Věnováno mojitemnejsistrance, poněvadž mravenci mají kolonie, o nichž se nám ani nesmí.
Hehe, jak říká de Mello, nebo navzdory jeho tvrzení, on - takový psycho stoupenec jezuitů a duchovního života, v každém okamžiku máš prý na světě vše, aby ses cítil šťastný. Tak se na tu frázičku podívejme zblízka, jak hezky rozevírá tlamička a ukazuje první prohnilé zoubky. Když jsem šel naposledy na trh, tak jsem si všímal lidí jdoucích proti mě. A co nevidím, asi žádný z nich nebyl zasažen filozofií páně Mallovy. Všichni podmračení, denervovaní, nadranc, děcka jevící známky deprivace, slunko spalovalo jejich přičmoudlé tváře, na nohách jim vězely těžké okované boty, které činily každý krok namáhavým, sem tam nějací černí junkies a hispteři s kravatou, nesli se s oním rozpoložením člověka, který ať pracuje do servání těla nebo jen pobírá dávky, stejně je mu všechno vuřt, už se vidí u jointu, playstationu nebo v mekáči. Dvě tři rodinky z tisíce lidí, podotýkám, s cukrkandlovou vatou vypadaly spokojeně, avšak pod povrchem mohl už tehdy zrát červotoč (Anobium pertinax) marnosti. Každý z nás nažívá jen své omezené schopnosti a rozehrává tu svou hru s osudem pouze na základě nějakých neověřitelných logaritmů, kdy z větší části může za náš úspěch či propad jen jakési smolné či příznivé uskupení vzorců chování, sociálních fóbii, se kterými jsme přišli od kolíbky do styku, lidi, kterým jsme se zalíbili, či které jsme podvedli a nestálé třesky neovladatelných atomů. Kdo si myslí, že tím, že bude celý život dřít v průmyslu, se stane ropným magnátem a na otírání zadku koňovi na ranči v Nevadě si bude moct najmout sluhu, ať si zas rychle nechá zajít chuť. S největší pravděpodobností skončí v drátovně jako technik kvality a jeho jedinou satisfakcí bude, že nebude v sobotu muset do fachu a už v šedesáti do klepne finální pifka z vypitých fernetů.
Mně kurva nemusíte věšet bulíky na nos, celý život se točím kolem škváry, a to feťáci nebyli ještě nejhorší z nich. Kdybych si nevyfetoval mozek xylenem, tak jsem taky mohl mít snesitelné dny, které bych trávil učením o potravním řetězci nebo reakci oxidu bromitého s kyselinou mravenčí, a ne se mrdal s pilou! Pozdě bycha honit, stromek třeba ohýbat mladý. Však každý si volí svou perspektivu vesměs náhodně, však naše sny a touhy mají v tomhle provizorním vesmíru cenu pouhých rozmanitostí, takže můžu vlastně být rád za to, že jsem potkal pár slušných fetek, se kterýma jsem rád trávil čas a mrzelo mě je vidět umírat. V hlavě to neměli moc uspořádané, není divu, vždyť byli mírně řečeno dementní, za což ani nemohli, jako nikdo nemůže za to, komu se zrodí a k čemu je nucen, a hlavně nenašel jsem na nich žádný ohromný charakterový kaz, proto jsem je měl rád. Nemůžu říct, že by byli zrovna dobráky, ale svým způsobem se nepokoušeli rozšiřovat zlo. I to se počítá jako vesměs pozitivní přístup. Divím se, že jsem nešel do kytek první, protože jsem to s xylenem přeháněl, centimetr po centimetru ubývalo z té mozkové kůry, až už nebylo z čeho brát. Ale asi jsem něco jako harapanna, nevěstka z dávných, které se dle pověsti nemůže přihodit nic zlého, protože by se narušil neměnný řád. Dokonce jsem potkal i jednu holku, kterou vykopli v patnácti z domova a ona se protloukala, na můj vkus velmi chrabře, tím světem a až v sedmnácti začala s kotlíky. Byla taková... ironická, šibeniční. A mluvila z nich nejlíp. Tak zvláštně sekala a věděla, kdy má nastat pomlka. Postavu měla skvělou, nejen na feťačku. Měla prostě cejch svůdných. My byli ještě kloučci. Ona nevyužité tělo a jemná, vybraná duše, malý zázrak v tom hnízdě beznaděje. Není divu, že jsem pro ni měl slabost a snažil se ji zachránit. Nakonec zemřela hned vedle mě, nějak ji puklo srdíčko. Jmenovala se Apolena, jméno hodné bohyň. Chlouba celého spolku, myslím, že kdyby se jí tehdy ujal zdatný milionář, mohla se nakonec mít dobře. Ne že bych převáděl spokojenost na peníze, ale když znáš jenom ulici a bahno, tak pro tebe peníze znamenají vykoupení a svým způsobem jednu z nejvyšších dosažitelných hodnot. Já nevím - tehdy jsem byl víc mrtvý než živý, pamatuji si, jak ležím opilý v pelechu vedle krys a čtu si v mrákotách Ciorana, Burroughse, všechny ty francozské poststrukturalisty, Heideggerovo (si pamatuju, jak se mě jeden ze skupinky zeptal, jestli je to značka piva, tehdy mi to přišlo bůhvíproč strašně zábavné, měl jsem záchvat) Bytí a čas, Husserla, Baudrillarda, George Bataille, kdovíjakého výsostného intelektuála, co jsem je po anticích vykradl, výkvět vědění a poznání, co tlachají o Pravdě, Vůli a Představě a o pár metrů dál se šírí výpary zatuchlé smrti a smečka lidí, kteří pořádně neumí napočítat do pěti. A kdo ví, jak vypadají sjetí čichači a jak se chovají v těsném prostoru, ten ví, že je to ukázková paranoia. A pak se to tam rozpadlo, zavřel jsem krám, jediný, co tam zbyl, pak jsem ztratil zničehonic čich a po půl roce ho dostal znovu k dispozici a teď cítim, jak mi sebemenší odér převrací žaludek a každá vůně mě rozveseluje. Rozpouštědla už necítím, kousek mozku zodpovědný za rozpoznání rozpoušteděl nadobro umřel.
Měl jsem magnetofon kdysi v garsonce a pouštěl jsem si jednu dobu pořád dokolečka skladatele romantismu atd., skladby jako Česká svita nebo Zlatý kolovrat od Dvořáka. A pak jsem tu svitu znovu slyšel až teď nedávno a vybavil jsem si bejvák, kde jsem pobýval, do nejmenších podrobností, všechny kytky, které mi tam dělaly kyslík a dokonce hru světla a stínu na parapetu. A se vzpomínkou na hudbu se mi vrátil i pocit, že mám nějakou minulost, že i já patřím do toho stáda pomatenců, které každý den jde za svým určením a bylo mi sladkobolně, jako mi bylo naposledy už dávno. Paměť je něco neuvěřitelně nezničitelného, když myslíte, že z ní máte cedník, tu vás překvapí, jak je stále pěkně zaplátovaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat