Because you're mine I walk the line line line line line line

Věnováno víme komu.

Máš asi čmýru, roztomilá mrdko, víc než kleopatro krásy, co si mrouskáš kundu o lem kalhotek a čekáš, že vyteče strdí. Trocha amoniaku by Ti z žaludku udělala latrínu, ale místo toho si jakoby naschvál bezvýrazně pochutnáváš na burritos, vidím Tě s korunou na hlavě, aniž bys hnula těmi svými kravskými kozami za příliš pečlivě zapnutými knoflíčky. Z Tvých očích sálá teplo dojné krávy stojící v opozici k světu, co jen tupě popochází od ohrady. Kdybys žila kdysi dávno v Římě, byl bych nutně (hrubá sílá zabírá, když je co dokazovat) emanací Tiberia a nakázal Ti vyhledat haruspexe uprostřed noci, aby Ti vykuchal střeva a vyložil, co si o mně myslíš.

Pokud jde o mně, jsem Ti zavázan za tolik věcí, že je ani nespočtu. Ostatně bych si nedělal žádné naděje, ani kdyby šlo jen o vypočtení pozitiv, kterés mi přinesla, natož pak zoufalství, jemuž jsi mě naučila vnímat skoro jako vzduch. Nepřichází v úvahu, že bych kdy co dopočetl. Tak jako přichází bouře na moři, zcela nečekaně, přišlas i Ty a zasyla ve mně jedlé koření, nebo spíš jednozrnou kořalku. Od chvíle, co mi Tě svět mrskl k nohám, neuplyne den, abych bych po Tobě nezatoužil. Zkonzumoval bych Tě během polední pauzy a až bych s Tebou byl hotov, šel bych hledat smrt do Iráku. Tam bych na sebe místo kulovnice vzal dekupírku a misto vraždění zmatených duší se vydal na hon na vlky.

Ale i tam bych v jádře po Tobě tesknil a a soužil se. Jako po nikom, dobrém či zlém, v mé existenci. Na věky věků.

Ty galvánko osudu.

A tu nějaké fotky z botanické zahrady.

Pozoruhodný cukrouš

Dneska opruz jak povodeň, furt s žebříky šachovat. Zas jsme byli na nějakém zámku 20 metrů do výšky, všelijak ohnutými okapy a střechou, na které se nedá ani pořádně stát. Půlka domku byla z kamene, kolem oken to hrálo dřevem atd. Sufety byla křivé, jako by se na nich vyřádilo hejno umělců. Vůbec celý ten barák stavěli nějací umělci.
Ale jen 9 hodinek Marnosti, uteklo to bezbolestně, sice zas slunko v poledne přehánělo, ale jinak obstojné počásko. Akorát na nějaké kování.
Po zpáteční cestě jsem míjel hřbitov, nedaleko Radfordu, s takovými těmi deskami vtlačenými do hlíny. Hříšně krásný. Působí to neodolatelně, když projíždíte kolem a vidíte jen se naklánět vrby ve větru a malé výstupky ze země, jako tlačítka. Až se tu rozsekám, tak mě pohřběte do takové krabičky. Vím, že jsem chtěl v různých fázích života raději rozkouskován a nardcen do sardinek nebo rozprášen nebo sežehnut, tedy vem to nešť, časy se mění a s nimi i naše preference "života po smrti."
Vlastně je mi u prdele, kde mě pohřbíte, v srdci jsem už odedávna mrtvý! Každý v sobě nosí svůj smrti kvásek a ten můj nakynul už dávno. Zajedu si do Washingtonu do nemocnice, abych chytil ebolu a mohl to jen potvrdit!
He-he-he, jokes aside. Báječný den, ještě lepší večer (orgasmus smíchu jako při čtení Jirky Charváta a jeho Čaje o páté) teď mi pod peřinou dochází rýže, obalená v ručnících, mňam. Kuřecí nudličky na kari s tamtím pod peřinou.

Držte se, andílci.

Tučné a hladově vychrtlé

Zbytky rezidua po nějakém sajrajtu kapajícímu ze spár mu uvázly ve vlasech, z jejichž výhonků mu na hlavě vstával kudrnatý, jakoby beránčitý vzor. Byl tu přikován v židli, ruce v tílku jak párátka a jediné, co té trosce dodávalo lidský dojem, byl zplihle vzdorovitý pohled dvou fanatických očí zaseknutý na něčem na stěně. Netušil jsem, proč přestal pečovat o své tělo, proč se už rok nemyl a vlastně mi to bylo fuk. Jestli mi co vrtalo v hlavě, tak proč ten člověk už dávno se sebou nezačal nic dělat, a proč třeba nepřipadl na myšlenku, že tímhle stylem dříve nebo později skončí pod drnem. Víceméně (spíš více než méně) mu bylo všechno fuk. Neptal jsem se, nikdy mě ani nenapadlo narušovat jeho prostor, který byl ostatně nepříjemně obtížný pro všechny, kdo s ním přišli do styku. Dalo mi hodně práce, než jsem ho přesvědčil, že uklidit po sobě pro jednou rok starý bordel ještě neznamená vzdát se své zábavy a že když se odpadky vrší až ke stropu, nikdy ho sem nepřijdou navštívit jeho přátelé. Odvětil, že žádné nemá a že to, co z něj zbylo, o žádné ani nestojí. Má jich dost tam. Nepřevlékal se, nejedl, nepil, vlastně ani nespal, jediné, co zaměstnávalo jeho pozornost, vyjma krátkých chvil při nahrávání scén a sledování špičky svých bot, bylo tupé zírání do monitoru. Hra s názvem Tranquillity, jejíž tvůrci na webu sebe sama hrdě označovaly jako pionýry online hraní, poutala jeho zájem jako krásná modrá přílivová vlna surfera na pobřeží. Než jsem odešel, stačil se nepříčetně vytočit, když ho stylově ojebali v trejdu. Prodával pižmový parfém jedné zkušené hráčce, která předstírala, že s hrou začíná, zatímco v křoví čekal její namakaný přítel, který ho po trejdu vzal iluminátským kyjem po hlavě, takže přišel o cenný unikát, na který lovil bezmála měsíc.

Hřadují chudáci vrány ve větvích černých jak hniloba. Kdo se k nim vyšplhá, vyzpívá jím svou trudnou píseň o neuhasínající žízni po životě, po červáncích rozkošných jako konipas v hřebčíně, kdo jim vyzná nestydatou a nenaplněnou cestou svou touhu silnou jak spár lva? Musel by mít nejmíň dvě varlata, protože Hitler se svým jedním byl okouzlen jen Evičkou, ne ptáky, od sedmnácti ji pronásledoval z cukrárny až do divadel, a přestože poměrně mláda - již ve dvaceti měla tu čest ochutnat jeho sperma, stejně si valně s ním neužila, protože s ní nesouložil, ale pouze žádal, aby do něj kopala a ve chvílích jeho naprostého vzrušení se mu vymočila na hrudník.
Musel by mít i dvě paže, ne jako oddaný služebník z LeSagovy komedie, který coby správný butler znal jen metlu, opíraje si ji při metení o bradu a svazek klíčů, které si uctivě přehazoval v puse podle toho, v kterém křídle zrovna vězely dveře. Měl bych snad zmínit, že v celém LeSagovy není o butlerovi ani zmínka?
A nakonec, což je ze všeho nejdůležitější, musel by mít výkonný, neutuchající mozek, kterým by upozornil hřadující vrány na nebezpečí, že se k nim vrhá a jako zástupce čeledi nevyzpytatelné, hrozí jim svým příchodem do vrchních pater přelámat pírka.


I když jste lehkonohé, pomněte, že padnete, básník pekel ne nadarmo říká lasciate ogni speranza právě ve chvíli, kdy se vám otvírá širý výhled na slunné stráně.

Hrobař kope hroby

Věnováno mojitemnejsistrance, poněvadž mravenci mají kolonie, o nichž se nám ani nesmí.

Hehe, jak říká de Mello, nebo navzdory jeho tvrzení, on - takový psycho stoupenec jezuitů a duchovního života, v každém okamžiku máš prý na světě vše, aby ses cítil šťastný. Tak se na tu frázičku podívejme zblízka, jak hezky rozevírá tlamička a ukazuje první prohnilé zoubky. Když jsem šel naposledy na trh, tak jsem si všímal lidí jdoucích proti mě. A co nevidím, asi žádný z nich nebyl zasažen filozofií páně Mallovy. Všichni podmračení, denervovaní, nadranc, děcka jevící známky deprivace, slunko spalovalo jejich přičmoudlé tváře, na nohách jim vězely těžké okované boty, které činily každý krok namáhavým, sem tam nějací černí junkies a hispteři s kravatou, nesli se s oním rozpoložením člověka, který ať pracuje do servání těla nebo jen pobírá dávky, stejně je mu všechno vuřt, už se vidí u jointu, playstationu nebo v mekáči. Dvě tři rodinky z tisíce lidí, podotýkám, s cukrkandlovou vatou vypadaly spokojeně, avšak pod povrchem mohl už tehdy zrát červotoč (Anobium pertinax) marnosti. Každý z nás nažívá jen své omezené schopnosti a rozehrává tu svou hru s osudem pouze na základě nějakých neověřitelných logaritmů, kdy z větší části může za náš úspěch či propad jen jakési smolné či příznivé uskupení vzorců chování, sociálních fóbii, se kterými jsme přišli od kolíbky do styku, lidi, kterým jsme se zalíbili, či které jsme podvedli a nestálé třesky neovladatelných atomů. Kdo si myslí, že tím, že bude celý život dřít v průmyslu, se stane ropným magnátem a na otírání zadku koňovi na ranči v Nevadě si bude moct najmout sluhu, ať si zas rychle nechá zajít chuť. S největší pravděpodobností skončí v drátovně jako technik kvality a jeho jedinou satisfakcí bude, že nebude v sobotu muset do fachu a už v šedesáti do klepne finální pifka z vypitých fernetů.

Mně kurva nemusíte věšet bulíky na nos, celý život se točím kolem škváry, a to feťáci nebyli ještě nejhorší z nich. Kdybych si nevyfetoval mozek xylenem, tak jsem taky mohl mít snesitelné dny, které bych trávil učením o potravním řetězci nebo reakci oxidu bromitého s kyselinou mravenčí, a ne se mrdal s pilou! Pozdě bycha honit, stromek třeba ohýbat mladý. Však každý si volí svou perspektivu vesměs náhodně, však naše sny a touhy mají v tomhle provizorním vesmíru cenu pouhých rozmanitostí, takže můžu vlastně být rád za to, že jsem potkal pár slušných fetek, se kterýma jsem rád trávil čas a mrzelo mě je vidět umírat. V hlavě to neměli moc uspořádané, není divu, vždyť byli mírně řečeno dementní, za což ani nemohli, jako nikdo nemůže za to, komu se zrodí a k čemu je nucen, a hlavně nenašel jsem na nich žádný ohromný charakterový kaz, proto jsem je měl rád. Nemůžu říct, že by byli zrovna dobráky, ale svým způsobem se nepokoušeli rozšiřovat zlo. I to se počítá jako vesměs pozitivní přístup. Divím se, že jsem nešel do kytek první, protože jsem to s xylenem přeháněl, centimetr po centimetru ubývalo z té mozkové kůry, až už nebylo z čeho brát. Ale asi jsem něco jako harapanna, nevěstka z dávných, které se dle pověsti nemůže přihodit nic zlého, protože by se narušil neměnný řád. Dokonce jsem potkal i jednu holku, kterou vykopli v patnácti z domova a ona se protloukala, na můj vkus velmi chrabře, tím světem a až v sedmnácti začala s kotlíky. Byla taková... ironická, šibeniční. A mluvila z nich nejlíp. Tak zvláštně sekala a věděla, kdy má nastat pomlka. Postavu měla skvělou, nejen na feťačku. Měla prostě cejch svůdných. My byli ještě kloučci. Ona nevyužité tělo a jemná, vybraná duše, malý zázrak v tom hnízdě beznaděje. Není divu, že jsem pro ni měl slabost a snažil se ji zachránit. Nakonec zemřela hned vedle mě, nějak ji puklo srdíčko. Jmenovala se Apolena, jméno hodné bohyň. Chlouba celého spolku, myslím, že kdyby se jí tehdy ujal zdatný milionář, mohla se nakonec mít dobře. Ne že bych převáděl spokojenost na peníze, ale když znáš jenom ulici a bahno, tak pro tebe peníze znamenají vykoupení a svým způsobem jednu z nejvyšších dosažitelných hodnot. Já nevím - tehdy jsem byl víc mrtvý než živý, pamatuji si, jak ležím opilý v pelechu vedle krys a čtu si v mrákotách Ciorana, Burroughse, všechny ty francozské poststrukturalisty, Heideggerovo (si pamatuju, jak se mě jeden ze skupinky zeptal, jestli je to značka piva, tehdy mi to přišlo bůhvíproč strašně zábavné, měl jsem záchvat) Bytí a čas, Husserla, Baudrillarda, George Bataille, kdovíjakého výsostného intelektuála, co jsem je po anticích vykradl, výkvět vědění a poznání, co tlachají o Pravdě, Vůli a Představě a o pár metrů dál se šírí výpary zatuchlé smrti a smečka lidí, kteří pořádně neumí napočítat do pěti. A kdo ví, jak vypadají sjetí čichači a jak se chovají v těsném prostoru, ten ví, že je to ukázková paranoia. A pak se to tam rozpadlo, zavřel jsem krám, jediný, co tam zbyl, pak jsem ztratil zničehonic čich a po půl roce ho dostal znovu k dispozici a teď cítim, jak mi sebemenší odér převrací žaludek a každá vůně mě rozveseluje. Rozpouštědla už necítím, kousek mozku zodpovědný za rozpoznání rozpoušteděl nadobro umřel.

Měl jsem magnetofon kdysi v garsonce a pouštěl jsem si jednu dobu pořád dokolečka skladatele romantismu atd., skladby jako Česká svita nebo Zlatý kolovrat od Dvořáka. A pak jsem tu svitu znovu slyšel až teď nedávno a vybavil jsem si bejvák, kde jsem pobýval, do nejmenších podrobností, všechny kytky, které mi tam dělaly kyslík a dokonce hru světla a stínu na parapetu. A se vzpomínkou na hudbu se mi vrátil i pocit, že mám nějakou minulost, že i já patřím do toho stáda pomatenců, které každý den jde za svým určením a bylo mi sladkobolně, jako mi bylo naposledy už dávno. Paměť je něco neuvěřitelně nezničitelného, když myslíte, že z ní máte cedník, tu vás překvapí, jak je stále pěkně zaplátovaná.

Soustava náhod

Mohl bych tu hodit video, protože jsem ho nakrencal, jak by řekli Poláci. Ale nedám, protože když jsem tu psal slovíčka v univerzální angličtině, tak stejně se v komentáři ozývaly hlasy, že je jich tam moc a nejsou jasná, takže raději budu psát po česki. Někdy tu asi něco dám, ale musím se napřed vymizíkovat. Nechci být poznán!

Jinak klasika, po dálnici furt fronty, highway vskutku na provaz, i když je tam šestiproudová cestička, tak si vesele jedíš 2 míle 15 minut atd. V práci jsem měl včera něbo kdy takovou patovou situaci, teda nechápejtě mě špatně, každý den je tam pat... protože furt fouká větř a ten znemožňuje hýbat s lehčíma věcma, fólie padají, izolace se hroutí, prostě opruz, do toho na vás začně pršet a boss furt chce robit, máloco s nim pohne, je otrlý, ale to je jiná písnička.

Včera a pro vás předvčera mě teda stihlo kombo v podobě ukopnutého palce, zaraženého hřebíku v botě, spadl na mě žebřík (dvacítka drabina, jak říkají P.), štípla mě vosa, šláp jsem do hovna, buchl jsem se kladívkem do prstu, do oka mi spad odřezek plastu a to je asi vše tak zajímavé, protože normálně se nestává nic z toho, že? Ale vtipné je, že se to sešlo.

Už jsem unavený. Tady se musí dělat svižně. Jsem dělal tento týden 55 hodin. Zdá se to málo, ale je to tak akorát na hraně, kdy to přestává být sranda a je to jenom únavné. Půl dne za prací a v práci, žádné sociální vyžití, tak akorát s polskýma prodavačkama v potravinách. Ale protože zas nejsem takový spíkr v té polštině, tak té jedné mladé radši místo toho vždycky kupuju lotto a hrajem o 2 miliony dolarů, fifty fifty. Je fakt pěkná, Polka jak někde od krav, vždycky jsem měl slabost pro vesničanky, městské mi připadaly fádní... asi protože jsem sám moc na vsi času netrávil, tak mi unikaly ty souvislosti, to sepětí s přírodou, ti dobrovolní hasičí a kdesi cosi.

Bezostyšně

Tak tu. Jak vidíte, moc nevyšly, ale lepší už to nebude, leda za rok. Lidí na můj vkus trochu moc. Pořád jste se museli někomu vyhýbat. Nejlepší je, jak tu mají 50 parkingů a všechny jsou plné a pak ani nemůžete najít místo, kde jste zaparkovali. Vůbec tu je všechno na kreditky. Můžete si tu půjčit kolo na 30 minut za 7 dolarů a s každou další načatou půl hodinkou platíte 8 dolarů navrch. Komu se chce jezdit s nohou v pedálech po přecpaném velkoměstě, klidně může, je to určitě zážitek, he-he. Draho, draho, v krámcích i na ulici, kde pravidelně město uvaří bezdomovcům a zve je, aby si příděl snědli pod delikátním mostem. Halekání vyzývající k uctívání boha běžné. Nejlepší je, jak bezdomovci, které město oficiálně uznalo bezdomovci, mají visačku atd., štěrkají s kasičkou na drobné a volají "quarters!"

Mělo by se mi chtít spát

Tak maraton se doběhl, bylo tam tak půl milionu běžců, trochu magořina, fotky asi ani nikdo nechce vidět. Teď si čtu Anti-Justinu od Retifa... a zítra mě zas picne. Aspoň jsem si vypálil hafo cédeček, tak mám co poslouchat. Je noc a kromě nějakých vitamínů beru i melatonin, zakázanou látku v ČR. A pak taky steroidy, jinak bych umřel. Ale jen nějaký DAA...

Prostě je tu sranda, když furt netrčíš ve worku.

Jedna z mých sester byla váţná a udrţovala mne stále v mezích, ale s jejími oběma sestrami jsem v Paříţi přece jednou uţil rozkoše. Pokusil jsem se o to s Babiche. Jednou v neděli, kdyţ ji matka vykoupala, lízal jsem ji. Byl jsem však při této sladké práci překvapen vášnivou Madeleinou, která měla mušličku jako z hedvábí. Pozorovala nás dlouho neţ se vzrušila a kdyţ viděla, ţe maličká tone v rozkoši, rozvášnila se také. Zašramotila a my rychle povstali. Madeleine neřekla ani slovo, poslala Babiche pryč a počala se mnou ţertovat. Svalila mne ve stodole, kam jsem vlákal Babiche, na slunce, lechtala mne a lehla si pak na mne s roztaţenými nohama. Sáhl jsem jí rukou pod sukně jakoby náhodou, a nahmatal jsem tam nádherné lůno. Toto boţské místečko rozplamenilo mne tak, ţe jsem Madeleinu Linguetovou poprosil, abych ji tam směl políbit. "Ty rošťáku," pravila, "počkej chvilku!" Pak přinesla od studně dţber na vodu a sedla si naň. Potom laškovala se mnou dále. Byl jsem tak rozčilen, ţe jsem téměř řičel: "Musím tu malinkou ďourku vylízat!" Ulehla na záda, roztáhla nohy a já ji lízal. Sličná Madeleine pohybovala prudce zadnicí. "Strč jazyk dovnitř hlouběji, můj slaďounký příteli," volala. A já strkal, co jsem mohl a lízal jsem ji se vší vervou. Poněvadţ mi to nepřišlo, byl jsem stále ve stejném ohni. Madeleine byla mnou nadšena. Kdyţ odcházela, dala mi mlsky, jeţ jsem pak snědl s Babiche. Jednou večer mi řekla Madeleine: "Cupidonnete, tvůj ptáček ti tak stojí, kdyţ mě lízáš. Myslím, ţe bys ho mohl docela dobře strčit do mé měkounké mušličky, kterou tak rád lízáš, kdybychom si spolu lehli na postel? Budeme mít z toho oba legraci. Přijď dnes v noci ke mně." Kdyţ vše usnulo, vklouzl jsem do postele své nevlastní sestry. Pravila mi: "Jednou, jsem viděla, jak tatínek, kdyţ zlíbal sestru Marii, přiskočil se svým tvrdým šípem k mamince a strčil jí ho do mušličky. Ukáţi ti to, abys to mohl udělat také tak."

Políbení

Tak jsem si koupil foťák a udělal jsem teda lepší fotky. Zítra je chicagský maraton, nejdřív vyjedou wheelchairaři a půl hodiny po nich maratonci, tak asi taky ještě hodím po nich objektivem.

Popel je smutnější než myšlenky, který vzbuzuje pohled na dítě v kolébce

Spatřoval v tom (myslete si co chcete!) nehynoucí důkaz lidské dobroty. Lano se přetrhne a spadne do moře. Mladíci przníci ostatky nedávno zemřelé ženy. Vorvaň se zvedá z moře, aby se podíval na koráb, zvědavost se zrodila se světem, vyměňovat si s tebou myšlenky, to nemohu, měkké paprsky už dávno rozzářily plochy mramoru, vláčející své rubáše pokryté černými skrvnami, kdo spí, sténá jako odsouzenec k smrti, a až se vzbudí, vidí, že skutečnost je třikrát horší než sen, má-li člověk dokázat řádnou práci, (zvědavost se zrodila se světem!) nesmí dělat dvě věci najednou, ty myslíš, že vykopat hrob je řádná práce, když se pelikán odhodlá dát svá prsa za potravu mláďatum, má jiné svědky, když mladý muž vidí v přítelově náručí ženu, kterou miloval, zapálí si doutník, zůstává pak doma a spřátelí se nerozlučně s bolestí, je to pochopitelné jednání. Nějaký pária civilizace, žák cítí, že mu bouřlivé mraky prudké nenávisti stoupají do hlavy, jako by se měla rozskočit, stála horečka, obočí se mu stahuje a oči zapadají, v noci přemýšlí, protože nemůže spát, ve dne jeho myšlenka přilétá příbytek, až do chvíle, kdy z něho unikne, jako by byl stižen morem, takové jednání je běžné-- Smrtelnost či nesmrtelnost duše, záhada, kterou lidstvo ještě nerozřešilo. Přestaň pracovat, vzrušení tě zbavuje sil, zdáš se slabý jako třtina, bylo by šílenstvím pokračovat, já zaujmu tvé místo, kdybych si nepočínal správně, řekni. Netrap se marnými pochybnostmi, všechny ty hroby roztroušené po hřbitově jako kytky po louce. Nebezpečné přeludy se mohou objevit i za dne, ale objevují se hlavně v noci. Nediv se proto fantastickým zjevením, které tvůj zrak zachytí. Bůh, který stvořil člověka a obdařil ho částečkou svého rozumu. Hrobníku, proč slzíš, proč ten pláč podobný ženskému. Bůh jim umožnil překonat i ty nejhroznější utrpeni, mluv, pověz mi, mluvíš-li stejným jazykem. K čemu pak ctnost, ideál, kterého se každý snaží dosáhnout. Jako jarní vánek pro starce. Kdo je ten muž, který vyslovuje věci, který by jen tak leckdo nevyslovil. Raději slyším jeho mluvit než mnohé zpívat. Celková dokonalost, jak svalnaté jsou jeho paže. Jeho čelo je poznamenanáno stigmatem, je toto stigma čestné nebo potupné. Mám na tyto vrásky pohlížet s úctou? Nevím, a nechci se to dozvědět. Je zabrán do uváh neznámých, je zaujat prací, které není zvyklý. O jak je pochmurný, nediv se tudíž, odkud jsi přišel. Dovol, abych se tě dotkl. Ať z toho pojde cokoliv, budu vědět, na čem jsem. Tyto vlasy jsou jedny z nejkrásnějších, jakých jsem se kdy dotkl. A troufám si říct, že vlastnosti vlasů jsou mi známé. To, co se zachvívá pod mým dotykem a působí, že i já se zachvívám, je bezpochyby živé maso. Ty se skláníš nad kopáním hrobu. Bude mít půvabné vlasy, které mu budou splývat kolem půvabného čela. Opustit rodiče je špatné, nedovedl bych být nevděčný syn. Zůstaneme věrni pokynů až do chvíle, kdy nám poručíš opustit tento svět. Požádáš-li o ptáka, který nikdy neodpočívá, přinesou ti ho. Co by ti nepřinesli. Nepřinesou ti draka, který je schovaný na měsíci. Měj se na pozor, slyš mé rady. Dělej co chceš. Chci tě. Věz, že se tě nebojím. Před tebou není nic velké - leda snad plamen, kterým plane velké srdce. Nebeský otče, odvrať pohromy, které mohou stihnout naši rodinu. Zachovej ženu, která mě utěšovala ve chvílích malomyslnosti. Budeš skřípat zuby křečí. Matko, pomoz mi, už nemohu dýchat. Ze stran zazněl výslech nesmírné ironie. Pohleďte, jak orlové padají ze skal. Ona zároveň zemřela s plodem svých útrob. Má manžela, můj syn, vzpomínám na dávnou dobu, kdy jsem byl manželem a otcem. Takovou nespravedlnost nestrpím. Pekelní duchové ho obdařili jistou mocí. A je-li účinná,.. vím jen, že pomáhal při hledání hnízd mořských ptáků.

Lev si nepřeje být obtěžován, když se sytí.

Podlle Maldorora

Keylof

Tedy volno. Už hodinu se těším na to, jak si pochutnám na pizze z Pizza hut, ale protože se mi nechce ven, zůstanu tu sedět u refubrished HP notebooku až do noci. Ne, kecám. Musím za nějakýma holkama. Na každém rohu stojí večer nadržená šlapka! Musím se konečně podívat na zoubek těm kobylkám, co tu chovají. Jinak ty pizzy tady jsou dost neforemné, váží tak 2 kila a mají průměr 80 cm, když chcete, aby ho měly. Jak se občas pohybuju po silnicích, tak si všímám, že lidi mají na SPZkách přidělané takové nějaké klipsy, kde stojí třeba TROUT UNLIMITED, catch and release, nebo CHI RED SOX nebo SHERMAN nebo I LOVE POETRY, www.poetry.com a podobné skopičinky, které jsou nepřehlédnutelné, když neustále stojíte na křižovatkách, a tam stojíte vpravdě neustále. Každých 4-5 minut, a stojíte tam taky pár minut. Celé ty dopravní uzly jsou tu řešeny někým velmi sofistikovaným. Neumím si představit, jak funguije, že během dvou minut obrátíte z Interstate 88 na 56 a mezi tím vás mine tisíc aut. Taky za každým kolem, myslím bicyklem, se line zvuk z rádia, mají ho tam vzadu připevněný. A pak jezdíme do měst, jako je Zion nebo Aurora, kde jsou různé jejich ridge a podobné hájky, a tam je to vskutku malebné. Děcka si tam před garáží hrají s míčem, všude mají basketbalové koše a pohazují si míčkem na baseball. My tam zatím řežeme plechy a lepíme je, vytváříme kornery a sheltery, obalujeme izolací, strháváme stará aluminia, to vše x metrů nad zemí na vachrlatém skefu. Do toho ty vichry, které se zvedají co půl hodiny, pak jemný déštík, co drásá kůži a pak zas ultrafialové záření sluníčka, které střídavě vylézá a zalézá, jak se mu zlíbí. Musím tu používat cold sore lip balm sticky a sunscreen protectanty, jako na rty, protože už po pár dnech mi tak popraskaly, že jsem cítil jen oheň. A ještě alaway eye dropy, protože oči se mi pomalu a jistě zadělávají kamínky a hlínou, vůbec používám tolik kapek a mastí, jako nikdy v životě, aby mě to trochu udrželo v přijatelném stavu. Taky jsem tu viděl mopslíka. Psů je tu moře. Štěkají po mně, když něco nasazuje a strhávám, když uklízím tisíce drobných ústrižků, když vytahuju žebříky a já, jak nemám rád ty chlupaté vuřty s věčně nenasytným jazykem, tak jim promíjím, dokud mě neposkáčou, ale to už majitelé volají ze zahrady, come here, Alíků...No je po dvanácté, už bych si mohl cosi uklohnit, ale jak tady na tom sporáků furt uníká plyn, vlastně tu ani moc neteče voda, tak si radši zajdu do subwaye za Mexikem, co pořádně nerozumí, co je onion a místo pořádného steaku vám dám veggie burgera. Stejně je to tu takové bezkontaktní, lidi jsou od sebe docela daleko, a většinou jen sedí za stroji. Víc místa než u nás, ale zároveň jsou všude výstavby, různé náboženské spolky s povzbudivými jmény mají hektary půdy, ohromné modlitebny, northern trust kancelářské budovy, meteorologické balóny občas vidět zvlétnout. Do toho samozřejmě odevšad přilétávají letadla. Takže nejenom na zemi, ale i ve vzduchu je furt chumel. Jsou tu, mezi těmi negry, různé čtvrti, kde koupíte barák za 5 tisíc dolarů, ale daň na ně je taky 5 tisíc a nikdo je nechce, protože se většinou rychle zdemolují. Takže ani ti normální černí, co nejedou v drogách, už o ně ztrácejí zájem. Vybydlené jako v Přívoze. Akorát zkažená mládež se tam chodí bavit. Večer v south sidu vůbec zastavují bělochy policajti, protože netuší, co tam dělají a akorát je napadá, že jdou shánět krokodila, desomorfin, tu drogu, co tu frčí a po které do roka umíráte.

Začíná mi být líp a líp, psychicky jako. A to tělo se srovná. Převážná většina lidí, co sem přijedou jen na zkoušku, se tu prý zdrží 20 let. Paní bytná mi radila, abych si našel nějakou nevěstu - ale jen s papíry! Ty, co jsou tu nelegálně, nemám ani zdravit. V Americe je to těžké, ale taky reward je sladší. Já jsem typ člověka, kterému vyhovuje větší zápřah, ale zároveň musím mít pocit, že to, co dělám, má nějaký smysl. Bez ohledu na peníze, kterých je tu hodně, to tu má jakýsi náznak účelu. Což mi říká, že jsem tu na správné adrese.

Zlámaná grešle

Tak co. Asi že nic! Kecy. Možná. Byl jsem v Downtown, takovém tom pravém centru města, kde jsou všemožné obchůdky, ale hlavně ty mrakodrapy, centra zábavy, různé koncertní placy a tržnice, pak taky tam jezdí vláčky, po kanále se plaví lodičky a občas se most nad tím kanálem i zvedne,... prostě místo, které chcete vidět, dokud nepojdete! Uprostřed mumraje downtownu se nachází odpočinková kavárnička, kde dělá má neteř a která už mě neviděla 8 let a která, ač je velmi mladá, je rozhodně šikovná a pořád mluví skvěle česky a už se těším, až mi město ukáže trochu líp. Jenže do té doby možná ještě napadne spousta deště a budovy obkrouží ledová krusta, pač zimy jsou tu řádně tuhé, jak mi bylo řečeno.

Co se týče těch tržisť, je samozřejmě veliké, a je stejné jako u nás, až na to, že tam prodávají hlavně Mexičani a pokud Amíci, tak hodně ujetí - takoví ti retired motorkáři s bílým knírkem atd. (Tenhle nabízel vše od hydraulické pumpy až k nabíječce na vrtačku). Dá se i cosi usmlouvat, pár doláčů. Chtěl jsem si koupit peněženku, ale za 8 dolarů, to mi přijde trochu moc i na genuine leather a hlavně, Amíci kalí na drobné, ty jejich quartery se všude válí v kasičkách, rozdávají je bezďákům na silnicích, takže ani nepotřebují peněženku s kapsičkou na drobné, ale já jsem ještě ze staré školy a mně se zas těžko bude loučit s tou kapsou, takže za 8 doláčů a bez naděje na oblíbené místečko v peněžence - ne, dík. Tak mě napadá, že jsem sem přijel přesně 28., 100 a půl roku přesně po narození Hrabala, když jsem odjížděl, tak v levných knihách mu vycházela za 30 korun nějaká knížečka - Srdce vzhůru -, měl jsem si ji koupit, ale všechno jsme tehdy propil, pil jsem dokonce i za peníze všech, co se se mnou loučili, i těch, kteří mě neznali tak dobře, ale protože jsem známá adresa, tak mi i oni dávali napít a zvali mě na nepředstavitelné dryjáky - a pak, když se příbližila hodina a minuta odjezdu, minuta doslova, protože jsem akorát šel z toho tahu na vlak, to už se mnou nebyl skoro nikdo, to bylo fakt ráno a všichni už byli hotoví, tak jsem vypadal jako pravá zombie, ale to bylo na tom všem to nejhezčí, mělo se to doposledka využitkovat - rozlučka s městem, kde člověk stráví celý život. Ono ovšem z Ostravy do Chicaga, to je skok jak z mostu. Nicméně jak zombie jsem přicestoval i do Prahy, kde jsem málem ani nevylezl pak z metra, když už jsem byl u autobusků, co vážily cestu až k letišti. A tam jsem byl opět ztracený, dvojnásob, pač v cizím městě a ještě zmámen drogami, sotva jsem našel, kde se odbavuje a tam mě ještě projížděli detektorem a musel jsem si sundat pásek, protože je kovový či co, tak mi málem spadly kalhoty. Vůbec je zajímavé, že tolik lidí cestuje letadlem. Zdá se nepohodlné hodiny trávit ve vzduchu, aspoň ten dreamliner prosím, ten byl vrchol humusu, tolik cestovní horečky jsem nezažil už dlouho, každý šramotil, nějaké aerolinky Lot, tak zas samí Poláci, pořád přešlapovali, přehazovali bágly a pouštěli si dementní filmy, seriály, či sledovali letový terminál, mapu světa a jakousi přímku, která měla s přibližujícím se stanovištěm se zkracovat, byl to mor na to koukat, raději bych se zřítil do oceánu, ale je fakt, že jsme letěli někde na Grónskem a tam vám byly tak hezké názvy měst v tom počítači, až oči přecházely.

No ale zpátky k Chicagu, jsou tu čínská bistra, kam vlezete, zaplatíte nějakých 7 babek a můžete žrát celý den, je to kousek ode mě, tak tam plánuju chodit, sice to chutná jak blivajz, ale žrát celý den zadarmo skoro, to je sen každého darmožrouta. Taky tam byli samí tlušťoši, protože jen celý den sedí u svého kuřecího nugetu v pomerančích a pijou kofolu. Ale pít a jíst tam můžete fakt z nepřeberného množství, nabídek je celý pult, americké brambory, krokety, všelijaké nudle a pasty a pak ty různá masa a ryby, vše v jihokorejském stylu, jak říkám, někdo by se tam našel. Byl jsem v pár tavernách, nějakých dvou barech, jen tak kouknout dovnitř, zatím jsem neměl sílu se zlískat do mrtva, ale z toho, co jsem viděl, tam zas nejsou nijak mocní pijáci, berou to tak přiměřeně, jako oddychovku po worku.

Co je tu zlé, to je fakt to rozkopané město, v každém koutu ční díra do země, bagry tam vrostly do půdy. Policie za každým rohem. Nejhůř se mi zvyká na časový posun, spím peridoicky už od čtyř odpoledne, (to je jedenáct večer v ČR), když můžu a budím se v noci, kdy bych měl spát atd. A co je dobré, to je fakt, že jsou tu všude kytky, je tu hodně stromů, nikdy jsem nebyl v tak velkém městě, které by bylo tak pokryté stromy. Až budu někdy mít čas, pár kiláku za městem je tu botanická zahrada, tu chci vidět, protože mám fakt rád kytky. Tak abyste ještě viděli vrchol arkitektury, co tu mají, tak ten Sears tower naživo vypadá opravdu povedeně, z fotky to tak nevysvitne, ale když jste u něj, tak vás polije majestát hrůzného tušení, nahoře se tam kymáci tak o půl metru, když pěkně fouká, jsou to hezky elastické stavbičky a nahoře je ještě prosklená podlaha, tak snad tam někdy nakouknu, chce to nějakých 30 dolarů na entry. Když to srovnám s nejvyšší budovou tam od nás, tak se musím jen smát, tady je vše nepřiměřené, gigantické. I ten soud u vody, s vlaječkami, ten by v pohodě strčil všechno u nás do kapsy, jak působí statně.

Všude veverky

Tak jsem trochu trajdal a udělal pár fotek toho, kde bydlím a bezprostřední okolí, no, mobil se rychle vybil, tak na něco lepšího se musí počkat, stejně nemám na nic čas ani energii. Tak zatím pác a pusy.

Když zrovna neskáču v robotě, tak jsem si všiml, že tu čas utíká nehorázným tempem. Možná proto, jak moc se vždycky bráním večeru, krátkému usnutí - jako usínají pařezy - a následné další šichtě. Tak dají se tu sehnat i lehčí věci, ale mně už se nechce ani nic jiného hledat. Byl jsem teda dneska v knihovně, ale je to tam naprd, samé španělské koutky, kdovíjaké jazyky, ale češtinu jsem nenašel - v tom volném výběru.

A tohle je všude: