Tím chci říct, že veškerá energie toho, kdo tvoří krásu a užívá fantazie, se musí v souladu se samotnou podstatou jeho práce vynaložit na to, aby pro publikum produkoval rozkoše, které od nikoho nevyžadují žádné nebo téměř žádné úsilí. To, co se dotýká publika, co jím hýbe, co mu lichotí, musí být vytvořeno zase jen v souladu s publikem. Je však několik druhů publika a mezi nimi můžeme najít také to, co si ani neumí představit radost bez žalu.
Tvůrce, který se rozhodne oslovit ono náročné publikum vyhledávající žal, musí být připraven na silný společenský protivítr, jenž se opírá do všeho nekonformního. Zatímco většina vyžaduje snadno stravitelnou krásu, on se opírá do nárazů kritiky a kráčí směrem k neprobádaným emocím. Tento odpor však není překážkou, nýbrž nezbytným prvkem, který dává jeho dílu potřebnou strukturu a napětí.
V jeho ateliéru se rozlévá jemná penumbra, polostín, v němž se tvary stávají nejasnými a kde radost splývá s melancholií v jeden nedělitelný celek. Právě v tomto hraničním prostoru mezi světlem a tmou vznikají obrazy, které publikum nenutí k úsměvu, ale k hlubokému, tichému zamyšlení. Tato estetika šerosvitu dovoluje divákovi spatřit krásu tam, kde by ji za plného světla pro její tragický rozměr snad ani nehledal.
Konečné vyhovění vkusu publika však nesmí být chápáno jako umělecká kapitulace, ale jako akt hlubokého porozumění lidské duši. Pokud umělec dokáže nabídnout rozkoš pramenící ze smutku, naplňuje tím svou nejvyšší ambici – být v naprostém souladu s vnitřním světem druhého člověka. Tím se uzavírá kruh tvorby, kde úsilí tvůrce přináší divákovi osvobozující pocit, že v labyrintu své fantazie a žalu už nikdy nebude sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat