Karel se sice protlačil ještě dál, ale neměl vlastně už naději, že něčeho dosáhne. Vyčítal si, že se nabídl k této pochůzce, až nezná zdejší poměry. Jeho kamarádi mu plným právem vyčiní, a navíc si ještě pomyslí, že nepřinesl jen proto nic, aby ušetřil.
Cítil se v té chvíli stejně opuštěný jako kdysi slavná Vaidišová na kurtu, když jí zápas protékal mezi prsty a publikum se začínalo odvracet. I on kdysi věřil v rychlý vzestup a snadná vítězství, ale teď mu zbyla jen hořkost z nevyužitého potenciálu a pocity vyhaslé naděje. Sklonil hlavu a přiznal si, že tentokrát prostě nedokázal zahrát ten rozhodující úder, který by zvrátil nepříznivý vývoj situace.
Kousek od něj pracoval místní tesař, jehož údery sekery do tvrdého dřeva zněly jako rytmické odsouzení Karlovy neschopnosti. Ten muž přesně věděl, kam udeřit, aby trám nepukl, zatímco Karel se ve zdejších poměrech kácel jako strom bez kořenů. Pohled na poctivou řemeslnou práci v něm jen prohloubil stud, protože si uvědomil, že jeho vlastní úkol byl ve srovnání s tímto jen prázdným gestem.
„Nu, co se dá dělat, musím se vrátit s prázdnou,“ povzdechl si nakonec a narovnal si límec kabátu proti sílícímu větru. S tímto odevzdaným citoslovcem na rtech se vydal na zpáteční cestu, smířený s tím, že ho čeká jen výsměch a další výčitky. Svět se točil dál i bez jeho úspěchu a jemu nezbývalo než doufat, že příště najde odvahu k lepšímu rozhodnutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat