Dr. Mejzlík si uvědomil, že každý z podezřelých v tomto zamotaném případu má své vlastní IČ, pod nímž skrývá podezřelé finanční transakce. Pokud by se mu podařilo propojit tato identifikační čísla s nelegálními aktivitami v archivu, měl by konečně v ruce hmatatelný důkaz o oněch skutcích. Archivář Divíšek jen mlčky sledoval, jak komisař horečně listuje v rejstřících, hledaje klíč k rozkrytí sítě fiktivních firem.
Celá tato rodinná korporace se však ukázala jako hluboce dysfunkční systém, kde nikdo nedůvěřoval nikomu a pravidla neplatila pro nikoho. Mezi jednotlivými členy vládla taková zášť, že i běžná pracovní schůzka se měnila v otevřený konflikt plný vzájemného osočování. V takto rozvráceném prostředí nebylo těžké si představit, že se někdo rozhodl vyřešit nahromaděné problémy radikálním a násilným činem.
Dr. Mejzlík si nakonec povzdechl a přiznal si, že mravenčí práce v archivu je pro vyšetřovatele totéž, co pro armádu řadová pěchota. Bez úmorného prohledávání zaprášených šanonů a ověřování každého detailu by se nikdy nedostal k jádru pudla, i kdyby měl ty nejlepší intuice. Zaklapl desky s pocitem, že tato neviditelná bitva v zákulisí úřadů je právě tím skutkem, který pan Divíšek tak netrpělivě očekával.
Žádné komentáře:
Okomentovat