptovat svou existenci, zformovanou dělohou, matkou hříchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat