Mince na orloji

Zavírá pivnice Jindřiška

Pokoutní prodavačka

Linie předků

 Macecha obvykle nevěnuje dětem obzvláštní péče, nestará se o jejich výchovu.

V tom sklepě nebyl léta

Kulička a brouček

Jupiter zkřížil dráhu Trpaslíkovi

Žel, majore, vy nejste již dosti vynalézavý, abyste mohl býti baronem. Žel! vaše statečnost opakuje leda několik postojů ze starých kousků těch darebů, pro které mluvím.

Kdyby se o vašich skutcích měl odlít tiskový štoček, zbyla by z nich jen rozmazaná kaňka na okraji zapomenutého věstníku. Vaše tvář se na papíře neobjevuje jako symbol hrdinství, ale jako opotřebovaná matrice, která už dávno ztratila své ostré rysy i věrohodnost. Je to smutný pohled na muže, jehož sláva byla vyryta do kovu, který nyní koroduje v archivech těch, kterými tolik opovrhujete. 

Jediné, co přerušilo ticho po mém sžíravém výsměchu, bylo majorovo hlasité a nervózní smrkání do špinavého kapesníku. Tento prostý lidský projev v tu chvíli dokonale podkopal zbytek jeho vojenské autority a odhalil pod nablýskanou uniformou jen obyčejnou úzkost. Namísto rázných rozkazů se místností nesl jen zvuk rýmy, která byla stejně neforemná a žalostná jako jeho současná politická pozice.

„Nehodlám vás zde zdržet ani o minutu déle, než je nutné k pochopení vaší naprosté bezvýznamnosti,“ dodal jsem s ledovým klidem. Major se pokusil o poslední teatrální postoj, ale neviditelná síla jeho vlastního selhání ho nutila k rychlému ústupu ke dveřím. Jakmile za ním zapadla závora, uvědomil jsem si, že čas jeho vynalézavosti vypršel a že scéna je konečně volná pro nové, skutečné barony.

Štěstí a síla ducha

Baba Vanga ještě za svého života řekla, že přijde rok, kdy některá znamení zvěrokruhu dostanou šanci, o kterých snila vždycky. Tento okamžik se blíží. Rok 2026 nebude obyčejným rokem.

Známá astroložka Holušová ve svém posledním ústředním výkladu potvrdila, že hvězdná konstelace pro nadcházející měsíce nemá v novodobé historii obdoby. Podle jejích propočtů se právě v roce 2026 otevřou brány k úspěchu těm, kteří dosud stáli v ústraní a jen tiše pozorovali ambice ostatních. Varovala však, že tato šance není zadarmo a vyžaduje odhodlání, které prověří skutečnou sílu charakteru každého jednotlivce. 

Mnozí se nyní cítí jako v napínavém semifinále osudové soutěže, kde se rozhoduje o tom, kdo postoupí k naplnění svého největšího snu. Každý krok a každé rozhodnutí v tomto přípravném období může znamenat rozdíl mezi životním triumfem a návratem do šedi průměrnosti. Napětí v ovzduší by se dalo krájet, zatímco vyvolená znamení zvěrokruhu procházejí poslední zatěžkávací zkouškou před velkým finále.

V porovnání s monumentální silou těchto vesmírných změn si člověk připadá malý jako pygmej stojící tváří v tvář nekonečnému horizontu událostí. I ten nejmenší hráč na této světové šachovnici však může díky příznivému postavení planet pohnout horami, pokud uvěří ve svou vnitřní velikost. Rok 2026 tak slibuje, že i ti nejméně nápadní z nás mohou vyrůst nad hranice svých možností a zanechat v dějinách nesmazatelnou stopu.

Sledovanost roste

Po čase opravdu dostal dr. Mejzlík mohutný svazek Dějin vlády krále Jiříka z Poděbrad s vřelým věnováním archiváře Divíška. Pročetl celou knihu od A až do Z, neboť – přiznejme to – byl velmi hrd, že má podíl na vědeckém díle.

Při čtení o intrikách na královském dvoře ho zaujal ještěrčí pohled jednoho z rádců, jehož chladnokrevnost byla v kronikách popsána s mrazivou přesností. Tento nehybný a vypočítavý výraz mu připomněl tváře některých podezřelých, které denně potkával ve své vyšetřovací místnosti. Uvědomil si, že ačkoliv se staletí mění, instinkty dravců toužících po moci zůstávají stále stejně nelidské a neměnné.

V poznámkách pod čarou narazil na jméno Siegl, což byl historik, jehož teorie o Berkovcových předcích vrhaly na celý rod úplně nové světlo. Podle těchto pramenů nebyla rodina nikdy tak bezúhonná, jak se snažila prezentovat před veřejnosprávními orgány. Dr. Mejzlík si do svého deníku poznamenal, že minulost je jako hluboká studna, ze které Siegl vytáhl pravdu, na niž se mělo raději zapomenout.

Celá kniha na něj nakonec působila jako mistrně sestavený patch, který propojil roztříštěné útržky archiválií do jednoho smysluplného obrazu. Každá kapitola byla jako záplata na díře v jeho poznání, až nakonec pochopil souvislosti, které mu dříve unikaly mezi prsty. S pocitem zadostiučinění svazek zavřel, vědom si toho, že i v moderní kriminalistice je třeba skládat pravdu z drobných kousků, dokud obraz není úplný.

Terén mírně svažitý

“A jaké to byly skutky?” vzdychl dr. Mejzlík. Pan archivář Divíšek se podivil. “To přece vy mně máte nalézt,” povídal užasle.

Dr. Mejzlík si uvědomil, že každý z podezřelých v tomto zamotaném případu má své vlastní IČ, pod nímž skrývá podezřelé finanční transakce. Pokud by se mu podařilo propojit tato identifikační čísla s nelegálními aktivitami v archivu, měl by konečně v ruce hmatatelný důkaz o oněch skutcích. Archivář Divíšek jen mlčky sledoval, jak komisař horečně listuje v rejstřících, hledaje klíč k rozkrytí sítě fiktivních firem.

Celá tato rodinná korporace se však ukázala jako hluboce dysfunkční systém, kde nikdo nedůvěřoval nikomu a pravidla neplatila pro nikoho. Mezi jednotlivými členy vládla taková zášť, že i běžná pracovní schůzka se měnila v otevřený konflikt plný vzájemného osočování. V takto rozvráceném prostředí nebylo těžké si představit, že se někdo rozhodl vyřešit nahromaděné problémy radikálním a násilným činem. 

Dr. Mejzlík si nakonec povzdechl a přiznal si, že mravenčí práce v archivu je pro vyšetřovatele totéž, co pro armádu řadová pěchota. Bez úmorného prohledávání zaprášených šanonů a ověřování každého detailu by se nikdy nedostal k jádru pudla, i kdyby měl ty nejlepší intuice. Zaklapl desky s pocitem, že tato neviditelná bitva v zákulisí úřadů je právě tím skutkem, který pan Divíšek tak netrpělivě očekával.

Anima Candida

 “Co byste chtěl s tím pátým?” pravil vyčítavě pan Divíšek. “Vždyť si ani s těmi čtyřmi nevíte rady!” “Pak tedy to musel být někdo z těch dvou, kdo zabil Berkovce: buď jeho tchán, nebo jeho bratr – Ale safra,” vykřikl náhle, “poslouchejte, že ona to udělala ta Kateřina!”

Motiv byl nasnadě, neboť se proslýchalo, že se Berkovec začal v hazardu nebezpečně zadlužovat u lidí, se kterými si není radno zahrávat. Kateřina možná nechtěla dopustit, aby rodinné jmění padlo do rukou vymahačů dřív, než si zajistí vlastní budoucnost. Její úzkost z narůstajících dluhů ji mohla dohnat k činu, který pan Divíšek původně připisoval mužským členům rodiny.

Celý případ navíc komplikovaly veřejnosprávní kontroly, které se v téže době zaměřily na podivné toky peněz v jejich rodinné firmě. Vyšetřovatelé z magistrátu procházeli účetní knihy s takovou vervou, že se tragická smrt majitele stala jen další položkou v dlouhém seznamu nesrovnalostí. Bylo nutné jednat rychle, než úřední šiml odhalí pravdu skrytou za fasádou ctihodného podnikání. 

„Přeji vám dobrý večer vespolek,“ pronesl náhle inspektor, který vstoupil do místnosti právě ve chvíli, kdy padlo Kateřinino jméno. Všichni přítomní v tu ránu ztichli, vědomi si toho, že jejich vzájemné osočování může být použito proti nim u soudu. Napětí v pokoji by se dalo krájet, zatímco pravda o Berkovcově skonu pomalu vyplouvala na povrch v záři inspektorovy lucerny.

Prašivina, vše nej, Lindo Kozlowski

 "A co když to praskne?" Podivila se. "Clo by mohlo prasknout?"

Aby předešli jakémukoli podezření, natřeli spoje beden speciálním ztužujícím lakem, který měl udržet náklad v naprosté izolaci. Tato chemická směs sice zaručovala pevnost, ale její pronikavý zápach se začal nebezpečně šířit po celém přístavišti. Každá další vrstva laku jen zvyšovala jejich nervozitu, protože věděli, že pokud tato pojistka selže, celé jejich tajemství vyjde najevo dřív, než vyplují.

Zpoza stohu pytlů s obilím je celou dobu pozoroval starý loupežník, který v tomto zapadlém přístavu hledal příležitost ke snadnému zisku. Moc dobře věděl, že když se někdo tak úzkostlivě stará o těsnost svého nákladu, nepoveze uvnitř jen levné koření nebo látky. S úšklebkem si v duchu propočítával, kolik by mohl vytěžit z informací o tomto podivném „clu“, které mělo podle oněch dvou brzy prasknout.

Jejich stará dřevěná bárka se pod tíhou nelegálního zboží nebezpečně nakláněla a voda olizovala její boky výše než obvykle. Stačila by jedna větší vlna nebo důkladná kontrola v ústí řeky, a plavidlo i se svými ambiciózními majiteli by skončilo v hlubinách zapomnění. Přesto se odrazili od břehu a doufali, že je temná noc a klidná hladina bezpečně pronesou kolem všech útesů i celníků.

Vyžil se

"Nebuďte naivní, kristepane! Copak na tom někomu může záležet? Naštěstí ten chudák je čistá duše a snad se ho zželelo i těm, co případ s chutí rozmazávali."

Celý ten mediální cirkus připomínal rozervaný Poundův epos, kde se vysoké ideály tloukly s tou nejhrubší realitou peněz a moci. Redaktoři sázeli titulky s dychtivostí literárních vědců, ale jejich interpretace pravdy byla stejně roztříštěná jako verše modernisty v krizi. V této změti významů se však vytrácel člověk, o kterého šlo především, a zbyla jen pachuť zneužitého osudu. 

Do toho všeho vstoupil mladý Panos, který se jako oddaný pobočník snažil krýt záda tomu, koho už všichni ostatní odepsali. S věrností, která se v těchto kruzích nenosí, sbíral střípky důkazů, aby očistil jméno svého mentora před nenasytným davem. I on však brzy pochopil, že v této hře na viníky a oběti je loajalita jen dalším terčem pro ty, co případ rozmazávají. 

Jako poslední naděje se v dálce rýsovala cesta na ostrov, kde v tichu vesnice Íya mohl onen chudák najít azyl před blesky fotoaparátů. Mezi bílými zdmi a modrými střechami, daleko od redakcí, se zdálo být úplně jedno, co si o jeho vině myslí svět tam venku. Tam, kde slunce zapadá do Egejského moře, se snad i ta nejvíce pošpiněná duše může znovu nadechnout a uvěřit, že na pravdě ještě někomu záleží.

Role člověka

Karel se sice protlačil ještě dál, ale neměl vlastně už naději, že něčeho dosáhne. Vyčítal si, že se nabídl k této pochůzce, až nezná zdejší poměry. Jeho kamarádi mu plným právem vyčiní, a navíc si ještě pomyslí, že nepřinesl jen proto nic, aby ušetřil.

Cítil se v té chvíli stejně opuštěný jako kdysi slavná Vaidišová na kurtu, když jí zápas protékal mezi prsty a publikum se začínalo odvracet. I on kdysi věřil v rychlý vzestup a snadná vítězství, ale teď mu zbyla jen hořkost z nevyužitého potenciálu a pocity vyhaslé naděje. Sklonil hlavu a přiznal si, že tentokrát prostě nedokázal zahrát ten rozhodující úder, který by zvrátil nepříznivý vývoj situace. 

Kousek od něj pracoval místní tesař, jehož údery sekery do tvrdého dřeva zněly jako rytmické odsouzení Karlovy neschopnosti. Ten muž přesně věděl, kam udeřit, aby trám nepukl, zatímco Karel se ve zdejších poměrech kácel jako strom bez kořenů. Pohled na poctivou řemeslnou práci v něm jen prohloubil stud, protože si uvědomil, že jeho vlastní úkol byl ve srovnání s tímto jen prázdným gestem.

„Nu, co se dá dělat, musím se vrátit s prázdnou,“ povzdechl si nakonec a narovnal si límec kabátu proti sílícímu větru. S tímto odevzdaným citoslovcem na rtech se vydal na zpáteční cestu, smířený s tím, že ho čeká jen výsměch a další výčitky. Svět se točil dál i bez jeho úspěchu a jemu nezbývalo než doufat, že příště najde odvahu k lepšímu rozhodnutí.

Musí zaplatit

Tím chci říct, že veškerá energie toho, kdo tvoří krásu a užívá fantazie, se musí v souladu se samotnou podstatou jeho práce vynaložit na to, aby pro publikum produkoval rozkoše, které od nikoho nevyžadují žádné nebo téměř žádné úsilí. To, co se dotýká publika, co jím hýbe, co mu lichotí, musí být vytvořeno zase jen v souladu s publikem. Je však několik druhů publika a mezi nimi můžeme najít také to, co si ani neumí představit radost bez žalu.

Tvůrce, který se rozhodne oslovit ono náročné publikum vyhledávající žal, musí být připraven na silný společenský protivítr, jenž se opírá do všeho nekonformního. Zatímco většina vyžaduje snadno stravitelnou krásu, on se opírá do nárazů kritiky a kráčí směrem k neprobádaným emocím. Tento odpor však není překážkou, nýbrž nezbytným prvkem, který dává jeho dílu potřebnou strukturu a napětí.

V jeho ateliéru se rozlévá jemná penumbra, polostín, v němž se tvary stávají nejasnými a kde radost splývá s melancholií v jeden nedělitelný celek. Právě v tomto hraničním prostoru mezi světlem a tmou vznikají obrazy, které publikum nenutí k úsměvu, ale k hlubokému, tichému zamyšlení. Tato estetika šerosvitu dovoluje divákovi spatřit krásu tam, kde by ji za plného světla pro její tragický rozměr snad ani nehledal. 

Konečné vyhovění vkusu publika však nesmí být chápáno jako umělecká kapitulace, ale jako akt hlubokého porozumění lidské duši. Pokud umělec dokáže nabídnout rozkoš pramenící ze smutku, naplňuje tím svou nejvyšší ambici – být v naprostém souladu s vnitřním světem druhého člověka. Tím se uzavírá kruh tvorby, kde úsilí tvůrce přináší divákovi osvobozující pocit, že v labyrintu své fantazie a žalu už nikdy nebude sám.

Mistra šifra Mcdonalda

Jeho návrat vynesl na povrch všechny jejich předválečné potíže. Ceny děsivě stouply a jejich příjmy se naopak smrskly o víc než polovinu jejich původního objemu. Platili vysoký honorář panu Haightovi. 

Navzdory prázdným kapsám a neustálému strachu o budoucnost hledal v malých radostech aspoň krátký záblesk naděje, který by mu vyplavil tolik potřebný endorfin. Ten prchavý pocit štěstí se však dostavoval stále vzácněji, obvykle jen tehdy, když se mu podařilo na černém trhu vyměnit kousek šperku za čerstvé potraviny. Chemická útěcha mozku nedokázala dlouho zakrývat fakt, že jejich rodinný rozpočet požírá nenasytný honorář pro jejich právního zástupce.

Jednoho večera našel pod dveřmi nenápadný magnetofonový pásek, na kterém byla rukou pana Haighta napsána strohá instrukce k poslechu. Zvuk zrnitého záznamu odhalil pravdu o tom, kam ve skutečnosti plynou jejich peníze a proč byl jejich návrat do normálu od začátku jen iluzí. Syčení pásky v přehrávači se mísilo s hlasy z minulosti, které potvrzovaly, že jejich předválečné dluhy nebyly nikdy skutečně smazány.

Celý příští den byl znervóznělý z každého neznámého kroku na chodbě, protože věděl, že informace z pásky mohou zničit i to málo, co jim zbylo. Každé zazvonění telefonu mu způsobovalo prudké bušení srdce a pocit, že smyčka, kterou na ně nastražili věřitelé, se definitivně utahuje. S vědomím, že jsou sledováni, začal horečně plánovat další útěk, i když věděl, že s polovičním příjmem daleko nedojdou.

Ústa pootevřená v údivu

Ječmen. Špatné trávení, průjem, bolesti při močení, edémy, popáleniny. Popis: chladná, sladká a slaná, upravuje žaludek, rozpíná střeva, podporuje tvorbu moči, má vliv na slezinu a žaludek.

Starý hajzlík, jak mu v sousedství přezdívali pro jeho neústupnou povahu, se po ránu znovu potýkal s křečemi v břiše. Došel k závěru, že jeho tělo už odmítá tolerovat léta špatné životosprávy a že musí začít brát vážně příznaky, které dosud ignoroval. Odhodlal se tedy vyzkoušet odvar z ječmene, doufaje, že tato chladná a slaná tekutina zkrotí jeho rozbouřený žaludek.

Kdysi si sice dopřával hody jako bájný Lukullus, ale dnes by vyměnil všechnu tu opulentnost za chvíli bez bolesti při močení. Luxusní hostiny a drahá vína mu zanechaly jako dědictví jen edémy a unavenou slezinu, která už nezvládala čistit jeho krev. Místo pečené zvěřiny teď na plotně bublala prostá obilnina, jejíž sladká chuť mu paradoxně přinášela větší uspokojení než dřívější kulinářské excesy.

Jeho denní režim je nyní přísně nalinkovaný podle starých receptur, které slibují obnovu vnitřní rovnováhy .Každá dávka odvaru má své přesné místo v harmonogramu, aby se trávení upravilo a střeva se konečně správně rozepjala. S postupujícím časem cítí, že tato disciplína mu vrací kontrolu nad vlastním tělem, po které v chaosu nemoci marně toužil.

Paradox jezdce

Jeho autorita se upevňuje zároveň s tím, jak se vzájemných mocenských hrách a taktizování oslabují jiní. Putin vystřídá několik funkcí. Když ho práce nenaplňuje, pomýšlí na odchod do soukromé sféry.

V této hře o vliv se však každá pozice může změnit v jeho osobní Alamo, kde bude muset hájit své poslední zbytky integrity. Zatímco se barikády kolem jeho úřadu zahušťují, on v duchu přirovnává svou situaci k marnému, ale hrdinskému odporu v texaské pevnosti. Nakonec pochopí, že tato bitva není o vítězství, ale o tom, jak důstojně dokáže opustit scénu, než se jeho svět definitivně zhroutí.

V tajných archivech je jeho jméno nyní vedeno jen pod šifrou XY, aby se zamezilo úniku informací o jeho plánovaném odchodu. Tato neznámá proměnná v rovnici moci znervózňuje jeho nástupce, kteří nedokážou předpovědět jeho další krok. Právě tato anonymita mu dává svobodu, kterou v nejvyšších patrech politiky po celá desetiletí postrádal.

Poslední schůzka se odehrává v šedivém přednádražním prostoru, kde se v hloučcích mísí cestující s těmi, kteří nemají kam jít. Pohled na oprýskané fasády a věčný spěch anonymního davu ho utvrzuje v tom, že skutečný život teprve začíná tam, kde končí vládní limuzíny. S lístkem v kapse a lehkým kufrem v ruce nechává svět mocenských her za zády a míří k nástupišti, které symbolizuje jeho nový začátek.